Čís. 1586.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.) nevztahuje se na toho, kdo měl dříve naturální byt na základě § 3 zákona ze dne 19. března 1920, čís. 186 sb. z. a n., aniž by při skončení služebního poměru bylo umluveno nájemné výslovně nebo konkludentním činem.
(Rozh. ze dne 28. března 1922, Rv II 112/22.)
Žalovaný, četnický důstojník, užíval služebního bytu a, když se zdráhal, odešed na odpočinek, byt opustiti, žaloval ho četnický ubytovací fond o vyklizení bytu. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud uvedl v důvodech: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolatel v názoru prvého soudce, že se tu jedná o naturální byt a nikoliv o najatý byt na základě nájemní smlouvy. Odvolací soud však přisvědčuje prvému soudci. Naturální (služební) byt jest vždy jen přívěskem služební smlouvy, nepřihlížejíc k tomu, zda platí se za byt odměna čili nic. Užívání takovéhoto bytu jest posuzovati dle ustanovení o služební smlouvě a nikoliv dle smlouvy nájemní. Z ustanovení § 3 zák. ze dne 11. března 1920, čís. 186 sb. z. a n. vyplývá zřejmě, že se četnickým důstojníkům byty nepronajímají, nýbrž že se jim přikazují naturální byty za jistou odměnu, již lze vysvětliti tím, že se u těchto důstojníků jako u jiných státních zaměstnanců má platem v hotovosti krýti též potřeba bydlení. Dostali-li by tedy byt bezplatně, požívali by částečně dvojnásobných příjmů. Nebylo-li denním rozkazem ze dne 9. března 1920, v němž se též mluví o naturálním bytě odvolatele, přikázání tohoto bytu výslovně omezeno na dobu aktivní služby, nelze z toho, jak samozřejmo, souditi, že se byt přikazuje přes tuto dobu. Formálního vzdání se bytu nebylo třeba, když žalovaný šel do pense; ukončením služebního poměru pozbyl právního důvodu, byt nadále podržeti. Také ujištění představeného žalovaného, že nikdo odvolatele nemůže nutiti, by byt opustil, bylo by úplně bezvýznamným, jelikož představený ve službě není s to, by naložil se služebním bytem: prohlásil tím zajisté jen svůj osobní názor, jenž není rozhodným. Že byl žalovanému, když byl dán na odpočinek, byt ještě po několik měsíců ponechán, a to proti placení odměny, z toho nelze souditi, že nájemní smlouva1 byla mlčky uzavřena. Toto trpění neznamená ještě uzavření nájemní smlouvy, jež by se mohlo státi jen za spoliupůsobení zákonného zastupitelstva žalujícího fondu. Taktéž jest úplně bezvýznamným, že dotyčná budova jest erárem jen najata a že není erárním stavením. Ustanovuje-li § 32 zák. o ochraně nájemníků jisté výjimky, pro které ochrana nájemníků neplatí, nelze z toho souditi, že jest toho zákona používati tam, kde nájemní smlouvy není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Dovolací soud sdílí názor druhé stolice a poukazuje dovolatele na důvody napadeného rozsudku s dodatkem, že sporný právní poměr nutno posuzovati dle § 3 zákona ze dne 19. března 1930, čís. 186 sb. z. a n., jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1920. O nájemním poměru nelze mluviti ani proto, že náhrada za užívání naturálního bytu žalovaného nebyla umluvena mezi stranami, jak to předpokládá pojem nájemného ve smyslu §§ 1090 a násl. obč. zák., nýbrž určena dle § 3 zákona o úpravě služebních požitků četnictva, což též vyplývá z dopisu zemského četnického velitelství. Tohoto právního rázu tato náhrada nepozbyla tím, že žalovaný i po skončení služebního poměru bytu používal, neboť ani dle přednesu žalovaného nedošlo k výslovnému uzavření nájemní smlouvy а k ujednání nájemného. Mlčky nájemní smlouva nebyla uzavřena, jelikož dle § 863 obč. zák. lze mlčky projevovati vůli pouze takovými činy, jež neponechávají žádného rozumného důvodu k pochybnostem. Takových činů oprávněného representanta žalujícího ubytovacího fondu žalovaný v první stolici neuvedl: nehledě k tomu dlužno pochybovati o tom, že by četnická správa, jež se snaží, zajistiti byty činným příslušníkům četnického sboru za nynější bytové nouze uzavírala nájemní smlouvy s důstojníky, již byli přeloženi na trvalý odpočinek. Jelikož zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. chrání nájemníky a nájemního poměru zde není, jest zbytečný poukaz dovolatelův na vládní nařízení o ochraně zaměstnanců používajících bezplatného bytu a na zákon o poměrech domovníků.

Citace:

č. 1912. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 889-891.