NPD documents search: Právník, 64 (1925) - Ručení vymáhajícího věřitele při vedení exekuce.

Ručení vymáhajícího věřitele při vedení exekuce. Věřitel odpovídá toliko za nepoctivost, vedl-li exekuci tak, že zasažena byla cizí práva, když o nich věděl nebo věděti musil.

Žalobkyně domáhala se škody způsobené jí tím, že při výkonu zajišťovací exekuce proti třetí osobě bylo zabaveno nákladní auto a dáno v uschování u špeditéra, ona pak musila při rozvážení zboží používati koní.
Žaloba byla zamítnuta ve všech instancích, nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolatelce nelze přisvědčiti, že by v pouhém podání návrhu na zabavení a uschování auta o sobě bylo lze spatřiti čin nedovolený. Věřitel vymáhající má povinnost, aby v návrhu udal ony předměty, na něž se exekuce má vésti. Nelze ovšem říci, že by věřitel měl právo navrhovati exekuci na věci dlužníku nepatřící. Takového práva mu zákon nedává a žalovaná se nemůže brániti tím, že návrhem vykonala jen své právo, jak míní prvý soud. Jádro sporu jest však v tom, zda návrh žalované na zabavení a uschování auta lze považovati za čin nedovolený, a zda lze jí ho přičísti za zavinění. Vymáhající věřitel má právo dosíci uspokojení z majetku dlužníkova, vésti exekuci na majetek dlužníkův v mezích zákonem vytčených, ale nemá práva na dosažení uspokojení z majetku cizího, na vedení exekuce na věci cizí a také ne práva na vedení exekuce způsobem dle zákona nepřípustným. Jde tedy o to, zda žalovaná užila svého práva navrhnouc exekuci v mezích zákona a zdali jí lze přičísti vinu, že meze ty byly překročeny.
Viny takové však právem nižší soudy u žalované neshledaly. Věřiteli nelze uložiti beze všeho zodpovědnost za škodu vzniklou tím, že exekuce byla navržena nebo provedena i na věci, které dlužníku nepatří, a povinnost, aby vedl exekuci jen tak, aby předem byly vyloučeny námitky osob třetích. Jeví-li se situace věřiteli tak, že věci, na něž exekuci vede, dlužníku patří, a může-li o tom býti poctivě přesvědčen, nedopouští se bezprávného činu, navrhne-li na ně exekuci, a je na tom, čí právo bylo exekucí porušeno, aby si je hájil. Ani věřitel ani soud neb orgán výkonný nemá možnosti, aby předem vyšetřil spletité a nejasné poměry majetkové v tom směru. Věřitel vymáhající odpovídá toliko za nepoctivost, vedl-li exekuci tak, že zasažena byla cizí práva, když o nich věděl, nebo věděti musil.
Zásada tato vyplývá pro porušení vlastnictví jak z § 75 ex. ř., tak i z §§ 379, 335 a 326 obč. zák. (srv. důvody judikátu z 3. září 1924 č. pres. 674/23 sb. m. spr. 1924).
V případě sporném nelze podle zjištění nižších soudů, jež napadeno nebylo, shledati v postupu vymáhající věřitelky žádné viny. Že by žalovaná byla věděla, tedy byla positivně přesvědčena, že auto, jehož zabavení navrhla, patří žalobkyni nebo že tato má na něm práva užívací a držební, nebylo prokázáno. Dle výpovědi Dra L. odepřela žalobkyně tomuto informace v tom směru a tvrzení její, jež sdělil orgán výkonný, nestačilo k opodstatnění takové vědomosti o právech užívacích a držebních. Ale ani to nelze říci, že žalovaná věděti musila o právu žalobkyně a že ji musilo napadnouti, že žalobkyně má na auto práva nějaká, že tedy byla mala fide při vedení exekuce. Vždyť auto objednal sám dlužník, dle nepopřeného přednesu se zbavoval svého majetku, proto bylo podezření, že finguje převod, že je tomu tak i u auta, které dříve neslo jeho jméno a na jeho jméno bylo u politického úřadu hlášeno, bylo ho používáno k rozvážení cukrovinek v obchodě, který dříve patřil dlužníku a nikoli žalobkyni a auto bylo také opětovně pro dluhy dlužníkovy zabaveno. Teprve později hlásila se i žalobkyně k autu, bylo i pro její dluhy zabaveno a během sporné exekuce hlásila se k němu i nová družka dlužníkova; žalobkyně udala Dru L., že auto nepatří ani jí ani dlužníku a odepřela dáti bližší informace, netvrdila při zájmu, že jí patří nějaká práva užívací. Za takových okolností nelze vytýkati žalované, že trvala na zabavení auta, ani že jí musilo napadnouti, že nejde o auto dlužníkovo a že tím porušuje užívací práva žalobkynina. Proto netřeba ani řešiti otázky, zda auto skutečně přešlo do vlastnictví žalobkynina, měla-li na něm práva užívací skutečně či stalo-li se tak na oko nebo způsobem, kterému by mohla žalovaná odporovati dle zákona odpůrčího.
Co se pak týče způsobu provedení exekuce, že totiž auto bylo zabaveno přes to, že nebylo v detenci dlužníkově, nelze tento způsob žalované přičítati za vinu. Z toho důvodu, že v tomto směru nejde o zavinění žalované, netřeba ani řešiti otázku, zda právem odvolací soud pokládal šofera, který nebránil zabavení auta, za detentora či za držitele a řídil-li tento šofer auto ve službách žalobkyně či dlužníka a detenci vykonával jen jejich jménem.
Není-li tu tedy viny žalované, netřeba ani uvažovati o tom, zda žalobkyně si sama nezpůsobila či nespoluzpůsobila škodu, kterou nyní vymáhá, tím, že si dle § 68 ex. ř. nestěžovala. Okolnost, že žalovaná převzala vůči výkonnému orgánu risiko za to, že exekuci provede, nemá významu, ježto rozhodnutí soudního orgánu na takovém zjištění spočívat nemůže.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 4. února 1925 Rv I. 1892/24-1.) K-

Citace:

Ručení vymáhajícího věřitele při vedení exekuce.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 19, s. 618-620.