NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3810.

Státní zaměstnanci. — Školství:* Předpis čl. 5 č. 16 vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. toho obsahu, že ustanovení § 6, I., 8 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. vztahují se jen na zaměstnance skutečně ovdovělé, nikoliv též na ony, jež jest považovati jako ovdovělé proto, že se na manželku nebéře zřetel, neodporuje cit. zákonu.
(Nález ze dne 25. června 1924 č. 17 613/23).
Věc: O. Z. v B proti ministerstvu školství a národní osvěty o zařazení do rodinných tříd platových.
Výrok. Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zšr v Praze rozhodnutím z 23. března 1923 nevyhověla žádosti st-le za poukaz drahotního přídavku ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance podle § 6, odst. 3 a 8 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., tedy podle III. třídy rodinné, a za povolení příspěvku na jedno dítě, poněvadž st-lova choť jako učitelka měšť. školy požívá zvláštního přídavku drahot., většího nežli jest rozdíl mezi náležitými příd. drahotními st-lovými podle II. a III. třídy rodinné, a náležejí st-li přídavky podle § 6,1., 3 jako ovdovělému a přídavek na děti podle § 4 zák. č. 394/1922; dále podotkla zšr, že odst. 3, I. § 6 nemá dodatku, který st-1 ve svém rozkladu doplňuje, »a kteří udržují domácnost pro své děti mladší 12 let« a že odstavec 8. týká se patrně jenom vdovců skutečných, kterým udržuje domácnost osoba cizí, čehož v tomto případě není. Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné ...
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
I. - - -
II. Na sporu jest toliko otázka, zda st-li, jehož manželka jest učitelkou měšť. školy, přísluší za platnosti zák. č. 394/1922 drahotní přídavek podle III. třídy rodinné nebo toliko podle II. třídy rodinné.
Zákonem č. 394/1922 nebylo nic změněno na systému rodinných tříd zavedených dřívějšími předpisy, a náležejí nadále zásadně ženatí státní zaměstnanci s jedním dítětem do III. třídy rodinné, zaměstnanci ovdovělí s jedním dítětem do II. třídy rodinné.
Z tohoto pravidla byla však v § 6 zák. normována řada úchylek, z nichž pro přítomný spor mohou přijíti v úvahu případy upravené v § 6, odst. I. č. 3, 7 a 8.
Uvedené předpisy znějí:
a) č. 3: »ženatým státním zaměstnancům, jejichž manželky jsou samostatně výdělečně činné, přísluší drahotní přídavek ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance,
b) č. 7: »ženatým státním zaměstnancům v činné službě nebo ve výslužbě, jejichž manželka sama požívá drahotních přídavků a případně výpomoci z důvodu, že jest v jakékoliv veřejné . . . činné službě . . ., bude drahotní přídavek vyplácen ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance . . .«,
c) č. 8: »ovdovělé státní zaměstnance jest klásti na roven ženatým, udržují-li svou domácnost pro své děti, a to tak dlouho, dokud by ještě některé z dětí nedovršilo 12. roku života«.
Stížnost nepopírá, že choť st-lova spadá pod předpisy č. 3, resp. 7, že tedy jest »samostatně výdělečně činnou« (č. 3), resp. že »sama požívá drahotního přídavku z důvodu, že jest ve službě veřejné «; kdežto však úřady školské — opírajíce se patrně o výklad, jaký §u 6 zák. č. 394/1922 dává článek 5 vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb., zejména č. 14 a 16 uvedeného článku 5, aplikují předpisy bodů 3 a 7 na st-le, stížnost tvrdí, že na st-le platí předpis § 6 I. 8 zák. č. 394/1922, takže příslušná opačná ustanovení vl. nař. č. 34/1923 (čl. 5 č. 16) odporují zákonu.
