NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 10673.

S hlediska prvého případu § 815 obč. zák. nezáleží na dědicově zavinění.
Ručení dědice podle tohoto zákonného ustanovení vztahuje se i k útratám, přisouzeným věřiteli ve sporu proti pozůstalosti o pohledávku za zůstavitelem.
Tyto útraty nepřicházejí s hlediska § 502 c. ř. s. v úvahu jako samostatná pohledávka.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1931, Rv I 547/30).
Žalobci byla ve sporu Ck XI a 274/26 právoplatně přisouzena pal- mární pohledávka 6575 Kč proti pozůstalosti po Mikuláši W-ovi, zastoupené podmínečně přihlášenými dědici Josefem W-em a Markétou W -ovou. žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Markétě W-ové zaplacení onoho palmare 6575 Kč a útrat sporu Ck XI a 274/26 1791 Kč, celkem 8366 Kč, ježto prodala společně s Josefem W-em (zatím zemřelým) pozůstalostní předměty a platila dluhy, aniž k tomu měla svolení, a ježto vystrojila zůstaviteli pohřeb neodpovídající majetkovým poměrům, pročež žalobce nedošel uspokojení své pohledávky. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci na palmare 4960 Kč a útraty sporu Ck XI a 274/26. Důvody: Žaloba jest žalobou o náhradu škody podle § 815 obč. zák. Na základě pozůstalostního spisu zjištěno, že nedošlo ke svolání věřitelů. § 815 obč. zák. ustanovuje, ze dědic, který opomene použiti zákonného dobrodiní soudního svolání věřitelů nebo uspokojuje některé z přihlásivších se věřitelů, nepřihlížeje právům ostatních, čímž někteří věřitelé pro nepostačitelnost pozůstalosti nebyli uspokojeni, ručí bez ohledu na podmíněnou přihlášku k dědictví celým svým jměním tou měrou, v niž by byli věřitelé obdrželi zaplacení, kdyby pozůstalosti bylo použito k uspokojení věřitelů podle zákonného ustanovení § 815 obč. zák. Z tohoto zákonného ustanovení tudíž vyplývá, že bylo pojmouti do pozůstalosti palmární pohledávku žalobce 6000 Kč, ježto tato pohledávka byla, byť i později, soudně uznána. Kdyby tato pohledávka 6000 Kč byla pojata do pozůstalosti, byla by uspokojena částkou Kč 4960-— přihlížejíc k aktivům a pasivům. Jest tudíž odsouditi žalovanou jako solidární dlužnici k zaplacení této částky. K této částce jest připočítati útraty, které později vznikly vedením sporu, v úhrnné výši 1791 Kč, ježto je žalovaná zavinila ve smyslu § 815 obč. zák. Bylo tudíž odsouditi žalovanou na základě její podmíněné přihlášky dědické ve spojení s tím, že opomenula svolání věřitelů k zaplacení poměrné částky jakož i útrat spojených s jejím vymáháním. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované potud, že ji uznal povinnou zaplatiti žalobci místo prvým soudem přisouzených 4960 Kč jen 2480 Kč a místo 1791 Kč jen 895,50 Kč. Důvody: Pokud jde o vytýkané nesprávné právní posouzení, shledává je odvolání v tom, že soud první stolice, pokládaje žalobu za žalobu o náhradu škody, odsoudil žalovanou, nezjistiv její zavinění vůbec a ve smyslu § 815 obč. zák. zvláště, dále v tom, že soud první stolice pokládá závazek žalované strany podle § 815 obč. zák. za solidární, ač by se jí jako dědičky jen výminečně k dědictví se přihlásivší mohl týkati jen z polovice, a posléze v tom, že odsoudil žalovanou i k zaplacení procesních útrat 1791 Kč 04 h, vzniklých předchozím sporem proti pozůstalosti, ač se na ně § 815 obč. zák. nemůže vztahovali. V prvním a v posléz uvedeném směru není odvolání důvodné. Rozsudkem ve sporu Ck XI a 224/26 byla již — jak nesporno — odsouzena pozůstalost Mikuláše W-a k zaplacení palmární pohledávky žalobcovy, o niž jde v tomto sporu, avšak v souzeném případě jde o to, zda a pokud tuto pohledávku zaplatiti má z vlastního jmění žalovaná, která přes to, že jest dědičkou Mikuláše W-a, tuto povinnost popírá z důvodu, že pozůstalost byla předlužena, že z ní nic neobdržela a že její realisaci sama neprováděla, a o níž žalobce naproti tomu tvrdí, že jest vinna na jeho neuspokojení. I když se v žalobě mluví o zavinění žalované jen v tom směru, že se svým zatím zemřelým bratrem jako spoludědicem prodala svémocně pozůstalostní věci a platila svémocně pozůstalostní dluhy a nepřiměřené náklady pohřební, nemůže býti pochybnosti o tom, že právním důvodem žaloby je, jak soud prvé stolice správně rozpoznal, to, že se žalovaná strana se svým bratrem nezachovala podle zákonných předpisů, upravujících projednání pozůstalosti a uspokojení pozůstalostních věřitelů, z nichž v prvé řadě v souzeném případě přichází v úvahu § 815 obč. zák., nařizující, že dědic, opomenuvší provésti předchozí svolání věřitelů, ručí těm z nich, kteří pro nedostatek jmění uspokojení nedojdou, za případný schodek celým svým vlastním jměním. To se v souzeném případě stalo, jak soud první stolice na základě pozůstalostních spisů bezpečně zjistil a jak ani žalovaná