Čís. 14881.

Automobily. Zákon čís. 162/08 ř. z.
Vojenské osoby, řidiči ve výkonu své služby silostroj, neručí za škody spáchané provozem silostroje vůbec; za škodu ručí tu stát a to, je-li nárok posuzovati vzhledem k předpisu § 3 odst. 3 aut. zák. podle práva občanského, podle § 8 aut. zák.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1936, Rv I 261/34.)
Žalobce domáhá se náhrady škody na vojenské správě jako vlastnici automobilu, kterým jemu řidič tohoto automobilu, odsouzený pro to brigádním soudem pro přestupek proti bezpečnosti života, způsobil škodu na autobusu. Proti žalobě namítl žalovaný stát, že za škodu neručí, poněvadž v době srážky jízda vojenského auta dála se při vojenském cvičení z nařízení vojenského velitelství. Šlo tudíž o výkon vojenské výsostné moci státní a zákon, ukládající státu ručení za škodu výkonem moci takové vzešlou, dosud vydán nebyl. Nižší soudy uznaly žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Ručení žalovaného státu a to výhradné podává se již z toho, že řidič, jehož zavinění bylo prokázáno trestním odsouzením, byl ve výkonu služby, takže sám za škodu neručí (§ 1 odst. 2 uvedeného zákona). Dle zprávy justičního výboru poslanecké sněmovny o usnesení panské sněmovny čís. 709 příloh XVIII. sedění 1908 má tato výminka co do ručení řidičů náležejících k vojenskému stavu svůj důvod ve zvláštních poměrech vojenské služby, která tuto činnost a způsob jejího výkonu ukládá postiženým zcela neodvisle od jejich vůle, vůči obecenstvu pak jest dosti učiněno neobmezeným ručením vojenského eráru (Bartsch: Das Automobilhaftpflichtgesetz 147). Zákon o ručení škody provozem jízdních silostrojů ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. z. neroze- znává, kdo jest majitelem a provozovatelem jízdy silostrojem, ručení jest tu všeobecné, vyloučení řidičů vojenských má za následek výhradné ručení vojenské správy. Avšak nešlo ani o výhradný výkon výsostní moci státní, neboť jízda měla jen účel čistě hospodářský, by se jí totiž dopravili účastníci velitelského kursu na místo cvičení. Jízda ta nemusila býti výhradně vykonána silostrojem a netvořila podstatnou součást onoho cvičení, nýbrž dála se jen v zájmu dopravy ze cvičení. To není výkon výsostní moci státní. Odvolání se na §§ 3 a 8 aut. zák. má význam jen pro otázku zavinění, která jest rozřešena trestním rozsudkem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vývody dovolání po právní stránce se odkazují na rozhodnutí čís. 11402 Sb. n. s., v němž bylo blíže vyloženo, že při ustanovení § 1 odst. 2 autom. zák. bylo zákonodárcovým úmyslem vyloučiti vojenské osoby jako řidiče, řídily-li jízdný silostroj ve výkonu své služby, z ručení vůbec, poněvadž stát sám poskytuje osobám poškozeným provozováním vojenského silostroje, řízeného vojákem, dostatečnou záruku za náhradu způsobené škody, jak jest uvedena v § 1 odst. 1 autom. zákona. Na tom nemění nič, že šlo v souzeném případě o srážku dvou silostrojů, a že případ jest posuzovati vzhledem k ustanovení odst. 3 § 3 autom. zák. podle předpisů práva občanského. Zavinění vojenského řidiče, jehož vojenská správa k řízení vojenského auta použila, bylo prokázáno a jest proto její ručení podle § 8 autom. zákona odůvodněno. Rozhodnutí čís. 10384 Sb. n. s., na něž poukazuje dovolatel, se nehodí na souzenou věc, neboť jeho skutkový a právní základ byl zcela jiný.

Citace:

Č. 14890. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 103-104.