NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14375.

Rozhodl-li procesní soud usnesením, že vyslechne ve sporu určitou osobu ne jako svědka, nýbrž jako stranu, nelze usnesení odporovati samostatným opravným prostředkem.
(Rozh. ze dne 15. května 1935, R II 226/35.)
Procesní soud upustil samostatným usnesením od výslechu svědka Bedřicha B-a, domnivaje se, že Bedřich B. je stranou v rozepři. Rekursní soud k rekursu žalobce uložil prvému soudu, by znovu rozhodl o provedení důkazu Bedřichem B-em. Důvody: Podle § 349 odst. 1 c. ř. s. není proti usnesení, že má býti upuštěno od výslechu svědka, samostatného opravného prostředku. Pod ustanovení § 337 c. ř. s. nespadá však případ, bylo-li upuštěno od výslechu svědka jen
proto, že jest ho považovati za stranu.
Nejvyšší soud odmítl k odvolacímu rekursu žalovaného rekurs žalobcův do usnesení prvého soudu.
Důvody:
Napadeným usnesením změnil rekursní soud usnesení prvního soudu, jímž tento upustil zatím od výslechu svědka Bedřicha B., a uložil prvnímu soudu, aby se znovu usnesl o provedení důkazu svědkem tím. Z doslovu a odůvodnění obou usnesení jest zřejmo, že první soud pokládal za to, že by mohl Bedřicha B. slyšeti jen jako stranu, kdežto rekursní soud hájil názor, že by B. byl v tomto sporu jen svědkem. Šlo tudíž již v první stolici o usnesení, týkající se otázky provádění důkazu, t. j. otázky, zda osoba k důkazu nabídnutá může býti slyšena jako svědek, či jako strana. Nelze-li však podle § 277 posl. odst. c. ř. s. odporovati samostatným opravným prostředkem průvodnímu usnesení, jímž byl již určitý důkaz o určité skutečnosti připuštěn, tím méně lze odporovati usnesení, jímž byla řešena toliko předběžná otázka, zda by bylo lze slyšeti někoho jako stranu či jako svědka. Proti takovým usnesením soudu (srov. také § 186 odst. 2 c. ř. s.) není samostatného opravného prostředku a lze jim odporovati jen opravným prostředkem proti nejbližšímu rozhodnutí, soudu, jež lze bráti v odpor (§§ 515 a 462 odst. 2 c. ř. s.). Samostatný rekurs žalující strany proti usnesení prvního soudu byl tedy nepřípustný a měl býti odmítnut (§ 523 a 526 odst. 2 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 14375. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 415-416.