NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 11227.

Pozemková reforma: I. Vládním nař. č. 225/1921 Sb. nebylo stanoveno, že by stpú pozbyl své kompetence rozhodovati v jediné stolici i ve věcech, v nichž podle tohoto vl. nař. může rozhodovati i obvodová úřadovna. — II. Při prodeji zabraného velkého majetku pozemkového jsou oba kontrahenti oprávněni zakročiti o schválení podle § 7 záb. zák., a to i každý zvlášť. — III. Zamítavé rozhodnutí stpú-u podle § 7 záb. zák. nepřekáží tomu, aby stpú později i bez předpokladů obnovy řízení schválení udělil.
(Nález ze dne 24. dubna 1934 č. 8287.)
Prejudikatura: Boh. A 1009/21, 1692/22, 6269/27.
Věc: Karel Bedřich Schönborn-Buchheim a firma »Latorica«, hospodářská a průmyslová akc. spol. v Mukačevě (adv. Dr. Tomáš Hegner z Prahy) proti stát. pozemkovému úřadu (za zúč. P.-ckou dřevoprůmyslovou společnost adv. Dr. Koloman Salamon z Užhorodu) o schválení exploitační smlouvy.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 13. prosince 1927 vrátila obvodová úřadovna stpú-u v Užhorodě ředitelství Schönborn-Buchheimských průmyslových a zemědělských podniků v Mukačevě neschválenou těžební smlouvu uzavřenou s P.-ckou dřevoprůmyslovou společností dne 23. října 1925 o exploitaci lesních částí D. ve výměře 775,55 kat. jiter na 20 let a současně tuto smlouvu zamítla z důvodu, že stpú učinil již o nemovitostech týkajících se této smlouvy určité disposice, které by touto smlouvou byly ohroženy.
Rozhodnutím z 23. května 1928 schválil stpú kupní smlouvu ze 17. května 1928, jíž Karel Bedřich Schönbom-Buchheim prodal akc. společnosti »Latorica« velkostatek M. Č., k němuž patřila lesní část D. s tím, že prodávané nemovitosti zůstanou nadále v záboru.
Podáním z 8. října 1928 žádala P.-cká dřevoprůmyslová společnost znovu o schválení exploitační smlouvy ze dne 23. října 1925, žádost tato byla však žadatelce vrácena výměrem stpú-u z 20. ledna 1930 s vy-
43* zváním, aby předložila novou smlouvu, uzavřenou s nynější vlastnicí velkostatku akciovou společností »Latorica« a že pak o schválení bude rozhodnuto. Stížnost do tohoto výměru podaná byla usnesením nss-u ze 6. září 1930 odmítnuta, ježto nešlo o meritorní rozhodnutí.
Dalšími různými podáními domáhala se pak P.-cká dřevoprůmyslová společnost opětně schválení zmíněné smlouvy.
Nař. rozhodnutím udělil stpú podle § 7 zák. záb. svolení ke smlouvě, uzavřené dne 23. října 1925 mezi ředitelstvím panství Schönborn-Buchheimského v Mukačevě a firmou P.-cká dřevoprůmyslová společnost tamže o exploitaci lesního oddělení D. v polesí Č. ve výměře 775,55 kat. jiter v době stanovené hospodářským plánem. Zároveň byl zrušen výměr obvodové úřadovny stpú-u v Užhorodě z 13. prosince 1927.
Rozhodnutí toto bylo doručeno Bedřichu Schönborn-Buchheimovi a k žádosti P.-cké dřevoprůmyslové společnosti též firmě »Latorica«.
