Čís. 6695.

Manžel nemůže se domáhati zrušení exekuce vedené manželkou ku vydobytí výživného na základě smíru uzavřeného při dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože žalobou podle §u 35 ex. ř., v níž se jediné opírá o to, že bylo manželství napotom rozloučeno z viny manželčiny.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1927, Rv II 709/26.) Edmund M. podal v roce 1921 na Antonii M-ovou žalobu o rozluku manželství z viny manželčiny, spor skončen v lednu 1922 smírem, jímž se strany dohodly na dobrovolném rozvodu, zrušily svatební smlouvy a Edmund M. se zavázal, že bude manželce platiti výživné 320 Kč měsíčně; rozvod byl povolen. Roku 1925 podal Edmund M. žalobu o rozluku (Ck I a 120/25), kterýžto spor byl skončen rozlukou manželství z viny manželčiny. Edmund M. platil výživné 320 Kč až včetně do února 1926, výživné za březen a duben 1926 vymáhala Antonie M-ová mobilární exekucí, proti níž se Edmund M. bránil žalobou podle §u 35 ex. ř., poukazuje na výsledek sporu Ck Ia 120/25. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl a uvedl v důvodech, že ani skutkové okolnosti, uplatňované žalobou Ck I a 120/25, ani rozsudek o rozluce nemají za následek zrušení nároku Antonie M-ové na výživné ze smíru z roku 1922, že se sice po smíru poměry změnily tak, že zdá se důvodným tvrzení žalobcovo, dle kterého se necítí zavázán piatiti výživné nadále, když odpadl právní důvod jeho závazku (nárok Antonie M-ové na výživu), že změněné poměry mohou sice míti vliv na závazek ze smíru, ale otázku tu netřeba v tomto sporu zkoumati. Podle zásady, že nikdo nemůže býti živen za dobu minulou, nelze výživné upravovati pro dobu před žalobou a i když bude oznámeno, že vyživovací závazek podle úmyslu stran po změněných poměrech nemá miti platnosti, mělo by to účinek teprve ode dne žaloby, t. j. od 14. dubna 1926, kdežto žalobce domáhá se nepřípustnosti exekuce pro výživné za březen a duben 1926, kdy jeho. ničím nezrušený závazek ještě trval. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: V tomto sporu nejde o to, by výživné manželčino bylo jinak upraveno, což by se ovšem státi mohlo jen s účinností pro budoucnost, nýbrž o popření nároku na výživné ze smíru vůbec. Tu není třeba rozlišovati, zda jde o pohledávku obyčejnou či o výživné; kdežto v onom případě jde o pohledávku, která dospěla najednou celá, jde tu o pohledávku, která dospívá v určitých časových obdobích po částech; obě kotví v exekučním titulu a není rozdílu mezi dospěvší pohledávkou jednotnou, celkovou a mezi dospěvšími lhůtami pohledávky jen po částech v pravidelných obdobích dospívající. V případě, že jde o okolnosti, kterými dospělý — a exekvovaný — nárok se ruší — a o takovýto případ tu jde, — je rozsudkem, který vyhovuje takovéto oposiční žalobě, řečeno, že exekuční titul byl již stráven, přestal býti hmotně exekučním titulem, titul ten se co do exekvované pohledávky odstraňuje, ruší s účinností ex tunc; a tomu je tak stejně, jde-li o pohledávku obyčejnou či o dospělé lhůty vyživovací. Bylo by snad účelnějším podati žalobu o určení neplatnosti smíru, protože příznivým rozsudkem byl by exekuční titul (smír) i formálně jednou pro vždy odstraněn. kdežto v projednávaném případě příznivý rozsudek jest účinným jen v rámci dospělého, exekvovaného nároku (dospělých lhůt) a nebrání tomu, by na základě smíru nebyla vedena exekuce pro lhůty později dospělé, které by se exekut zase musel bránili žalobou oposiční; leč to nevadí přípustnosti této žaloby. Nelze tedy souhlasiti s názorem, že nedá se tu nic činiti, protože jde o výživné, tedy pohledávky pro budoucnost; rozsudek o žalobě oposiční klade svou účinnost zpět do doby, kdy exekuční titul vznikl, a rozhoduje, že tento titul zanikl. Ve věci samé — Čís.. 6695 —
73
