NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16426.

Podle zákona č. 100/1931 Sb. z. a n. o základních ustanoveních řízení nesporného stačí, je-li z obsahu opravného prostředku zřejmé, že čelí proti soudnímu rozhodnutí. Není-li tomu tak a naopak ze smyslu podáni jest spatřovati souhlas s dotčeným rozhodnutím soudu, není soud oprávněn postupem podle § 17 řeč. zák. změniti smysl podání v pravý opak.
(Rozh. ze dne 27. října 1937, R I 1160/37.)
Po doručení usnesení soudu prvé stolice, jímž bylo návrhu nemanželské matky na vydání nezletilého dítěte Zdeňka P. do její výživy a výchovy vyhověno, zaslal poručník dítěte, v jehož výživě a výchově jmenovaný Zdeněk P. dosud byl, soudu prvé stolice podání, v němž neodporoval ani přímo, ani nepřímo vydaném rozhodnutí, nýbrž vedle žádosti o různá vysvětlení žádal o pokyny co do vydání dítěte nemanželské matce. Soud prvé stolice dal poručníka vyslechnouti dožádaným soudem, aby podatele vyslechl o tom, zda jeho podání jest pokládat! za stížnost do vydaného usnesení, a bude-li tomu tak, aby s ním podání formálně doplnil rekursním návrhem. Po té poručník u dožádaného soudu uvedl, že jest pokládati jeho podání za rekurs do napadeného usnesení a že navrhuje, aby jeho rekursu bylo vyhověno a napadené usnesení zrušeno anebo změněno tak, že se nezletilý Zdeněk P. nadále ponechává v jeho výchově a výživě. Rekursní soud zamítl návrh nemanželské matky.
Nejvyšší soud odmítl rekurs poručníkův proti usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Stěžovatelka vytýká, sice jako zmatečnost, že rekursní soud vyřídil jako rekurs poručníkovo podání, jež došlo soudu dne 16. března 1937, aniž obsahovalo uvedení žádného rekursního důvodu ani návrhu, a tento rekursní návrh učinil poručník teprve protokolárně dne 30. března 1937, ačkoliv se rekursní lhůta skončila již dne 19. března 1937. Nejde tu ovšem o žádný z důvodů zmatečnosti vyjmenovaných výčetmo v § 41 zák. o nesp. říz. Ale dovolací rekurs je odůvodněn s hlediska právního posouzení věci. Zákon č. 100/1031 Sb. z. a n. neobsahuje zvláštního předpisu pro formu opravného prostředku rekursu a stačí tedy, je-li z obsahu podání zřejmé, že čelí proti usnesení soudu prvé stolice a že se jimi účastník domáhá jeho změny nebo zrušení. Podle § 17 uved. zák. je soud také povinen dáti účastníku nezastoupenému právním zástupcem návod, a nesmí nesprávně upravené podání odmítnouti jen proto, že nemá potřebných náležitostí, nýbrž musí účastníku nejdříve poskytnouti možnost, aby upravil podání podle zákona. Ale takováto náprava nemůže jíti tak daleko, že se smysl podání obrátí v pravý opak. V souzeném případě neodporoval poručník ani nepřímo usnesení soudu prvé stolice, naopak žádal o pokyny k jeho provedení. Nutno proto v tom spatřovati souhlas s dotčeným rozhodnutím, takže rekursní vývody a návrhy učiněné teprve po uplynutí rekursní lhůty nemohou již nic změniti na pravé povaze tohoto podání, a nelze je pokládati za pouhou úpravu včas vzneseného opravného prostředku, jenž ve skutečnosti vůbec tu nebyl. Rekursní soud proto pochybil po právní stránce, přijav a vyřídiv opožděný rekurs, neboť tu ostatní účastníci nabyli již práv z napadeného usnesení (§ 36, odst. 2, nesp. říz.). Bylo proto usneseno, jak shora uvedeno.

Citace:

Čís. 16426. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 448-449.