NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15787.

Pre ponechanie penzie pomocnému železničnému zamestnancovi podľa § 129 vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. nestačí, že si ešte nenašiel iné primerané zárobkové zamestnanie. Zmenšenou schopnosťou práce v smysle tohoto predpisu nie je sníženie zárobkovej schopnosti o 10% v dôsledku rentovej neurózy.
(Rozh. z 29. januára 1937, Rv III 426/36.) Žalobník vstúpil v roku 1920 do služieb čs. štátnych železníc a konal službu ako pomocný zamestnanec až do 7. októbra 1931, keď bol pre nespôsobilosť k železničnej službe vypovedaný. Riaditeľstvo čs. železnic priznalo žalobníkovi nárok na penziu 674 Kč 20 h mesačne od 8. októbra 1931, lebo bol od roku 1921 členom penzljného fondu čs. štátných železnic, ale výmerom z 27. septembra 1934 výplatu penzie s účinnosťou od 1. októbra 1934 zastavilo z tobo dôvodu, že sa žalobník stal zase práceschopným. Námietky žalobníka proti tomuto výmeru ministerstvo železníc zamietlo. — Žalobník domáhal sa žalobou na žalovaných čs. št. železniciach penzie 674 Kč 20 h mesačne na tom: základe, že choroby, ktoré zapříčinily jeho neschopnosť a nespôsobilosť k železničnej službe, sa nezlepšily, v dôsledku čoho nemohol najsť primerané zárobkové zamestnanie. Všetky tri súdy žalobu zamietly, Najvyšší súd z týchto
dôvodov:
Ustanovení odst. 1 § 129 vl. nař. 15/1927 Sb. z. a n. upravuje ve dvou větách dva různé skutkové případy a právní nároky pensionovaných železničních pomocných zaměstnanců. Prvá věta určuje trvání pense původně přiznané, pokud nebyla odňata podle obecně platných předpisů o zániku pense, na tak dlouho, dokud bývalý pomocný zaměstnanec pro zkrácenou nebo zmenšenou schopnost k práci nemůže najíti přiměřené výdělečné zaměstnání, druhá věta vyřizuje otázku, zda pensionovaný zaměstnanec, který si již našel nové zaměstnání a zase je ztratil, má nárok na znovupřiznání pense.
Je zřejmé, že každý z obou případů zde upravených je případem jiným a samostatným, proto ustanovením věty druhé nelze doplňovati obsah a smysl věty prvé.
Z doslovu prvé věty § 129 vl. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n., že pense náleží tak dlouho, dokud bývalý pomocný zaměstnanec pro ztracenou nebo zmenšenou schopnost k práci nemůže najíti přiměřené výdělečné zaměstnání, je na prvý pohled patrno, že podmínkou trvání nároku na původně přiznanou pensi není, že pracovní schopnost pensionovaného zaměstnance již úplně zmizela, nýbrž to, zda zaměstnanec takový přes ztracenou nebo zmenšenou pracovní schopnost může či nemůže si najíti jiné přiměřené výdělečné zaměstnání.
Netrvá tedy původní nárok na pensi tak dlouho, dokud neschopnost k práci úplně nezmizela, ani do té doby, kdy si zaměstnanec skutečně našel novou práci, jak mylně dovozuje dovolací žádost, nýbrž jen do té doby, kdy nastala objektivní možnost, aby takovou práci si našel.
Smysl tento je zřejmý zejména i z korespondentního § 14, odst. 2, písm. b) stanov pens. fondu stát. drah, jenž věcně upravuje stejným způsobem, jako § 129 vl. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n., oba shora, zmíněné nároky pensionovaných želez. zaměstnanců — otázku trvání pense původně přiznané a opětné přiznání pense zaměstnanci, když nově nalézanou práci ztratil —, avšak svým doslovem »najde-li takové zaměstnání a ztratí je znova ...« ještě zřejměji než § 129 vl. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. činí rozdíl mezi možností najíti si přiměřenou výdělečnou práci a případem, že zaměstnanec novou práci si již skutečně našel.
Posudky obou odborných znalců je zjištěno, že žalocova neschopnost k práci je snad v důsledku jeho rentové neurosy sníženo, že však snížení to nepřesahuje 10%.
Podle uvedených úvah a zjištěného skutkového stavu uznává nejvyšší soud za správný závěr odvolacího soudu, že uvedené nepatrné teoretické snížení žalobcovy pracovní způsobilosti nemá na objektivní možnost najíti si nové přiměřené výdělečné zaměstnání takový vliv, že by ji vylučovalo, právem proto uznal odvolací soud, že včas, kdy byla žalobci pense odňata, tato možnost tu byla a tím splněn byl předpoklad, za kterého se končí nárok na pensi.
Je ovšem pravda, že odvolací soud, posuzuje spornou otázku trvání pense, přihlédl i k § 70 zák. čl. XIX:1907 a k zákonu č. 142/1920 Sb. z. a n., to jest k zákonným ustanovením, která upravují vznik nároku na úrazový a invalidní důchod, kdežto v souzeném případě jde o ztrátu důchodu již přiznaného a založeného na jiném skutkovém a právním podkladě — nároku na pensi —, leč úvaha ta není tak zcela nepřípadnou, za jakou ji pokládá dovolací žádost, neboť ve všech těchto případech jde o důchod k zaopatření zaměstnance k práci neschopného — důchod úrazový, invalidní, pensijní — a otázka, zda zaměstnanec na takový důchod má právo či nic, je v konečném výsledku pro všechny případy stejná, protože vždy jde o vyplacení důchodu pro úplnou částečnou ztrátu pracovní schopnosti — třeba jen stářím — a otázku, zda tento důchod pro neschopnost k práci po právu patří a má býti vyplacen čili nic.
Názor dovolací žádosti, že zaměstnanci musila býti skutečně poskytnuta možnost, aby opět vykonával přiměřené výdělečné zaměstnání, příčí se doslovu i smyslu § 129 vl. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n., které trvání nároku na pensi váže na podmínku, že zaměstnanec nemůže si najíti nové přiměřené zaměstnaní, jemu tedy — zaměstnanci — ukládá za povinnost, aby se o nové zaměstnání sám staral a ne, aby mu je někdo jiný nabízel a on — zaměstnanec — se spokojil s jeho přijetím nebo odmítnutím.

Citace:

Čís. 15787.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 126-128.