Proti zmíněnému rozhodnutí jest podána stížnost jak Karlem Bedřichem Schönbornem-Buchheimem, tak i firmou »I.atorica«, hospodářská a průmyslová akciová společnost v Mukačevě. O stížnostech uvážil nss: — — —
Stížnosti tvrdí, že žal. úřad nebyl k vydání nař. rozhodnutí kompetentní. Dovolávají se článku I. vl. nař. č. 225/21 Sb., podle něhož přísluší obvodovým úřadovnám stpú-u a nikoli tomuto ve stolici prvé udíleti souhlas podle § 7 záb. zák. ke smlouvám pachtovním. Ale nss vyslovil a odůvodnil již v nál. Boh. A 6269/27 právní názor, že oním vl. nařízením nebylo ustanoveno, že stpú pozbývá své kompetence rozhodovati v jediné instanci i ve věcech, v nichž podle onoho vl. nař. může rozhodovati i obvodová úřadovna. Výtka nekompetence žal. úřadu shledána proto bezdůvodnou.
Nař. rozhodnutí vytýkají stížnosti řadu vad a nedostatků, dovozujíce, že je naprosto vadné, zmatečné ba, že je dokonce paaktem. Ale výtky ony nejsou důvodné. — — — —
Vadu a zmatečnost nař. rozhodnutí vidí stížnosti v tom, že prý žal. úřad rozhodoval bez žádosti oprávněné strany. Stížnosti mají za to, že ku podání žádosti o souhlas podle § 7 záb. zák. je oprávněn jedině vlastník zabrané nemovitosti. Tím není a nebyla zúčastněná strana a proto, když nař. rozhodnutí bylo vyřízením žádosti této strany, je nezákonné. Ale nss judikuje ustáleně, že vůči stpú-u, rozhodujícímu podle § 7 záb. zák., jsou oba kontrahenti smlouvy procesní stranou a může každý z nich zvlášť o sobě za schválení smlouvy zakročiti a že ve výkonu tohoto práva není jeden kontrahent vázán na souhlas druhého (srov. na př. nál. Boh. A 1009/21). Setrvav na tomto názoru shledal ovšem nesprávným nazírání stížností, že o souhlas podle § 7 záb. zák. může žádati jen vlastník zabrané nemovitosti. Stížnosti nepopírají a zřejmě by ani popříti nemohly, že zúčastněná P.-cká dřevoprůmyslová společnost byla jedním z kontrahentů smlouvy de dato 23. října 1925, k níž nař. rozhodnutí dává souhlas. Ale pak byla společnost ta, podle toho co řečeno, legitimována o souhlas žádati a je výtka stížností, že bylo rozhodováno k žádosti strany nelegitimované bezdůvodná. Padají pak ovšem veškery vývody stížností, jež spočívají na nesprávném názoru, že stpú smí podle § 7 záb. zák. dáti souhlas jen tehdy, žádá-li o něj vlastník zabrané půdy. Stížnosti namítají, že nař. rozhodnutí je nezákonné, poněvadž jednak nepřihlédlo k rozhodnutí obvodové úřadovny v Užhorodě ze 13. prosince 1927, jímž souhlas ke smlouvě dnes nař. rozhodnutím schválené byl pravoplatně odepřen, jednak ke svému vlastnímu rozhodnutí z 23. května 1928, jímž schválil kupní smlouvu, kterou st-l Schönborn-Buchheim prodal druhé st-lce pozemky, kterých týká se nyní nař. rozhodnutí.