strana nepopírá. Tím jest zákonné ručení žalované strany jako dědičky ve smyslu § 815 obč. zák. dáno, neboť přihlásila se k dědictví po zemřelém Mikuláši W-ovi a podle § 550 obč. zák. ručí s druhým spoludědicem do odevzdání pozůstalosti solidárně, t. j. jest spoluzodpovědna věřitelům pozůstalostním, i když se sama realisace jmění pozůstalostního, placení pozůstalostních dluhů atd. nesúčastnila a o stavu pozůstalostního jmění jakož i o významu § 815 obč. zák. nebyla informována. Její spoluručení za nesvolání věřitelů podle § 815 obč. zák. jest tedy opodstatněno a nebylo třeba zjišťovati, zda a pokud sama při rozprodeji pozůstalosti a svémocném placení pozůstalostních dluhů byla osobně činná. Pokud jde o ručení za procesní útraty ve sporu Ck XI a 224/26, nejsou tyto útraty ovšem dluhem zůstavitelovým, neboť vznikly teprve tím, že oba dědicové, i žalovaná, přihlášenou k pozůstalosti pohledávku žalobcovu neuznali, pozůstalost jimi representovaná z toho důvodu teprve musila býti žalována a právoplatným rozsudkem ve sporu Ck XI a 224/26 k jich zapravení byla odsouzena. Avšak tímto dědici zaviněným a ještě před odevzdáním pozůstalosti zahájeným sporem zvýšila se právě původní pohledávka žalobcova o tyto útraty, k nimž pozůstalost jako taková byla odsouzena, jež proto tvoří její příslušenství, na které se ručení dědiců přirozeně rovněž vztahuje, byť i ne podle § 815 obč. zák., tož ve smyslu §§ 1293 a násl. obč. zák. a § 41 c. ř. s., a jež staly se dodatečně rovněž dluhem pozůstalostním. V dalším rozvedl odvolací soud, že žalovaná jest povinna zaplatiti žalobci jen polovinu dluhu, ježto ručí jen podle poměru svého dědictví, tedy jen do poloviny pozůstalosti ji odevzdané (druhá polovina byla odevzdána Josefu W-ovi).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované.
Důvody:
Dovolání opřené o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. není opodstatněno. Nižší soudy vystihly správně ze souhrnu skutkových okolností, uvedených žalobcem v žalobě, že jde o žalobu podle § 815 obč. zák. a že jest jejím právním důvodem to, že se žalovaná nezachovala podle předpisů tohoto ustanovení zákona, opomenuvši jako dědička provésti předchozí svolání věřitelů. V souzené rozepři jde jen o prvý případ § 815 obč. zák.; nepřichází proto vůbec v úvahu druhý případ tohoto ustanovení a nezáleží tudíž na otázce dědicova zavinění, jež by mělo význam jen s hlediska druhého případu § 815 obč. zák. Že v souzeném případě nedošlo ke svolání věřitelů, bylo nižšími soudy zjištěno, a to neodporovatelně. Tím však je také prokázán předpoklad ručení žalované podle § 815 obč. zák. An odvolací soud založil svůj rozsudek na stejném právním názoru, jak byl shora vysloven, neobstojí ani výtka, že odvolací soud posoudil po té stránce věc nesprávně s hlediska právního. Důsledkem toho jest však neodůvodněná i výtka neúplnosti odvolacího řízení, kterou dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl nabídnuté důkazy o tom, že žalovaná nezavinila škodu žalobou uplatňovanou. Vzhledem k právnímu nazírání na věc shora vytčenému, nedovoloval ani předpis § 275 c. ř. s. prováděti tyto důkazy, jakž k tomu také správně poukázal již odvolací soud. Dovolání nemá pravdu ani, pokud se jeho výtka nesprávného právního posouzení věci týče výroku, jímž odvolací soud přisoudil žalobci polovici útrat 1791 Kč 04 h. Jde o to, zda jsou i tyto útraty jako příslušenství pohledávky pozůstalostním dluhem, jakž jest jím pohledávka, a týká-li se i jich odpovědnost dědice, uložená mu v § 815 obč. zák. pro případ, že opomenul opatrnost soudního svolání věřitelů. Útraty vznikly, jak jest zjištěno, uplatňováním pohledávky věřitelovy dědici popřené. Uplatniti pohledávku proti pozůstalostní podstatě, nebyla-li uznána, byl věřitel podle § 811 obč. zák. oprávněn. Podle § 813 obč. zák. jest právem věřitelů, by ohlásili a doložili své pohledávky ve lhůtě k tomu stanovené. Doložiti pohledávku, byla-li popřena, lze i rozsudkem úspěšným pro věřitele. To vše nasvědčuje tomu, že i procesní útraty přiznané v rozsudku pro věřitele úspěšném jsou právě tak pozůstalostním dluhem jako pohledávka sama. Sdílejí proto s hlediska § 815 obč. zák. týž osud, jako pohledávka. Posoudil proto odvolací soud rozepři správně, uznav, že žalovaná ručí podle § 815 obč. zák. i za polovici těchto útrat. Že by po té stránce šlo o ne¬ přípustné dovolání podle § 502 c. ř. s., jak namítá žalobce v dovolací odpovědi, není správné, neboť nejde tu o samostatnou pohledávku, spočívající na jiném právním základě než pohledávka sama, nýbrž jde o příslušenství pohledávky uplatňované žalobcem z téhož právního důvodu, ze kterého uplatňoval i pohledávku (§ 815 obč. zák.).

Citace:

Čís. 10673. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 489-492.