NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 566.

Ve sporu proti pozůstalosti, dosud soudně neodevzdané, jsou přihlásivší se dědicové pouze jejími zástupci, nikoliv však společníky rozepře. Omeškání některého z nich nemá v zápětí rozsudek pro zmeškání proti pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 30. června 1920, R I 325/20.)
Žaloba byla podána proti neodevzdané dosud pozůstalosti po Antonínu A-ovi, zastoupené přihlásivšími se dědici: Adolfem, Emou a Marií. K prvému roku dne 5. listopadu 1919 nedostavil se z dědiců nikdo, závada v doručení shledána ohledně Adolfa a Emy, Marii bylo obeslání řádně doručeno. Procesní soud prvé stolice odmítl vynésti rozsudek pro zmeškání a ustanovil nový prvý rok ku dni 10. prosince 1919. K žalobcově rekursu nařídil rekursní soud usnesením ze dne 5. prosince 1919 prvému soudu, by vydal rozsudek pro zmeškání proti žalované pozůstalosti zastoupené přihlásivší se dědičkou Marií. Procesní soud prvé stolice předsevzal po té dne 10. prosince 1910 znovu prvý rok se všemi třemi dědici, načež vydal téhož dne rozsudek pro zmeškání dle žaloby, tudíž proti všem třem dědicům. K odvolání všech tří dědiců odvolací soud rozsudek zrušil a, vyhradiv pravomoc, nařídil soudu prvé stolice, by proti pozůstalosti zastoupené dědičkou Marií vynesl rozsudek pro zmeškání dle usnesení rekursního soudu ze dne 5. prosince 1919, proti žalované pozůstalosti pak, zastoupené přihlásivšími se dědici Adolfem a Emou, by v řízení pokračoval a znovu rozhodl. Důvody: Odvolání Adolfa a Emy uplatňuje zmatek čís. 4 § 477 c. ř. s., ježto jim nebyla řádně doručena obsílka k prvému roku dne 5. listopadu 1919, čímž jim byla odňata možnost, by se k tomuto roku dostavili a při něm projednávali. Odvolací soud jest názoru, že zástupce žalované pozůstalosti totiž přihlásivší se dědice: Adolfa, Emu a Marii nelze pokládati za nerozdílné společníky rozepře ve smyslu § 11 čís. 1 a § 14 c. ř. s., ježto rozsudek nemusí zníti stejně proti všem dědicům a jest možno rozděliti věc ohledně jednotlivých dědiců (§§ 891, 550 obč. zák.). Soud prvé stolice neřídil se zdejším usnesením ze dne 5. prosince 1919, ač ho k tomu zavazoval předpis § 499 c. ř. s. Ve zmíněném usnesení bylo řečeno, že pozůstalost jest před odevzdáním zastupována každým přihlásivším se dědicem, že věřitelé pozůstalostní mají na vůli, by svůj nárok proti pozůstalosti uplatnili k rukám jednoho nebo všech dědiců jako zástupců pozůstalosti, a zvolil-li věřitel tento způsob jako jest tomu zde, že tím nestali se ještě dědicové nerozdílnými společníky rozepře ve smyslu § 11 čís. 1 a § 14 c. ř. s. Tím jest již řečeno, že vzhledem k uvedenému právnímu názoru jest možno, by proti jednomu z dědiců bylo vydáno jiné rozhodnutí věci než-li proti dědicům ostatním (§ 891 obč. zák.). Prvý soud měl tudíž vynésti rozsudek pro zmeškání pouze proti dědičce Marii; tím však, že uznal dle žaloby, zatemnil věc, takže není jisto, zda věc byla rozhodnuta ohledně všech dědiců čili nic.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu žalované pozůstalosti zastoupené dědičkou Marií a nařídil soudu prvé stolice, by v řízení proti pozůstalosti zastoupené dědičkou Marií dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Soud odvolací jest toho názoru, že zástupci žalované pozůstalosti totiž přihlásivší se dědicové nejsou jednotnou spornou stranou ve smyslu § 11 čís. 1 a § 14 c. ř. s., poněvadž rozsudek nemusí proti všem třem přihlásivším se dědicům zníti souhlasně a jest možno spor ohledně jednotlivých dědiců odděliti; ukládá proto soudu prvé stolice, aby vydal rozsudek pro zmeškání znějící sice proti žalované pozůstalosti, avšak zastoupené pouze dědičkou Marií, která, ač řádně obeslána, k prvnímu roku se nedostavila. Soud odvolací vychází tedy, jak se zdá, z předpokladu, že tu jde přece jen o společníky rozepře, kteří však netvoří jednotné sporné strany ve smyslu § 14 c. ř. s. Avšak o takovéto společenství tu nejde. Dle obsahu žaloby není pozůstalost po Antonínu A-ovi dosud odevzdána, a věřitelé pozůstalosti mohou tedy uspokojení svých nároků požadovati pouze proti podstatě pozůstalostní, která tvoří ohledně všech práv a závazků zůstavitelových samostatný právní subjekt. Přihlásivší se dědicové jsou vůči této podstatě pozůstalostní pouze v poměru zástupců, správců a uživatelů ve smyslu §§ 547, 810 obč. zák. a § 145 nesp. říz. Žalobkyně také správně podala žalobu proti pozůstalosti po Antonínu A-ovi a žalobní prosbou se domáhá především odsouzení žalované pozůstalosti k zaplacení zažalované pohledávky, kdežto odsouzení přihlásivších se dědiců žádá teprve pro případ vydání rozsudku po odevzdání pozůstalosti. Jest tedy stranou žalovanou pouze osoba jedna, jednotný právní subjekt a přihlásivší se dědicové vystupují ve sporu pouze jako zástupci tohoto právního subjektu, nikoli jako žalovaní a společníci rozepře a nelze proto ustanovení §§ 11, 13 a 14 c. ř. s. na tento případ vztahovati. Zbývá tedy otázka, jsou-li všichni přihlásivší se dědicové kolektivně oprávněni zastupovati pozůstalost, či může-li každý z nich celou pozůstalost zastupovati a za ni jednati. Rozhodným bude tu obsah žaloby. Nelze zajisté vyloučiti možnost podání žaloby proti pozůstalosti, zastoupené jedním z přihlásivších se dědiců v případě, když ostatní dědicové k žalobě příčiny nezavdali. V případě přítomném domáhá se však žalobkyně zaplacení své pohledávky z pozůstalostní podstaty proti všem přihlásivším se dědicům, takže je tím uznává všechny za zástupce žalované pozůstalosti. Z ustanovení § 547 obč. zák., že přihlásivší se dědic představuje zůstavitele a že pokládá se vůči třetím osobám se zůstavitelem za jednu osobu, dlužno souditi, je-li více dědiců, že představujíce všichni zůstavitele jsou také všichni společně legitimování a povoláni pozůstalost ve sporu společně proti nim vedeném zastupovati a že ani procesní úkony, ani liknavost jednoho z nich nemohou býti celku na újmu, neboť rozsudek o žalobním návrhu, by pozůstalost byla k zaplacení zažalované pohledávky odsouzena, může býti dle dosavadního stavu věci jen jednotný. Z toho plyne, že nedostavení se jedné přihlásivší se dědičky, k zastupování žalované pozůstalosti oprávněné, k prvnímu roku nemůže odůvodniti rozsudek pozůstalost k zaplacení zažalované pohledávky odsuzující ani ve formě nařízené soudem odvolacím, poněvadž tato dědička i dle žaloby není samojediná oprávněna pozůstalost zastupovati.

Citace:

č. 566. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 398-400.