Stížnosti tvrdí tu především, že právní moc cit. rozhodnutí obvodové úřadovny bránila žal. úřadu v tom, aby dal souhlas ke smlouvě, stran které pravoplatným rozhodnutím dříve již byl souhlas ten odepřen. Ale nss vyslovil již opětně, že ze zamítavého rozhodnutí, vydaného podle § 7 záb. zák., nenabyli kontrahenti neschválené smlouvy vůči stpú-u nižádných práv, nýbrž že rozhodnutím takovým vysloveno jedině, že proti transakci stranami zamýšlené je nutno chrániti veřejný zájem. Shledá-li později stpú, ať na základě těchže nebo nových okolností, že přes to, že žádost již jednou byla zamítnuta, lze dáti souhlas, jest tím dotčen jen onen veřejný zájem, k jehož hájení však strany nejsou povolány. Na těchto názorech trvá nss i v daném případě, odkazuje na nál. Boh. A 1692/22. Z názoru toho plyne ovšem také, že odepřel-li stpú podle § 7 záb. zák. dáti souhlas k nějaké smlouvě, nelze mluviti o pravoplatnosti tohoto aktu v ten smysl, že by toto jednou vydané rozhodnutí bylo nezměnitelno nebo změnitelno jen za podmínek obnovy řízení. Vývody a námitky stížností, vycházející z názoru opačného, jsou proto mylny a bezdůvodný. Shledal-li tedy žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí, že s hlediska provádění pozemkové reformy není proti smlouvě z 23. října 1925 námitek, mohl ji schváliti, třeba bylo schválení její dřívějším rozhodnutím odepřeno. Rozhodnutím souhlas udělujícím bylo ovšem změněno dřívější rozhodnutí souhlas odpírající. Vyslovil-li žal. úřad v nař. rozhodnutí, že zrušuje rozhodnutí obvodové úřadovny ze 13. prosince 1927 souhlas odpírající, není to nezákonné a není ani vady v tom, že zrušení to zvláště neodůvodnil. Byloť pouhým důsledkem souhlasu nař. rozhodnutím daného a zrušeným rozhodnutím odepřeného, při čemž byly rozhodný jen zájmy provádění pozemkové reformy, k jichž obhajobě nejsou však povolány strany.
Ze schvalovacího aktu žal. úřadu z 23. května 1928 dovozují stížnosti, že stpú věděl a věděti musel, že ony pozemky, jichž se týká nař. rozhodnutím schválená smlouva z 23. října 1925, v době, kdy P.-cká dřevoprůmyslová společnost podala žádost o schválení její, nebyly již ve vlastnictví st-le Schönborna-Buchheima, nýbrž jejich vlastnicí byla st-lka Latorica. Stížnosti míní, že proto žal. úřad nesměl předloženou smlouvu schváliti. Po názoru stížností zasaženo schválením tím do nabytých práv Latorice na volné užívání nemovitostí se svolením stpú-u od Schönborna- Buchheima koupených i do práva Schönborna-Buchheima využiti disposice nad svým majetkem, jež stala se volnou tím, že obvodová úřadovna odepřela dáti souhlas ke smlouvě uzavřené se zúčastněnou stranou.
Tyto námitky přehlížejí však, že jediným obsahem a podstatou nař. rozhodnutí, jímž žal. úřad podle § 7 dal souhlas ke smlouvě de dato 23. října 1925, je výrok, že s hlediska provádění pozemkové reformy není proti smlouvě té námitek. Rozhoduje podle § 7 záb. zák. může stpú uvažovati jen o tom, zda smlouva mu předložená není na překážku jím zamýšlenému provedení pozemkové reformy. Z okruhu těchto úvah by vybočovalo, kdyby zkoumal, zda předložená mu smlouva je platnou a závaznou s hlediska práva soukromého a může-li s toho hlediska založiti mezi smluvními stranami onen stav, který podle obsahu smlouvy býti má založen. To je otázka práva soukromého, k jejímuž řešení není stpú vůbec povolán a kterou vzhledem na obsah rozhodnutí o souhlasu, jak svrchu je vyložen, nemusí řešiti ani prejudicielně. Vytýkají-li tedy stížnosti, že žal. úřad nepřihlédl k tomu, že v době schválení smlouvy pozemky nebyly již ve vlastnictví propachtovatele Schönborna-Buchheima, činí tak neprávem, ježto otázkou, jaký vliv může míti skutečnost ta na platnost a závaznost oné smlouvy s hlediska práva soukromého, se zabývati nemohl. Že z onoho rozhodnutí obvodové úřadovny souhlas odpírajícího st-l Schönborn-Buchheim nižádného práva nenabyl, bylo již svrchu vysloveno. Nenabyl tedy ani nároku na to, aby jím uzavřená smlouva nebyla stpú-em podle § 7 záb. zák. schválena.

Citace:

Č. 11227. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 891-894.