NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 3080.

Stavební právo: * I. Úřad stavební — rozhoduje o parcelaci — je povinen zkoumati zastavitelnost pozemku nejen s hlediska bezpečnosti stavby samé, nýbrž i s ohledem na vliv, kterým zastavění pozemku bude působiti na veřejné zájmy řádem stavebním chráněné (Čechy-venkov). — II. Mezi tyto zájmy náleží též zdravotně nezávadný stav tekoucích a stojatých vod.
(Nález ze dne 9. ledna 1924 č. 82).
Věc: Městská obce Plzeň (adv. Dr. Meissner z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o parcelaci pozemku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Stavební družstvo pracujícího lidu pro Plzeň a okolí podalo 16. září 1921 na obecní úřad v D. žádost, aby část pozemku č. kat. 349/1 »pod Homolkou« v D., na němž hodlá vystavěti řadu rodinných domků, prohlášena byla ve smyslu § 10 stav. ř. za místo stavební. Na 8. října 1921 ustanovena komise o žádosti Družstva »za povolení k parcelaci a stavbě rodinných domků«, a pozvána k ní také obec plzeňská jako majitelka sousedních pozemků. Při komisi vyslovili se zástupci obce plzeňské vůbec proti tomu, aby území, o něž jde, bylo zastavěno, poněvadž leží bezprostředně nad městkou vodárnou, stavby na něm zbudované nebude možno kanalisovati, a následkem svažitého terainu tekutý obsah žump a odpadkové vody přirozeným spádem budou stékati do řeky Úhlavy přímo nad jímáním městské vodárny, takže znečistí vodu v řece a způsobí tím vážné zdravotní nebezpečí pro obyvatelstvo obce plzeňské. Komise přes to vyslovila se pro žádané parcelační povolení, které také výměrem obec. úřadu z 12. října 1921 č. 350 na základě usnesení obecního zastupitelstva v D. z 8. října 1921 uděleno, Nař. rozhodnutím bylo toto parcelační povolení přes rekursy plzeňské obce potvrzeno. Žal. úřad uznal sice, že obavy obce jsou odůvodněny; neshledal však v závadách jí namítaných důvodu pro odepření parcelačního povolení, poněvadž závady ty vyplývají ze vzájemné polohy parcelovaného pozemku a vodárny, které jinak jsou od sebe místně odloučeny, »podle stavebního řádu padají však na váhu jenom takové veřejné a zdravotní závady, které působí na parcelovaný pozemek vzhledem k stavbám na něm projektovaným buď z jeho povahy nebo z jiných veřejně nebo zdravotně závadných vnějších okolností.«
Stížnost namítá, že i v řízení parcelačním bylo dle § 13, odst. 1 č. 5. a odst. 2 stav. ř. hleděti k účinkům, které zastavění sporného uzemí následkem nedostatku kanalisace bude míti na jakost vody říční čerpané městskou vodárnou plzeňskou a tím na zdravotní poměry v Plzni, a to tím spíše, když jde o území, pro které regulační plán nebyl ještě sdělán, takže nebylo možno proti zastavění jeho uplatňovati ty momenty, na něž jest hleděti v řízení o plánu regulačním. Tím obrací se proti právnímu náhledu projeveném žal. úřadem, jemuž nelze rozuměti jinak než že překážkou parcelace resp. zastavitelnosti pozemku nějakého mohou býti jenom takové zdravotní resp. jiné veřejné závady, které z povahy pozemku nebo z jiných vnějších okolností vznikají pro parcelované území samo a pro stavby na něm projektované.
Avšak náhled tento spočívá na mylném výkladu zák. Účel řízení parcelačního vymezen jest v řádu stavebním zejména v II. části jeho jinak, než jak žal. úřad za to má. Řád stavební v §u 13 vypočítává, k čemu »při zkoušení plánu rozdělovacího má býti hleděno«, a v odst. 2. tohoto §u zmocňuje stavební úřad, aby ze zdravotních neb jiných příčin veřejných vyloučil ze zastavění části pozemků, jde-li o rozdělování objemnějších skupin pozemků. Již toto poslední ustanovení samo o sobě vyvrací náhled žal. úřadu, že v řízení parcelačním zkoumá se zastavitelnost pozemku jedině v zájmu pozemku parcelovaného a staveb, na něm budou zřízeny, a nikoli také s hlediska veřejných zájmů, které zastavěním parcelovaného pozemku mohou býti dotčeny.
