NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7500 —
Čís. 7500.

§ 44 konk. řádu předpokládá, že věci, ohledně nichž jest uplatňováno věcné neb osobní právo na vyloučení, v úpadkové podstatě jsou.
Na ústavu, jemuž bylo povoleno příročí podle zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n., nelze se domáhati zaplacení peníze, jehož se ústavu nedostalo od žalobce v určitých jednotkách peněžních, nýbrž způsobem jiným.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1927, Rv I 207/27.) — Čís. 7500 —
Žalobce domáhal se na žalované záložně buď vydání cenných papírů nebo zaplacení. Procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 24. září 1926 žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Nesporno, že výnosem ze dne 23. února 1926 nařídilo ministerstvo financí podle zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. příročí pro 100% starých pohledávek za žalovanou záložnou s platností nyní do 31. prosince 1926. Podle žalobcova přednesu týká se toto příročí ve smyslu § 4 uvedeného zákona pouze pohledávek, jež by v úpadku náležely do III. třídy úpadkových pohledávek, a netýká se žalobcova nároku na vydání cenných papírů, které má žalobce uloženy u žalované záložny. Žaloba s původním žalobním návrhem na vydání cenných papírů aneb s upraveným alternativním návrhem na vydání hotovosti 200 000 Kč, jest žalobou vlastnickou ve smyslu § 366 obč. zák. Žalobci náleží tudíž, aby ve smyslu § 369 obč. zák. prokázal, že žalovaná záložna cenné papíry má ve svém držení a že cenné papíry jsou vlastnictvím žalobcovým. Předpoklady § 369 obč. zák. nejsou však zjištěny a proto žaloba vlastnická s původním žalobním návrhem nemůže se setkati s příznivým výsledkem. Avšak ani alternativní návrh žalobní na vydání hotovosti 200 000 Kč není odůvodněn, neboť žalobce složil peníze na vkladní knížku, ze vkladu teprve cenné papíry měly býti zakoupeny. Jest notorické a nepotřebuje důkazu, že složené peníze byly s jinými záloženskými penězi smíseny, podle příkazu žalobcova ze vkladu vybrány a nesprávně na konto P-ovo převedeny; vklad na jméno J. znějící byl zrušen. Z toho jde, že tato hotovost neexistuje sama o sobě a že peníze byly s jinými penězi v záložně smíseny a proto podle § 371 obč. zák. nemohou ani tyto peníze býti předmětem žaloby vlastnické. Podle zjištěného stavu věci přísluší tudíž žalobci proti žalované záložně pouze obligační nárok, jenž by v případě úpadku náležel do III. třídy konkursních věřitelů a proto podle § 5 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. а n., za trvání příročí nemůže býti vymáhán. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Z bezvadných svých zjištění vyvodil první soud správný právní důsledek a není proto výtka nesprávného právního posouzení věci na místě. Žalobce domáhal se žalobou vydání určitých cenných papírů, které prý má uloženy u žalované záložny, a teprve bezprostředně před skončením průvodního řízení, když bylo zřejmo, že se u žalované strany cenné papíry pro něho v uschování nenacházejí, tvrdil, že žalovaná strana jest v držení hotovosti 200 000 Kč, jíž ku nařízenému zakoupení cenných papírů nepoužila, a to jako schovatel, a učinil alternativní návrh, by žalovaná záložna byla uznána povinnou vydati mu tuto hotovost. Bylo již řečeno, že o nějakém depositu řeči býti nemůže a že pro žalobce neexistují u strany žalované ani cenné papíry ani hotovost sama o sobě, any peníze byly s jinými penězi strany žalované smíseny a proto nemohou ani tyto peníze býti předmětem žaloby vlastnické. Smísí-li kdo cizí peníze se svými vlastními, nabývá tím sám vlastnictví k nim, ježto se následkem smísení vyloučení jednotlivých cizích kusů jako species stalo nemožným (§ 371 obč. zák.). Rozumí se, že bývalý vlastník peněz má obligační nárok — Čís. 7500 —
