NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2473.

Pachtýř, jenž ustoupil novému vlastníku pachtovaného pozemku
(§ 1120 obč. zák.), může žádati na propachtovateli plné dostiučinění nejen za dobu do rozsudku prvé stolice, nýbrž i za napotomní zbývající
dobu pachtovní. Při tom nelze se spokojiti s průměrným pachtovním
výnosem z let minulých, nýbrž dlužno dbáti zvláštních pomérů statku
a pachtýřova hospodaření.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, R I 304/23.)
Žalobkyně uzavřela se žalovaným pachtovní smlouvu na dobu od 15. března 1915 do 15. března 1927. Ježto žalovaný propachtované ne- movitosti prodal a žalobkyně byla nucena od 1. listopadu 1919 pachtu
zanechati, domáhala se na propachtovateli náhrady čistého výnosu propachtovaných nemovitostí za dobu od 1. listopadu 1919 do 15. března
1927, jejž vypočetla na 517 000 Kč. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 106 000 Kč. Odvolací soud k odvolání
obou stran zrušil rozsudek soudu prvé stolice a uložil mu, by, vyčkaje
pravomoci, spor znovu projednal a rozhodl. Důvody: Žalobkyně domáhá se na žalovaném ve smyslu §u 1120 obč. zák. náhrady škody, která jí vzešla po případe vzejde nedodržením pachtovní smlouvy uzavřené na
dobu od 15. března 1915 do 15. března 1927, a to za čas od 1. listopadu
1919 do 15. března 1927. Strana žalovaná namítala kromě jiného předčasnost žaloby, pokud jde o náhradu za léta 1922 a následující, odůvodňujíc to tím, že dnes nelze říci, jaký bude výtěžek za léta budoucí. Prvý soud se touto námitkou v rozsudku nezabýval, ale z toho, že žalující straně přiznal náhradu za celou dobu od 1. listopadu 1919 do 15.
března 1927, nutno souditi, že nepovažoval tuto námitku za důvodnou.
Po té stránce však neposoudil věc správně. Podle §u 1120 obč. zák. ve
spojeni s §em 1323 obč. zák. má žalobkyně proti žalovanému nárok na
náhradu utrpěné škody a ušlého výdělku a může se tedy žalobou domáhati s úspěchem vždy pouze náhrady té škody, o které dokáže, že jí nejpozději do vydání rozsudku (§ 406 c. ř. s.) vzešla, po případě toho zisku, který jí do této doby ušel. Že by žalobkyně mohla se současně domáhati náhrady škody, kterou teprve v budoucnosti utrpí, pokud se týče
zisku, o který v budoucnosti přijde, pro to není v zákoně opory. Ustanovení §u 1325 obč. zák. je povahy výjimečné a nelze ho na tento případ užiti; naproti tomu má názor tuto hájený oporu v ustanovení
§u 1120, § 1323 a 1489 obč. zák. Správnosti tohoto názoru svědčí ostatně
také úvaha, že v době vydání rozsudku nelze posouditi, zda žalobkyně
v létech budoucích, tím, že jí bylo znemožněno na statku, od žalovaného
spachtovaném, hospodařiti, vůbec nějakou újmu utrpí. Neníť vyloučeno,
že se osobní poměry žalující strany nebo poměry hospodářské změní
tak, že by žalobkyně na najatém statku hospodařiti ani nemohla nebo
že by nebylo možno, by při hospodaření na statku nějakého čistého výtěžku docílila. To platí tím více v dobách tak nejistých, v jakých žijeme,
kdy poměry hospodářské jsou podrobeny stálým, někdy až překotným
změnám. Z toho vyplývá, že žalobkyni bude možno přiznati plné dostiučinění ve smyslu zákona pouze za onu dobu po případě za ona hospodářská období, která vydání rozsudku předcházejí. Při správnosti tohoto
stanoviska nedalo by se věcně ani zákonem odůvodniti, by výše náhrady škody a ušlého zisku byla stanovena podle nějakého třeba víceletého průměru čistého výtěžku z let minulých, nýbrž bude úkolem
znalců, by zjistili a vypočetli plné dostiučinění ve smyslu zákona podle
skutečných poměrů hospodářských, jaké tu byly v těch letech, za které
bude pro tentokráte lze náhradu škody přiznati, tudíž pravděpodobně
v letech 1920, 1921 a 1922. Podle záměru zákona (§ 1323 obč. zák.)