Dle textování § 13 mohlo by se ovšem zdáti, že úřední posouzení plánů rozdělovačích má se omeziti toliko na hlediska v § 13 č. 1—6 vytknutá, a že případná výluka ze zastavitelnosti (zápověď staveb) dle § 13 al. 9 jest vázána na předpoklad tam uvedený, t. j. rozdělení objemnějších skupin pozemků. Avšak výklad takový nedal by se srovnati ani s obsahem částky II. stavebního řádu, řízení parcelační upravující, ani s celkovou strukturou řízení ve věcech stavebních, jak platným řádem stavebním jest vybudována.
Stavební řád v § 10 mluví o rozvržení pozemků na místa stavební »k tomu konci, aby posavadní části města neb místa upraveny aneb rozšířeny, anebo nové části takové založeny byly« a stanoví, že k rozvržení takovému jest zapotřebí vymoci sobě úřední povolení dříve, nežli se podá žádost za povolení ke stavbě jednotlivých budov. Zákon sám kvalifikuje dle toho parcelaci jako způsob »upravení« místa, a také v §§ 12 a 13 staví důsledně plán upravovací a rozdělovači do jedné řady, kdežto v §§ 11 a 14 oba plány tyto přímo ztotožňuje, používaje výrazu »plán rozdělovací« k označení obou. Je-li však rozvržení pozemků na místa stavební dle vůle zákona stavební »úpravou« čili »regulováním« ,(což jsou dle svědectví německého textu zákona §§ 2, 10, 12 a j. pojmy totožné), dlužno se i v řízení parcelačním říditi předpisy, které jsou dány pro regulování. Takováto všeobecná direktiva, daná pro veškeré regulování, tedy i pro regulování, které se děje prostředkem řízení parcelačního dle II. části zákona, obsažena jest v § 2, odst. 2. stavebního řádu. Dle tohoto ustanovení má býti při všem regulování »hleděno vždy k poměrům místním a dokonale vyhověno potřebám zdravotnictví, bezpečné a snadné chůze a jízdy a požadavkům ve příčině okrašlovací« (nález správního soudu Budw. 8198 A 11).
Z toho plyne, že již v řízení parcelačním jest zkoumati, zdali a pokud navržený »rozvrh pozemků« na místa stavební srovnává se se zájmy zdravotnickými, komunikačními a estetickými, tedy právě s oněmi zájmy, jež stavební řád vůbec a napořád (srv. § 36) chce proti poruchám ze stavební činnosti hrozícím chrániti.
Že takový jest smysl zákonných předpisů o řízení parcelačním, potvrzuje i ustanovení § 16, odst. 2, jež uvádí mezi důvody, z nichž lze v parcelačním řízení pozemek ze zastavění vyloučiti, souřadně s důvodem v § 13 al. 9 a v § 22, odst. 5 uvedeným, také důvod čerpaný z § 47, odst. 2, který zakazuje zastavovati okolí hřbitovů. Tím dává zákon jasně na jevo, že v řízení parcelačním sluší přípustnost zastavění pozemků zkoušeti i s jiných hledisk, než z oněch, která v § 13 výslovně jsou uvedena. Nasvědčuje tomu ostatně i znění § 10, odst. 2, kde se žadateli za parcelaci doporučuje, čeho má v navrženém plánu rozdělovacím zvláště dbáti, z čehož jest patrno, že direktiva tato týkající se »podoby a rozsáhlosti navržených stavenišť« nevyčerpává všech momentů pro řízení parcelační významných. Nelze také přehlížeti, že povinnost k bezplatnému postupu pozemků, jež stíhá dle § 22 stav. řádu parcelanta, jakmile rozdělení počne ve skutek uváděti, tedy ještě dříve, než o povolení jednotlivých staveb (§ 38) bude rozhodnuto, jeví se jako důsledek výhody, které parcelant právě z parcelačního povolení nabyl, a že toto zvláštní břímě dá se vysvětliti a pochopiti jenom tehdy, jestliže parcelačním povolením dostává se navrhovateli zásadní právní možnosti parcelovaný