Celý zákon č. 394/1922 jest nesen tendencí, aby výměra služebních požitků státních zaměstnanců z ohledů na státní finance byla poněkud snížena, a aby zejména výměra drahotních požitků byla ztenčena, a to jak absolutním jich snížením podle § 5, I. a II. odst. zák., tak snížením různých výhod co do rodinných tříd; zejména pak vystupuje v § 6 zák. jak v cit. bodech jeho, tak i v jiných (viz na př. body 1. 2, 5, 6) úmysl zák., aby jedna jednotka hospodářská (rodina v užším smyslu - manžel, manželka, děti) nepožívala drahotních přídavků z různých titulů, a aby státní zaměstnanec požíval drahotních přídavků jen na ony členy svá rodiny, kteří svou obživou — nehledě ovšem k eventuelnímu důchodu z vlastního jmění, kterýžto případný druh důchodu zákon v počet nebéře, — na něho jsou odkázáni.
Důsledkem této tendence zák. a další snahy jeho, aby z téhož titulu nebyly pobírány různé požitky k tíži různých veř. korporací (pokladen), jsou pak mimo jiné též předpisy bodů I. 3 a I. 7 § 6 zák. 394/1922, které proto nutno též ve smyslu uvedené všeobecné tendence zák. nesoucí se k restrikci drahotních přídavků vykládati.
Zvláštní výhodu co do určení rodinného stavu poskytuje zákon v § 6, bod 1. 8 ovdovělým státním zaměstnancům za podmínek tam uvedených. Již z dikce tohoto bodu (8), který zřejmě mluví jenom o »ovdovělých«, nikoliv o »ovdovělých nebo jim na roven postavených« plyne, že zákon tu má na mysli jenom státní zaměstnance, jejichž manželky zemřely a proto odpadly při určení rodinné třídy jeho, nikoliv takové zaměstnance, jejichž manželky žijí, avšak z důvodů bodů 3 a 7 při určení rodinné třídy zaměstnancovy se nečítají.
Že tomu tak, plyne také z dalších slov »udržují-li svou domácnost pro své děti«, kterýžto obrat nasvědčuje tomu, že míněni jsou takoví zaměstnanci, kteří, měvše domácnost s manželkou a dětmi, kvůli těmto svým dětem domácnost udržují dále, třeba manželka odpadla, tedy pomocí jiné osoby domácnost obstarávající, resp. řídící.
Správnost tohoto výkladu plyne však též z aplikace shora uvedené vůdčí tendence zák. S hlediska toho posuzován má pak bod 8 jen ten smysl, že státnímu zaměstnanci, který musí, aby vychoval své, matky nemající děti, v době útlejšího věku jejich (viz hranici 12 roků v bodu 8) hraditi zvýšený náklad na vedení domácnosti, a — zpravidla — na zvláštní honorování správkyně domácnosti, která aspoň v tomto směru má dětem matku nahraditi, poskytnut byl i drahotní přídavek na jednu osobu další (na místě manželky).
Ostatně státní zaměstnanec, jehož manželka jest na živu a s ním domácnost sdílí, neudržuje svou domácnost »pro své děti«, nýbrž udržuje domácnost tu též pro svoji choť a nese náklad domácnosti společně s chotí, přinášející samostatný výdělek (samostatné drahotní přídavky) do této domácnosti.
Proti tomu nelze důvodně namítati, že zákon, dávaje státním zaměstnancům, jejichž manželky spadají pod předpisy bodů 3 a 7 § 6, drahotní přídavek ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance, takovéto ženaté státní zaměstnance postavil ve všech směrech na roveň ovdovělým, tedy též ve směru uvedeném v bodu 8; neboť jednak zákon v bodech 3 a 7 obratu »staví se na roveň« vůbec nepoužívá a to zřejmě na rozdíl od předpisu dříve platného min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z § 4, odst. 4, jednak jest — jak již shora uvedena — jak z dikce, tak z tendence příslušných předpisů zřejmý opak.
Vzhledem k tomu nelze shledati, že by předpis čl. 5, bod 16 toho obsahu, »že ustanovení § 6 I. 8 zák. vztahuje se jen na zaměstnance skutečně ovdovělé, nikoliv též na ony, jež jest považovati za ovdovělé proto, že na manželku nebéře se zřetele«, odporoval zákonu, a nelze shledati tvrzené nezákonnosti také ani v nař. rozhodnutí.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3810. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 207-209.