NPD documents search: Sociální revue, 10 (1929) - K § 2, odst. 1. zákona č. 221/1924 Sb. z. a n.

K § 2, odst. 1. zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. — Opět k pojmu příležitostného zaměstnání.
— Nálezem ze dne. 21. května 1927, č. 492 priest. 1927, okresní úřad v Uh. Skalici uznal stěžovatele vinným přestupkem § 260 zákona č. 221/1924, kterého se dopustil tím, že nepřihlásil svých zaměstnanců ve smyslu § 17 cit. zák. u okresní nemocenské pojišťovny v Senici, a odsoudil jej podle § 263 cit. zák. k pokutě 20 Kč, v případě nedobytnosti na 2 dny vězení s tímto odůvodněním: „Obžalovaný sám doznává, že nepřihlásil u nemocenské pojišťovny v Senici ve smyslu § 17 zákona č. 221/1924 svých zaměstnanců, zaměstnaných při čištění holičského potoka od 13. listopadu do 4. prosince 1926. Obžalovaný odvolává se na to, že tato práce, byla příležitostná a u jednotlivých jen krátkého trvání. Dle § 2 zák. 221/1924 nemoc. pojištění jen ti nejsou podrobeni, jichž práce, resp. služební poměr je jejich vedlejším zaměstnáním anebo příležitostným. Zaměstnanci obžalovaného dle šetření četnické
572 stanice v Holiči ze dne 20. května 1927, č. 147, jsou všichni nemajetní nádeníci a odkázáni na výdělek, proto jejich shora uvedená práce nemůže se považovati za vedlejší nebo příležitostnou. Vzhledem na to, že zaměstnání bylo nepravidelné a krátkého trvání, podléhali pojištění podle lit. d) odst. 1. § 248 zák. 221 z r. 1924.“ Župní úřad v Bratislavě naříkaným rozhodnutím nevyhověl odvolání stěžovatelovu a potvrdil nález okresního úřadu z jeho důvodů. O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto: Podle § 260, odst. 1, lit. a), zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., dopouští se přestupku zaměstnavatel, jenž nevyhoví včas bez náležité omluvy povinnosti ohlašovací. Ke skutkové podstatě tohoto přestupku, jímž stěžovatel byl uznán vinným, náleží, aby zaměstnanci, jejichž přihlášení zaměstnavatel zanedbal, podléhali pojistné povinnosti podle cit. zákona. Povinnost pojistná, stanovená v § 2, odst. 1, tohoto zákona nevztahuje se na konání prací nebo služeb na základě poměru pracovního..., jež jsou konány jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Stěžovatel se hájil v řízení, jež předcházelo vydání naříkaného rozhodnutí, námitkou, že jde o takovou výjimku z pojistné povinnosti, poněvadž zaměstnanci, z jichž nepřihlášení jest viněn, konali u něho práce pouze příležitostně. Úřad I. stolice neuznal tuto námitku důvodnou, poněvadž zaměstnanci obžalovaného dle šetření četnické stanice v Holiči ze dne 20. května 1927, č. 147, jsou všichni nemajetní nádeníci a odkázáni na výdělek, proto jejich shora uvedená práce nemůže se považovati za vedlejší nebo příležitostnou. Toto odůvodnění převzalo naříkané rozhodnutí, potvrdivši nález I. stolice z jeho důvodů. Stížnost nebrojí proti úsudku úřadu, že zaměstnání zmíněných dělníků nebylo zaměstnáním vedlejším; vytýká pouze, že žalovaný úřad ocenil zaměstnání, o něž tu jde, za příležitostné nesprávně jenom s hlediska zaměstnanců a neposoudil je objektivně, t. j. že nepřihlédl k době a povaze práce, jak to měl na mysli zákonodárce. Doba trvání této práce — 3 až 5denní — a povaha práce — čistění mlýnského potoka — svědčí tomu, že šlo o práci příležitostnou a jen dle těchto objektivních momentů může býti příležitostnost práce určena. Jinak by práce nádeníka nebyla příležitostná ani tehdy, kdyby trvala i jen jeden den, ba nebylo by práce příležitostné vůbec, poněvadž skoro každý dělník je nemajetný a odkázán na výdělek. Stížnosti jest dáti za pravdu