Z finanční judikatury nejvyššího správního soudu.

V oblasti judikatury týkající se zákona o přímých daních přináší nález z 5. I. 1937, č. 23339/37 zásadu, že úroky, které byly připsány dlužníkem věřiteli k dobru bez souhlasu věřitelova, nejsou dani podrobeným důchodem ve smyslu § 7, odst. 1. V nálezu tom dovozuje soud, odkázav k ustanovením § 4, odst. 1. a § 7, odst. 1. zák. o př. d. a k prováděcímu nařízení k § 7, odst. 1., že platbou úroků dlužno rozuměti nejen skutečné přijetí v hotovosti, nýbrž i každý akt, jenž znamená realisaci pohledávky věřitelovy na úroky a uspokojení tohoto jeho nároku. O uspokojení tohoto nároku věřitelova kapitalisováním úroků nebo připsáním jich k dobru lze však mluviti jedině tehdy, když věřitel dal k této manipulaci svůj souhlas. Dalekosáhlý praktický význam má nález z 27. П. 1937, č. 11261/37, v němž se vyslovuje, že mimořádné odpisy podle § 10 se nemohou státi ve formě zřízeni reservy. Soud tu uvádí: Uvádí-li se ve třetí větě odst. 2. § 10, že jest přípustný odpis dalších 20% nákladu vynaloženého vedle obecně přípustných odpisů, je z toho zřejmo, že zákon připouští mimořádný odpis jen ve formě skutečně provedeného odpisu a nestačí, zřídí-li se pouze amortisační fond, neboť mluví-li zákon v citovaném ustanoveni o vynaloženém nákladu, je zřejmo, že odpis vynaloženého nákladu nemůže se prováděti formou reservy, jakou má na mysli § 15, č. 1., lit. b). Z toho následuje, že mimořádné odpisy podle druhé věty odstavce 2. § 10 nemohou se státi ve formě zřízení reservy.
Z nálezů řešících otázku služebního poměru přináší novinku nález z 26. II. 1937, č. 15328/33, vyslovující, že komandista nemůže býti ke komanditní společnosti ve služebním poměru. Je-li prokuristou takové společnosti, nutno požitky, které bere pod označením služebních požitků, posuzovali s hlediska zákona o přímých daní jako podíl na ryzím výtěžku podle § 55, odst. 1. tohoto zákona a tím jako důchod z účasti na výdělečném podniku podle § 10 a nikoli jako příjem ze služebního poměru podle § 11.
Zaznamenati dlužno i zásadu vyslovenou v nálezu z 9. II. 1937, č. 22180/33, že výlohy s opatřením výpůjčky na stavbu domu nejsou, jakožto výlohy na získání příjmového pramene, podle § 17, č. 1. odčitatelný od základu důchodové daně.
Z nálezů týkajících se všeobecné daně výdělkové je svou argumentací zajímavý nález z 22. III. 1937, č. 20669/33, který vyslovuje, že snížení daně podle § 57, odst. 6., nevztahuje se na veřejnou obchodní společnost. Soud tu dedukuje: Výhoda podle § 57, odst. 6., je závislá na splnění dvou podmínek, a to jednak na tom, že kapitál podstatně nespolupůsobí na dosažení výtěžku podniku, jednak na tom, že výtěžek je podmíněn osobní činností poplatníkovou tou měrou, že trvalé provozování poplatného podniku není možné bez činnosti poplatníkovy. Poplatníkem čili daňovým subjektem však byla v daném případě veřejná obchodní společnost (§ 46), tedy daňový subjekt samostatný a různý od jednotlivých společníků (arg. §§ 46 a 261, odst. 1., č. 1). U veřejné obchodní společnosti jako takové nemůže býti ovšem řeči o osobní činnosti. Osobně činnými tu mohou býti jenom jednotliví společníci. Z toho tedy vyplývá, že snížení všeobecné daně výdělkové podle § 57, odst. 6., se nevztahuje na veřejnou obchodní společnost. Správnosti tohoto výkladu nasvědčuje také předpis § 57, odst. 1., který poskytuje zvláštní výhodu onomu výtěžku společenského podniku, který je výsledkem pracovní činnosti některého společníka.
Pro obor zvláštní daně výdělkové vyslovuje nález z 13. III. 1937, č. 16569/34, že mimořádný odpis 20% nákladu na budovu podle § 79, písm. f), odst. 3., je přípustný jen, slouží-li budova výhradně provozu podniku nebo bytům vlastních úředníků a dělníků. Zásadní důležitost má tu nález z 2. Ш. 1937, č. 14870/36, v němž soud dospěl k závěru, že základním kapitálem vloženým do podniku podle § 83, odst. 14., je vlastní kapitál poplatníkův, který tento do podniku při jeho zřízení, případně jeho rozšíření, vložil, nikoli také jiný kapitál v podniku poplatníkem během času uložený, jako na př. kapitál získaný provozováním podniku a v podniku ponechaný.