vychází odvolací soud z názoru, že rozsudkem o rozluce Ck I a 120/25 zanikl nárok Antonie M-ové na výživné ze smíru, že tento exekuční titul byl zaplacením výživného až do právoplatnosti rozsudku o rozluce dospělého jíž zplna stráven, Jest ovšem pravdou, že rozsudkem o rozluce nebyl smír zrušen, pravdou však jen potud, že zrušení to nebylo rozsudkem vysloveno, což konečně nebylo ani možným; je to však skutečností, jíž po rozumu §u 35 ex. ř. nárok ze smíru se ruší a účinnost této skutečnosti nastává, jakmile ji exekut pro sebe uplatňuje. Neplatí tu ustanovení §u 19 zákona rozlukového čís. 320/1919 sb. z. a n., podle kterého ujednání majetková, jež se stala při dobrovolném anebo nedobrovolném rozvodu manželství, zůstávají v platnosti; ustanovení to je pouze rázu přechodného a míněno jen na ony případy, kdy rozvod — s majetkovým ujednáním — stal se před platností zákona, kdy — aspoň příslušníci vyznání, kterému náležejí strany — s rozlukou manželství vůbec nemohly počítati, rozluka pak stala se až do platnosti rozlukového zákona. Rozlukou rozvazuje se manželství, kterého tu na dále není, a ruší se všechny vzájemné vztahy obou bývalých manželů, zanikají svatební smlouvy i nároky vyživovací a manželka, která byla z vlastní a výlučné viny byť i jen rozvedena, nemá ani dle dv. dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. zák. s., jehož důvodem jest ohled na menší výdělečnou schopnost ženy, nároku na výživné. Ovšem byla otázka výživného upravena smírem; ale právním důvodem tohoto smíru byl zákonný nárok na výživu, nárok kotvící v ustanovení §u 91 obč. zák., kterýžto posléze uvedený nárok rozlukou zanikl. Motivy ku zákonu rozlukovému (ku §u 19) uvádějí výslovně, že při přeměně (starých) rozvodů v rozluku nemá žena (nevinná) zbavena býíi rázem výživného, pročež zákon ponechává majetkové dohody v platnosti s dodatkem, že lze z důležitých důvodů žádati o novou úpravu, že všák příště (při rozvodech již za platnosti rozlukového zákona prováděných) bude věcí manželů, by již pří rozvodech mysleli na možné důsledky tohoto zákona. Z toho se podává závěr, že manželé, provádějí-li již za platnosti rozlukového zákona rozvod manželství, musí si byti vědomi účinků rozluky, která může dříve či později nastati tím neb oním způsobem, a pamatovati na možnosti s tím spojené, totiž, že rozlukou, všechny svazky a vztahy rušící, zanikají také oprávnění majetková. Obě strany provedly dobrovolný rozvod manželství již za platnosti rozlukového zákona a uzavřely smír, ve kterém mimo jiné upravily výživné manželčino; na případ rozluky však pamatováno nebylo a proto úprava výživného, stavší se bez jakékoli doložky, pozbyla účinností rozsudkem, rozluku manželství z výlučné viny Antonie M-ové vyslovujícím — (právě toto zjištění viny má důsledky podle práva občanského). Bylo na žalované, aby se zajistila pro případ rozluky, čehož však neučinila; ovšem neučinil tak ani žalobce, ale ten má pro sebe zákonný důsledek rozluky, z víny manželčiny vyslovené.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání, uplatňující toliko důvod nesprávného právního posouzení věci podle §u 503 čís. 4 c. ř. s , jest oprávněno. Žalobce domáhá se ná- — Čís. 6695 —
74
mitkami proti exekuci podle §u 35 ex. ř. nepřípustnosti exekuce, kterou proti němu vede dřívější jeho manželka к vydobytí vyživovacích příspěvků za měsíce březen a duben 1926 na základě smíru ze dne 23. ledan 1922, jímž se žalobce při dobrovolném rozvodu zavázal platiti své manželce výživné 320 Kč měsíčně. Žalobce opírá se o rozsudek ze dne 14. července 1925, jímž bylo na jeho žalobu prohlášeno manželství za rozloučené z viny žalované, a na skutkové okolnosti, které jsou základem tohoto rozsudku, a tvrdí, že po vzniku exekučního titulu nastaly takto skutečnosti vymáhaný nárok zrušující. Tomuto názoru přisvědčil i odvolací soud uváděje, že rozsudkem o rozluku zanikl nárok na výživné ze smíru, že tento exekuční titul byl zaplacením vyživovacích příspěvků dospělých až do