pozemek stavebně zužitkovati. I tato spojitost postupní povinnosti s povolením parcelačním poukazuje k tomu, že v parcelačním povolení uznává úřad stavební zásadní zastavitelnost pozemku s hlediska všech zájmů veřejných, jež tomuto úřadu přísluší chrániti (ovšem tedy s vyloučením zájmů chráněných pravomací úřadů jiných jako dle §§ 43, 44, 45). Správnost náhledu, že v řízení parcelačním sluší v rámci kompetence úřadu stavebního rozřešiti otázku zásadní zastavitelnosti parcelovaného pozemku s hlediska všech veřejných zájmů úřadem stavebním chráněných, potvrzuje i celkové uspořádání řízení stavebního, jež rozloženo jest na několik etap, z nichž každá věnována jest udčitému účelu. Tak vlastní řízení o povolení k stavbě zabývá se dle § 36 ve spojení s §§ 30—33 zkoušením předložených plánů stavebních, a v § 31 zřejmě se předpokládá, že pozemek, který dle předložených plánů má býti zastavěn, již dříve nabyl povahy staveniště ve smyslu právním (§ 10, odst. 1, § 22, odst. 1), což však děje se právě v řízení upraveném v II. části stav. řádu.
Bylo již uvedeno, že k zájmům veřejným, k nimž v řízení parcelačním sluší hleděti, náležejí též zájmy zdravotní. Sluší tedy v rámci řízení parcelačního zkoumati též, zdali zastavění pozemků, jichž rozdělení se navrhuje, nestojí v cestě veřejné zájmy zdravotní. Že ochrana zdravotně nezávadného stavu tekoucích i stojatých vod náleží do sféry těchto zájmů, nemůže býti dle § 3 zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. žádné pochybnosti, neboť dle tohoto ustanovení přísluší obci, aby v samostatném oboru působnosti vykonávala zdravotní policii nad vodami tekoucími i stojatými. Že pak tuto zdravotně policejní ochranu vod proti závadám hrozícím od činnosti stavební, má vykonávati úřad stavební, plyne z § 46 stav. ř., kde se stanoví, že zřizování budov jak obytných, tak hospodářských i jiných lze na blízku řek a potoků dovoliti jen do té míry, pokud nehrozí z toho »nebezpečenství« nebo »spory o užívání vody«, což — jak vychází z přesnějšího textu německého »Gefahren und Beirrungen in der Wasserbenůtzung« — má ten význam, že nemá se povoliti zřizování staveb na blízku řek a potoků, jestliže a pokud se lze obávati, že vzejdou z toho závady v užívání vody, k nimž ovšem především počítati jest i znečišťování vodních toků. Při tom nelze klásti váhu na to, že § 46 umístěn jest ve III. částce zákona, neboť z jeho textování je patrno, že jde tu o otázku zastavění pozemku vůbec (zřízení jakýchkoliv budov a contr. § 47, odst. 1), tedy o otázku zásadní zastavitelnosti pozemků, kteráž má se řešiti právě v řízení parcelačním.
Z vývodů těchto vyplývá, že bylo povinností úřadu stavebního, a tedy také žal. zsv-u jakožto poslední stolice ve věcech stavebních, zabývati se v řízení parcelačním otázkou, zdali v daném případě parcelací pozemků nestojí v cestě ohrožení veřejného zájmu zdravotního z toho, že zastavění parcelovaného území může míti za následek znečišťování vodního toku, v jehož blízkosti parcelované území nesporně jest situováno.
Ježto však žal. úřad vycházeje z mylného právního pojetí úkolu řízení parcelačního otázkou touto ve svém rozhodnutí vůbec se nezabývá, ponechav zkoumání zastavitelnosti parcelovaného území s hlediska tohoto zájmu úmyslně stranou, bylo nutno nař. rozhodnutí pro nezákonnost zrušiti.

Citace:

č. 3080. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 241-244.