NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 962.

Spolupachatelem zločinu smilstva dle § 129 I b) tr. zák. jest i ten, kdo trpí na svém těle smilné činy osoby téhož pohlaví, třebas by při tom neměl pohlavního požitku.
(Rozh. ze dne 16. října 1922, Kr II 732/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 27. srpna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §§ 8, 129 I b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost vychází z názoru, zásadně správného, že se ke skutkové podstatě zločinu smilstva ve smyslu § 129 I b) tr. zák. vyhledává úkon, směřující k pohlavnímu ukojení. Stížnost vytýká s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. především, že se v rozsudku pro zjištění, že šlo o pohlavní ukojení, neuvádějí vůbec žádné důvody, pokud se týče, že rozsudek mění v tom směru odůvodněn dostatečně, ba že se rozsudek vůbec o tom nezmiňuje, že šlo o pohlavní ukojení; stížnost dovozuje zároveň, že pro úmysl, směřující к pohlavnímu ukojení, není ani důkazu; onen muž, s nímž stěžovatel dle rozsudku smilstvo tropil, že nebyl zjištěn a nemohl tedy ani býti vyslechnut, stěžovatel sám pak že onen úmysl popřel. Dále spatřuje zmateční stížnost rozpor, činící rozsudek rovněž zmatečným dle čís. 5 § 281 tr. ř., v tom, že se v jeho rozhodovacích důvodech praví, že dle přesvědčení soudu odebral se stěžovatel do sadů ne sice v úmyslu, aby s oním cizím mužem smilstvo tropil, že však později přišel na tu myšlenku a že trpěl, aby se cizinec na něho přitlačil a se po něm povaloval. Dovolávajíc se konečně důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., zmateční stížnost tvrdí, že soud zjistil pouze, že onen neznámý muž dal stěžovateli do ruky svůj úd, stěžovatel pak že utekl, to však, co se dle zodpovídání se stěžovatelova dále stalo, nebylo prý ani pokusem zločinu smilstva, neboť stěžovatel prý se proti jednání neznámého bránil a zůstal, když strážník muže toho zapudil, seděti. Úmysl pohlavně se ukojiti měl prý snad neznámý, stěžovatel prý úmyslu toho neměl. Zmateční stížnosti oprávnění přiznati nelze. Rozsudek zjišťuje, že se stěžovatel kritického dne kolem 11. hodiny noční setkal u sadů s neznámým mužem, že si oba sedli v sadech na lavici a že za rozhovoru dal onen muž stěžovateli do ruky svůj úd; že stěžovatel sice na to s lavice vstal a od muže odešel, že však zůstal státi opodál, načež si s ním na jeho vyzvání sedl na druhou lavici, kde se muž na stěžovatele přitlačil a se po něm povaloval, což stěžovatel trpěl, a při čemž bylo od nich slyšeti zvláštní mlaskání, jakoby se někdo hubičkoval, konečně že při příchodu strážníka stěžovatel měl kalhoty rozepnuté a že strážníkovi na jeho dotaz udal, že ten druhý se chtěl na něm odpraviti. V rozsudkových důvodech se sice počínání obou mužů neoznačuje výslovně jako úkony, směřující k pohlavnímu ukojení, a rovněž nezjišťuje se v nich výslovně, že se úmysl obou, pokud se týče úmysl toho neb onoho nesl k ukojení pohlavního chtíče; důsledně neobsahuje ovšem rozsudek v tom směru ani žádných zvláštních důvodů. Než takovéhoto výslovného označení vylíčeného jednání, pokud se týče onoho zjištění a zvláštního odůvodnění nebylo vzhledem ke skutkovým okolnostem zjištěným rozsudkem ani zapotřebí. Jeť počínání obou súčastněných, osob to téhož pohlaví, samo o sobě tak význačné, že nemohlo ani dáti vzniknouti pochybnostem o tom, že zejména onen neznámý zamýšlel ukojiti tělesným stykem se stěžovatelem své pohlavní chtíče. Že sám stěžovatel cíl a počínání neznámého takto pojímal, tomu nasvědčují slova, pronesená jím dle rozsudkového zjištění vůči strážníkovi, že se ten druhý chtěl na něm odpraviti. Stačí proto plně rozsudkový závěr, že tu šlo o činy, které měly vésti ke spáchání smilstva ve smyslu § 129 I b) tr. zák. Pokud pak jde zejména o stěžovatele, tu opravňovalo zajisté rozsudkové zjištění, dle něhož stěžovatel ještě po té, kdy mu byl neznámý dal do ruky svůj úd, si s ním na jeho vyzvání znovu na lavici sedl, soud k závěru, že stěžovatel přišel na myšlenku, že by byla příležitost, s mužem tím tropiti smilstvo, při čemž dokonce je na snadě i závěr, že stěžovateli tehdy šlo již o ukojení vlastního pohlavního chtíče, že však aspoň, jak se praví v rozsudkových důvodech, trpěl, maje při tom poklopec otevřený, aby cizinec se naň přitlačil a se po němí povaloval. Je pak nepochybu o, že i toto posléz vylíčené chování se stěžovatelovo, trpění smilných úkonů na svém těle jinou osobou téhož pohlaví, vyplňuje vzhledem k jasnému znění zákona »s osobami téhož pohlaví« skutkovou podstatu zločinu smilstva proti přírodě ve smyslu § 129 I b) tr. zák., jehož spolupachatelem je dle něho také ten, kdo, aniž by při tom pociťoval pohlavní požitek, na svém těle smilné činy trpí. Nesejde tudíž na tom, choval-li stěžovatel úmysl, směřující k ukojení vlastního chtíče pohlavního.

Citace:

č. 962. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 460-462.