pravoplatnosti rozlukového rozsudku plně stráven, že sice exekuční titul nebyl zrušen, že by bylo možno na jeho základě vésti i exekuci pro výživné později dospělé a že by exekut zase musil se brániti žalobou oposiční, ale že fakticky byl nárok ze smíru zrušen, třebaže zrušení to nebylo vysloveno rozsudkem. S tímto názorem odvolacího soudu nelze souhlasiti. Jest třeba rozeznávati mezi skutečnostmi nárok zrušujícími nebo stavícími a mezi odstraněním exekučního titulu. Jen v onom případě platí předpis §u 35 ex. ř.; ale v takovém případě zůstane titul exekuční nedotčen a bude stráven jen co do vymáhaného nároku. Při tom jest lhostejno, zdali vymáhaný nárok vyčerpává exekuční titul zcela, či jen z části, jak jest tomu na př. při pohledávkách vyživovacích. Bude-li žalobě vyhověno, bude exekuce zrušena podle §u 39 čís. 5 ex. ř. Ve druhém případě však odstraní se exekuční titul jako základ exekuce (§ 1 ex. ř.) a tato bude pak zrušena podle §u 39 čís. 1 ex. ř. V souzeném případě jest exekučním titulem smír, uzavřený mezi manželi u příležitosti dobrovolného rozvodu, jímž se manžel zavázal piatiti manželce výživné. Jde tedy o exekuční titul podle §u 1 čís. 5 ex. ř. Smír o výživné je podle své právní povahy smlouvou o nárocích soukromoprávních, kterou byl dřívější zákonný nárok manželčin na výživu (§ 91 obč. zák.) změněn v nárok smluvní. Nastala tu novace podle §u 1376 a 1378 obč. zák. Žalovaná má nyní nárok na placení ujednaných vyživovacích příspěvků nikoli již na základě zákona, nýbrž na základě smlouvy (§ 1377 obč. zák.). Dokud tato smlouva trvá a nebyla zrušena buď srovnalou vůlí stran, nebo výrokem soudcovským, dotud trvá povinnost žalobcova, by smlouvu plnil. Odvolací soud uvádí pro své stanovisko, že rozlukou se manželství rozvazuje, že manželství tu nadále není, že se zruší všechny vzájemné vztahy obou manželů a zanikají svatební smlouvy i nároky vyživovací. Odvolací soud však přehlíží, že tu nejde o zákonný nárok manželky podle §u 91 obč. zák., nýbrž — jak dovoděno — o nárok smluvní a že není zákonného předpisu, že by platnost smíru ujednaného při dobrovolném rozvodu o soukromoprávních nárocích rozlukou manželství zanikla. Jest věcí žalobce, aby — domnívá-li se, že rozlukový rozsudek, který by měl za následek zánik zákonného vyživovacího práva manželčina (§ 1266 obč. zák.), měl za následek také zánik smluvního práva vyživovacího — domáhal se především odklizení smíru sporem, ve kterém by bylo mimo jiné rozebírati a řešiti otázky, jaký úmysl měly strany při uzavření smíru, měl-li býti smírem založen závazek manželův i pro případ rozluky manželství, znal-li manžel již v prvním sporu o roz- — Čís. 6696 —
75
luku, který skončil dobrovolným rozvedeni, poklesky manželčiny, z nichž se později rozluky domohl, jaký význam by to mělo pro jeho smluvní závazek a má-li v tomto případě snad nějaký význam předpis §u 19 rozl. zák. Žalobce může se ovšem bránili žalobou podle § 35 ex. ř. také jen té které exekuci a uplatňovati, že smír pozbyl platnosti, že tedy po vzniku exekučního titulu nastala skutečnost nárok zrušující. V takovém případě jest otázka dosavadní platnosti či nastalé neúčinnosti smíru jen otázkou předurčující a rozsudek působil by jen pro ten který případ. Avšak i tu musily by řešeny býti též otázky vytčené v předchozím odstavci, a musil by proto žalobce přednésti skutečnosti, z nichž by vyplýval nutný právní závěr, že rozsudkem povolujícím rozluku byl zrušen i smluvní nárok žalované na výživu. Nikdy však nestačí ani k žalobě o zrušení nebo bezúčinnost smíru, ani к žalobě o nepřípustnost exekuce jedině skutečnosti, o něž žalobce svůj žalobní nárok opřel, totiž rozsudek o rozluce z viny manželčiny a skutkové okolnosti, které jsou základem onoho rozsudku. Tyto skutečnosti — jak již řečeno — smíru se nedotkly.

Citace:

Čís. 6695. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 99-103.