má se straně žalující dostati plné náhrady toho, oč nesplněním smlouvy
přišla a byla na svém majetku poškozena. Pro stanovení skutečné škody
a ušlého zisku v tomto smyslu nynější posudek znalecký nestačí a proto
je nutno, by znalci jej doplnili ve smyslu právě naznačeném přihlížejíce ku zvláštním poměrům statku, o který jde, a ke způsobu hospodaření
strany žalující. Pokud strana žalující vytýká, že soud nepřipustil důkazu
zápisky a jejím výslechem o tom, kolik ztratila zrušením pachtovní
smlouvy v tom směru, že byla připravena o bydlení na pachtovaném
statku, které musila v městě draze platiti a že byla dále připravena o výživu, kterou by ze statku bez újmy jeho výnosu byla měla a kterou rovněž musila v městě draze platiti, jde tu o novoty, k nimž soud odvolací
by nemohl přihlížeti. Po zrušení rozsudku nebude ovšem závady, by
strana žalující před soudem prvé stolice svůj přednes po stránce skutkové a důkazní doplnila (§ 179 c. ř. s.).
Nejvyšší soud k rekursu žalobkyně zrušil usnesení odvolacího
soudu, pokud jím, vyhovujíc odvolání žalované strany, ohledně námitky
předčasnosti žaloby, byl rozsudek prvého soudu zrušen, zamítl však
stížnost žalovaného do téhož usnesení, pokud jím byl rozsudek prvého
soudu k odvolání strany žalující zrušen a věc byla vrácena soudu prvé
stolice, k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že žalobkyni lze k její
žalobě přiznati úplné zadostučinční pouze za dobu, vydání rozsudku
předcházející, nikoli však za další budoucí pachtovní období; neboť ani
předpis §u 1120 ani ustanovení §u 1323 obč. zák. takovéhoto nároku
nevylučují. Z předpisu §u 1120 obč. zák. plyne, že pachtýř, jenž ustoupil novému vlastníku pachtovního předmětu, může žádati ihned úplné
zadostučinění, zahrnující v sobě nejen utrpěnou škodu, nýbrž i ušlý
zisk, a nárok tento vzniká tou dobou, kdy pachtýři byla řádnou výpovědí
pachtovní smlouvy odňata možnost, vykonávati její obsah. Jde tu o jednotný nárok náhradní, při jehož výměře jest přihlížeti k celé zbývající
době pachtovní. Správně praví odvolací soud, že dle §u 1323 obč. zák.
má se straně žalující dostati plné náhrady toho, oč přišla nesplněním
smlouvy a byla na svém majetku poškozena, jelikož však, jak z povahy
věci plyne, a obě strany samy ve svých stížnostech uznávají, nelze toto
odškodnění nikdy přesně dokázati, ať již jde o nárok spadající do doby
do vydání rozsudku, nebo do další doby až do skončení pachtu jdoucí,
vždyť v napadeném usnesení se mluví také jen o pravděpodobné výši
náhrady škody za léta 1920 až 1922; — jest zřejmo jednak, že
nelze při určení výše náhradního tohoto nároku obejiti se bez použití
§u 273 c. ř. s., jednak že jest v zájmu obou stran, aby nebyla žalující
strana (pachtýřka) nucena vystupovati po uplynutí každého roku pachtovního s novou žalobou a vypočítávati žalobní nárok podle skutečností, směrodatných v dotyčném roku. Ani ustanovení §u 406 c. ř. s.
není zde na závadu vzhledem k tomu, co bylo shora řečeno o vzniku žalobního nároku a jeho právní povaze. Dle toho bylo odůvodněnému rekursu strany žalující vyhověno. Pokud jde o rekurs žalované strany,
sluší dáti odvolacímu soudu za pravdu, že dosavadní výsledky řízení
důkazního — posudek znalecký — nestačí plně k tomu, by byl zjednán
aspoň přibližně správný podklad pro zjištění výše nároku náhradního;
nestačí pouhé průměrné měřítko z let minulých, nýbrž třeba přihlížeti též ku zvláštním poměrům statku a ku konkrétním poměrům hospodaření strany žalující. Teprve na takovémto podkladě bude lze spolehlivě
posouditi výši nároku žalobního, a jest tedy zrušovací usnesení odvolacího soudu v tomto směru opodstatněno.

Citace:

Rozhodnutí č. 2473. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 591-594.