Č. 3002.

Zajištění bytu: I. * Zajištění bytu po rozumu §u 13 zák. č. 225/1922 nemůže se vztahovati pouze na část bytové jednotky. — II. Nelze zajistiti byt po státním zaměstnanci jinam přeloženém, obýval-li byt ten toliko jako podnájemník společně s nájemcem.
(Nález ze dne 18. prosince 1923 č. 17333). Věc: Božena F. na S. proti zemské správě politické v Praze stran zajištění bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Přípisem ze 7. dubna 1923 zažádalo min. zahr. věcí, aby zajištěn byl pro legačního radu H. byt uvolněný přeložením konsula Dra S. do ciziny. Byt jest ve st-lčině domě na S. a skládá se ze 4 pokojů a kuchyně. Týž úřad předložil dopis z 21. prosince 1920, jímž st-lka jako majitelka onoho domu prohlásila vůči Dru S., že vzhledem k jeho sdělení ohledně přeměny vlastnictví bytu povstalé tím, že jeho dosavadní majitelka Josefa U. mu jej postoupila s výhradou, že bude jí i na dále ponechán jeden pokoj k jejímu výhradnému užívání, proti zmíněné změně nic nenamítá. Považuje tudíž Dra S. od nynějška za nájemce onoho bytu se všemi právy a povinnostmi, jež dosud příslušely Josefě U.
Výměrem ze 7. dubna 1923 oznámil žal. úřad st-lce, že hodlá zajistiti byt ten podle oné žádosti a dal jí k podání případných námitek lhůtu 8 dnů.
Když pak st-lka uvedla v námitkách, že nájemnicí bytu je Josefa U., tchýně Dra S., který tam byl jen podnájemníkem, vydal žal. úřad nař. nyní rozhodnutí, jímž byt ten po rozumu uvedené žádosti min. zahr. věcí zajistil.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Pokud jde předem o právní stránku opatření, jež žal. úřad svým výrokem vyslovil, neponechávají předpisy § 13 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. žádné pochybnosti o tom, že zákon měl na mysli pouze případ ten, kde se přesídlením státního zaměstnance uvolnily obytné místnosti tvořící jednu bytovou jednotku v poměru k celému domu. To patrno z toho, že mluví jak v nadpisu k § 13 tak i v jeho textu výhradně o bytech, na rozdíl od částí bytů nebo jednotlivých místností, o nichž pojednává v ostatních svých oddílech, a nasvědčuje tomu i ta okolnost, že jako osoby, proti nimž opatření toho lze užíti, uvádí pouze vlastníky domu nikoli také nájemníky, o nichž se zmiňuje právě v předcházejícím § 12, a posléze, že mluví opět pouze o výpovědi dané z onoho bytu vlastníku domu, což předpokládá vesměs, že jde o bytovou jednotku, nikoli pouze o část jednotky té, náležející jinak osobě třetí, kde další disposice, jež právě opatřením tím se omezuje, nenáleží majiteli domu, nýbrž této třetí osobě, proti níž by také výpověď musila směřovati.
St-lka tvrdila již ve svých námitkách a doložila nabídkou důkazů, že tohoto předpokladu zák. zde není, poněvadž Dr. S. sice v onom bytě bydlil, avšak pouze jako podnájemník, a to spolu s Josefou U. jako nájemnicí.
Žal. úřad důkazů o okolnosti té nabídnutých neprovedl spatřuje, jak z jeho výroku patrno, dostatečný základ k opatření, o něž jde, již v tom, že Dr. S. byt ten skutečně obýval, nájemné do 1. května 1923 zaplatil a vyklidiv jej klíče odevzdal min. zahr. věcí.
Pokud by z jeho výroku bylo lze souditi, jak stížnost se domnívá, že vycházel při tom z právního názoru, že stačí, i když státní zaměstnanec do ciziny přeložený, ten který byt obývá jako pouhý podnájemník spolu s nájemnicí, byl by ovšem výrok ten vzhledem k vylíčenému právnímu stavu nezákonný. Správní spisy i rozhodnutí v odpor vzaté však nepodávají dostatečného základu pro to, aby bylo nutno na tento mylný právní názor žal. úřadu souditi, a naopak z okolnosti té, že úřad měl před rukama svrchu uvedený dopis z 21. prosince 1920 st-lkou Dru S. vydaný, jakož i, že ve svém výroku se odvolával na okolnosti jemu dle spisového záznamu sdělené, že totiž Dr. S. sám osobně nájemné do 1. května 1923 zaplatil, byt zatím vyklidil a klíče deponoval, míti jest za to, že úřad vycházel z předpokladu, že Dr. S. nebyl podnájemníkem, nýbrž nájemníkem celého bytu, kterýžto předpoklad by mohl ovšem sloužiti za základ pro opatření, jež úřad vyslovil, neboť pak úředním přeložením do ciziny onen byt by se byl uprázdnil, jak cit. zák. předpokládá.
Poněvadž však st-lka správnost tohoto skutkového předpokladu popřela, tvrdíc naopak určité faktické okolnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že Dr. S. k onomu bytu jako celku postavení nájemníka neměl, a nabídla důkazy o správnosti svého tvrzení, spatřovati jest v postupu žal. úřadu, jenž důkazů těch neprovedl a okolností st-lkou tvrzených nezjistil, spokojiv se dopisem třetí osobou mu předloženým, stran něhož není ze správních spisů vůbec patrno, že st-lce byla dána příležitost o této listině se vyjádřiti, vadnost řízení a to vadnost podstatnou, týkající se skutkového zjištění pro výrok úřadu rozhodného, zda totiž Dr. S. onen byt nesporně obývající nalézal se k němu v poměru zákonem předpokládaném, že totiž uprázdnění bytu jako obytné jednotky bylo v nutné kausální souvislosti s jeho přeložením do ciziny, pročež bylo výrok ten zrušiti po rozumu § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3002. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1235-1237.