potud, že otázku, zda nějaké zaměstnání jest příležitostné, jest řešiti dle povahy toho kterého pracovního poměru a nikoli jen dle životního postavení zaměstnancova. I pravidelné a jediné zaměstnání osoby pracující může býti v poměru k určitému zaměstnavateli příležitostné, je-li dotyčná činnost podle obsahu smluvního závazku zjevem nahodilým, ojedinělým, jež právě pro svou nahodilost a krátkodobost netvoří řádný zdroj příjmů, osoby pracující (srovnej nález ze dne 13. prosince 1928, č. 16599/27, Boh. A 7630/28). Než ze shora citovaného odůvodnění naříkaného rozhodnutí jest zřejmá, že se žalovaný úřad zabýval také objektivní stránkou pracovního poměru. To došlo výrazu v tom, že cituje námitku stěžovatelovu, že práce uvedených dělníků byla jen krátkého trvání, a dodává, že i práce nepravidelná a krátkého trvání podléhá pojištění dle § 248 zákona č. 221/1924. Nelze souhlasiti s výkladem, který stížnost dává této poslední částí odůvodnění, jako by úřad tím byl projevil názor, že § 248 obsahuje další definici pojistného poměru od definice § 2 odchylnou. Nejvyšší správní soud v této větě nevidí ničeho jiného, nežli že úřad cituje § 248 na dotvrzení svého názoru, že krátké trvání a nepravidelnost zaměstnání je ještě nekvalifikuje za zaměstnání příležitostné. Činí tak právem, neboť § 248, jednající o mimořádných způsobech pojištění, připouští, aby nařízením byly stanoveny výjimky z tohoto zákona, mezi jiným i u pojištěnců nepravidelně zaměstnaných, t. j. takových, jichž zaměstnání je podle své povahy pouze přechodné a u nichž doba zaměstnání u jednoho zaměstnavatele je pracovní smlouvou napřed omezena na dobu kratší jednoho týdne. Tímto předpisem dal zákon zřejmě najevo, že i zaměstnání
573 nepravidelné a kratší jednoho týdne zásadně je podrobeno pojištění podle § 2, a přispěl tak k výkladu pojmu práce příležitostné potud, že implicite vyslovil, že pojmy zaměstnání nepravidelného a krátkodobého se nekryjí s pojmem zaměstnání příležitostného. Nemohl proto nejv. správ. soud uznati důvodnou námitku stížnosti, že úřad, nesprávně si vykládaje pojem práce příležitostné, přihlížel jen k životnímu postavení zaměstnanců a nikoli k povaze pracovního poměru. Pokud lze v uvedené námitce spatřovati výtku vadnosti dotyčného zjištění žalovaného úřadu, třeba dodati ještě toto: Zaměstnání uvedené v § 2 zák. č. 221 z r. 1924 lze hodnotiti za příležitostné jen tehdy, jsou-li in concreto dány veškeré pojmové znaky práce příležitostné, jak byla shora definována. Zdali o takové zaměstnání jde, řeší si policejní trestní soudce jakožto část skutkové podstaty inkriminovaného činu. V daném případě měl úřad před sebou nesporné okolnosti, že zaměstnanci, o něž jde, jsou nádeníci odkázaní na pracovní výdělek a že v podnikání stěžovatelově (čištění mlýnského potoka), jež vyžadovalo doby tří týdnů, byli zaměstnáni každý nejméně tři dny. Hodnotě tyto okolnosti dospěl, jak shora uvedeno, úřad k úsudku, že nešlo o zaměstnání příležitostné, tedy o zaměstnání nahodilé, ojedinělé. Že by tento úsudek, který jest výsledkem hodnocení skutkových okolností, zřejmé byl mylný, logicky nemožný, nejvyšší správní soud nalézti nemohl, přes tuto mez však jeho věcnou správnost se zřetelem k ustanovení § 6 zákona o správním soudě tento soud přezkoumati nemůže. Nemohl proto stížnosti ani po této stránce přisvědčiti.
(Nález nejv. správ. soudu ze dne 3. září 1929, č. 16128/29.)

Citace:

K § 2, odst. 1. zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. - Opět k pojmu příležitostného zaměstnání.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 590-592.