NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 1953.

Zašle-li prodatel ke kupitelovu příkazu zboží zasílatelské firmě, již si kupitel určil, nevstupuje s ní ve smluvní poměr.
(Rozh. ze dne 31. října 1922, Rv I 566/22.)
Žalující holandská firma uzavřela s firmou Josef K. v Praze smlouvu, podle které měla této firmě dodati bramborovou mouku, kupní cena byla splatna: »netto Kassa proti duplikátu nákladního listu u německé banky v Hamburku« a zboží bylo odesláno na účet a nebezpečí žalobce žalované zasílatelské firmě, jež je k příkazu fy Josef K. v Praze odevzdala pivovaru v P. Žalobu o zaplacení nedoplatku kupní ceny odůvodňoval žalobce tím, že žalovaná jako odesílatel zanedbala péči řádného obchodníka, vydavši zboží bez disposic žalobcových firmě Josef Κ., pokud se týče od této označenému pivovaru v P. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl, maje za to, že šlo mezi stranami o poměr zasílatelský. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody: Odvolací soud vychází z předpokladu, že mezi žalobkyní a žalovanou byl právní poměr a to poměr zasílatelský; že proto žalovaná byla vůči žalobkyní jako své komitentce povinna, šetřiti péče řádného obchodníka dle čl. 380 obch. zák.; a že, zanedbavši ji, jest žalobkyní práva z veškeré škody, která žalobkyní tím vzešla. Než předpoklad odvolacího soudu jest mylným a proto padají též důsledky, odvozené z tohoto předpokladu. Podstata smlouvy zasílatelské (speditérské) záleží v tom, že někdo svým jménem na účet někoho jiného převezme obstarání zásilky zboží povozníkem nebo plavcem (čl. 379 obch. zák.). Žalobkyně však nikdy nepřikázala žalované, aby tato na její účet obstarala zásilku zboží, o které jde, a žalovaná nepřijala takového příkazu od žalobkyně. Tato nebyla komitentem žalované. Věc měla se tak, že firma Josef K. v Praze koupila zboží od žalobkyně a poukázala ji, by na její účet a na její nebezpečí zaslala zboží žalované. Žalobkyně vyhověla tomuto poukazu. Mezi žalobkyní a žalovanou byl pouhý poměr faktický, nikoli však poměr právní, zejména ne poměr zasílatelský, zvláště když nebylo ani třeba, zasílati zboží dále z Chebu, naopak zboží mohlo také v Chebu firmě Josef K. býti odevzdáno a jí převzato. Okolnost, že žalovaná jest firmou zasílatelskou, zde nerozhoduje, neboť zboží nebylo jí zaslána jako speditérovi žalobkyně, nýbrž jako zmocněnci firmy Josef Κ., kteráž ustanovila žalovanou za příjemce zboží. Speditérem firmy Josef K. stala se pak žalovaná tím, že jí jmenovaná firma přikázala, by zaslala zboží dále pivovaru v P. Právní poměr byl tu tedy jen mezi firmou Josef K. a žalovanou a tato nebyla oprávněna odepříti firmě Josef K. vydání zboží pro ni přijatého. Jen tehdy byla by к tomu oprávněna a povinna, kdyby byla žalobkyně, zasílajíc jí zboží, učinila vydání zboží závislým na určitých podmínkách. V tom případě byl by přijetím příslušného pří- kazu vzešel právní poměr, a to poměr zmocnitelský, též mezi žalobkyní a žalovanou, a byla by tato povinna bývala dbáti také příkazu žalobkyně, jinak by byla porušila povinnosti, plynoucí z tohoto poměru. Zjištěno však, že žalobkyně, zasílajíc zboží, nedala žalované žádného příkazu a nestanovila žádných podmínek vydání, zejména ne podmínky, že má zboží býti vydáno firmě Josef K. jen, předloží-li tato duplikát nákladního listu. Nebylo věcí žalované, by si vyžádala pokyny od žalobkyně, jak odvolací soud se domnívá; neměla k tomu příčiny, nejsouc, jak vyloženo, se žalobkyní v právním poměru. Josef K. měl ostatně v rukou též fakturu ze dne 6. prosince 1920, ve které bylo výslovně uvedeno, že zboží na jeho účet a nebezpečí zasláno žalované. Doložka na faktuře »Netto Cassa Kegen Duplikatfrachtbrief, zahlbar Deutsche Bank Hamburg« neznamenala, že mu zboží má býti vydáno jen proti předložení duplikátu nákladního listu, jak uznává i odvolací soud, nýbrž jen tolik, že se žalobkyni vyplatí kupní cena akreditovaná u hamburské filiálky Německé banky, jakmile předloží duplikát nákladního listu. Žalovaná pak mohla důvodně předpokládati, že žalobkyně neodešle zboží a nevydá duplikátu nákladního listu, dokud se nepřesvědčí, že kupní cena jest akreditována (čemuž skutečně tak bylo), ježto v roce 1920, jak všeobecně známo, zboží z cizozemska bylo dodáváno jen na akreditiv. Ze banka odepřela výplatu kupní ceny, poněvadž se duplikát nákladního listu žalobkyni ztratil a druhý duplikát byl vadným, jde na vrub žalobkyně. Když tomu tak, nelze tvrditi, že žalovaná vůči žalobkyni porušila povinnosti řádného obchodníka, a právem vytkl první soud, že žalobkyně, podavši žalobu na žalovanou firmu o zaplacení zbytku kupní ceny 750 hol. zl., pochybila osobu žalovaného.

Citace:

č. 1953. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 964-965.