z obohacení o vrácení tantumdem eiusdem generis (Randa: Vlastnictví, 6. vydání str. 120). Podle zjištěného stavu věci má tedy žalobce proti žalované straně pouze obligační nárok, který by v případě úpadku náležel do třetí třídy úpadkových věřitelů, a proto nemůže býti vymáhán za trvání příročí. Odvolatel vychází v odstavci třetím odvolání z předpokladů, jež byly vyvráceny bezvadně provedenými důkazy, pokud se týče jichž opak prokázán byl, a nemělo by proto účelu vývody těmito podrobněji se zabývati; zejména nelze opírati nárok o zmíněné již fingované doklady o zakoupení cenných papírů. Citace rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 12. března 1918, Rv I 78/18 není na místě, ana zde nejsou rozhodnými ustanovení řádu úpadkového, nýbrž zákona čís. 240/1924 o příročí, jenž nestanoví, že má býti použito obdobně předpisů úpadkového řádu, nýbrž činí o něm zmínku toliko potud, že v § 4 stanoví, že příročí stihá toliko staré pohledávky, které by v úpadku patřily do třetí třídy, a zakazuje jich zajištění, vyplacení a uspokojení. Zmíněné rozhodnutí dále předpokládá, že jsou tu hotovosti, jichž úpadce nenabyl podle všeobecných právních zásad, kdežto zde bylo bezvadně zjištěno, že vklad na jméno J. byl zrušen a že hotovost naň uložená sama o sobě již neexistuje. Z téhož důvodu ani citace rozhodnutí z roku 1917 nemá účelu, ani nebyl přeměněn zde vklad vybráním v depot, nýbrž byl převeden na cizí konto.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesejde na tom, zda tu jde o žalobu vlastnickou, jak uznaly nižší soudy, či o žalobu o vyloučení podle obdoby § 44 úp. ř., jak míní dovolatel. Ani v tomto případě nemohla by se žaloba a nemůže se tedy ani dovolání setkati s úspěchem. Předpokládať i § 44 úp. ř., by věci, ohledně nichž je uplatňováno věcné neb osobní právo na vyloučení, v úpadkové podstatě skutečně byly. Plyne to jednak z doslovu zákona »jsou-li v úpadkové podstatě věci . .. .«240/1924 sb., jednak z přirozené povahy věci, protože vyloučiti lze věc odněkud jen, když tam je. Pokud se tudíž žaloba domáhá vyloučeni cenných papírů, byla zamítnuta právem, any soudy zjistily, což dovolání ani nenapadá, že žalovaná strana cenných papírů pro žalobce neměla a nemá ani u sebe ani u jiné banky a že žalobcovu příkazu k zakoupení cenných papírů, nemajíc peněz, nevyhověla. Míní-li žalobce, že žalovaná může cenné papíry jako zastupitelné věci kdykoli zakoupiti, nelze mu dáti za pravdu. Šlo by tu jen o zastřené vybrání částky potřebné k jejich zakoupení, tedy o vymáhání peněžité pohledávky žalobcem proti žalované, čemuž brání příročí povolené žalované straně. Pokud jde o alternativní nárok na vydání 200 000 Kč, tvrdí dovolatel, že neuplatňuje toliko obligační nárok na zaplacení po- hledávky, nýbrž, že má — třebaže jen obligační — nárok na vydání hotovosti, jež žalovaná zrušením jeho vkladu vybrala k zakoupení cenných papírů a má v držení jako uschovatelka, pročež také učinil alternativní žalobní návrh na vydání této hotovosti. Než ani tento jeho názor — Čís. 7501 —
není správný. Netřeba se obírati s vývody napadeného rozsudku. Stačí, že žalobce sám tvrdí v dovolání o penězích v záložně složených, že tak velikou hotovost neskládal v penězích u pokladny žalované strany, nýbrž že je poukazoval prostřednictvím jiného ústavu. Z toho plyne, že se do držení žalované — jak při vkladu tak i při jeho zrušení — jeho peníze v určitých jednotkách, mincích nebo bankovkách, vůbec nedostaly, nýbrž že žalovaná nabyla jim odpovídající částky jiným lhostejným způsobem, kterým dovolatelovy poukazy konečně byly provedeny. Žalovaná nemohla proto ani jeho peníze míti zvlášť v držení jako uschovatelka a žalobce nemůže tudíž na ní žádati vyloučení peněz, jím prý u ní složených, jako určitého množství individuelně určených penízů (bankovek a mincí), uschovávaného odloučeně od jiných jejích peněz. Žalobce má proti ní jen nárok na peněžitou částku určité hodnoty vůbec, jím je obligační nárok na zaplacení. Ten však podléhá příročí a není nárokem na vyloučení této částky ze jmění žalované. Žalobce poukazuje v dovolání neprávem k některým rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ve Vídni. Ta jsou vybudována na jiném skutkovém základě, než případ souzený, jenž není opřen o skutečnost tam rozhodnou, že žalovaná nenabyla vlastnictví ke sporné hotovosti podle všeobecných právních zásad, nýbrž nabyla je toliko podle zvláštních předpisů o nabytí vlastnictví k hotovým penězům, jak v podstatě správně uznal též odvolací soud, zdůrazniv, že zde nebyl vklad přeměněn vybráním v depot, nýbrž že byl převeden na cizí konto. Nižší soudy neposoudily tudíž věc právnicky mylně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), zamítnuvše žalobu.

Citace:

č. 7500. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 487-490.