Z nálezů týkajících se daně domovní nutno vzhledem k tomu, že v některých případech dopadá na určitou stavbu více norem, upozorniti na nález z 9. I. 1937, č. 17468/36, který vyslovuje, že bylo-li povoleno osvobození budovy od daně domovní na podkladě určité normy, nemůže se poplatník, ježto jde o rem judicatam, domáhati osvobození podle normy jiné. Nález z 5. IV. 1937, č. 11937/37, vyslovuje zásadu, že při vyměřování činžovní daně ne- jsou srážkovou položkou úroky z výpůjček, použitých na stavbu domu a na domě zajištěných.
Pro daň z tantiem uznal nález z 19. 1. 1937, č. 17539/36, že požitky, které podle § 17 a) novelovaného bankovního zákona (zák. č. 239/1924 ve znění čl. XVII. zák. č. 54/1932) plynou do pokladny baníky, nejsou podrobeny dani z tantiém podle § 183, odst. 1. Upozorniti dlužno ovšem, že nález týká se právního stavu před novelou č. 226/1936, která i tyto požitky dam z tantiém výslovně podrobila.
Z nálezů týkajících se trestního řízení daňového dlužno především ukázati k nálezu z 10. II. 1937, č. 10892/37, v němž soud vyslovuje, že dohodou, aby přímou daň nesla místo poplatníka jiná osoba (pokud je takováto dohoda vůbec právně účinná), nepřestává tato daň býti vlastní daní poplatníkovou ve smyslu § 185, odst. 1. Úvahu soudu o tom, jak se stanoví částka, jejíž násobek je určován jako trest, uvádíme vzhledem k zásadní důležitosti v plném změní. K námitce stížnosti, že za základ pokuty neměl být vzat rozdíl mezi důchodem, zjištěným v trestním řízení a důchodem podle původního přiznání, nýbrž jen rozdíl mezi důchodem zjištěným v trestním řízení a důchodem podle pravoplatného předpisu ve vyměřovacím řízení, vyslovuje soud: Podle ustanovení § 186 ten, kdo se dopustí činu uvedeného v § 185, úmyslně, jsa si vědom toho, že jest toto jednání způsobilé vyměření zákonné daně zmařiti nebo přivoditi vyměření menší než zákonné daně, bude potrestán peněžitou pokutou ve výši jednonásobku až desetinásobku částky, o kterou byla zákonná daň zkrácena nebo nebezpečí zkrácení vydána. Z ustanovení toho jde, že při úvaze o určení základu pro výpočet daňové částky, jejíž určitý násobek má býti jako trest stanoven, jest objektivně vyjíti z onoho jednání, jež bylo způsobilé přivoditi vyměření menší daně než zákonné. Kladlo-li se proto stěžovateli po objektivní stránce za vinu, že ve svém přiznání učinil nesprávné údaje o svých příjmech, a že toto jednání bylo způsobilé přivoditi vyměření menší daně než zákonné, bylo daňovou částku jako podklad pro určení trestného násobku vypočítati podle rozdílu mezi daní, odpovídající oněm nesprávným údajům, pokud byly způsobilé přivoditi vyměření menší daně než zákonné, a určitou daní vyšší. Zákonná podstata trestného činu § 186 není ovšem vyčerpána prostou skutečností, že poplatník učinil (ve svém přiznání) nesprávné údaje, a že toto jednání bylo objektivně způsobilé přivoditi vyměření daně menší než zákonné, nýbrž je podstata ta naplněna teprve tenkráte, jestliže se ono jednání stalo úmyslně, to jest — jak citované ustanovení blíže vymezuje — byl-li si poplatník vědom toho, že jeho jednání je způsobilé přivoditi vyměření menší daně než zákonné, a musí proto tento prvek zákonné podstaty trestného činu podle uvedeného § 186 projeviti rovněž svůj účinek na stanovení základu pro určení násobku daňové částky, o kterou byla daň nebezpečí zkrácení vydána. Účinek ten projeví se pak tím, že základem pro určení trestného násobku nemusí býti vždy celá ona částka daně, jež byla objektivně nebezpečí zkrácení vydána, nýbrž může jím býti i částka nižší, určená podle toho, pokud si byl poplatník vědom, že jeho nesprávné údaje jsou způsobilé přivoditi vyměření nižší daně než zákonné. Leč v tomto směru se může účinek onoho momentu subjektivity projeviti jen potud, že pro výpočet daňového rozdílu jako podkladu pro výpočet trestného násobku podle § 186 nemusí býti vždy v horní hranici ona vyšší daň, která odpovídá celému vyššímu, v trestním řízení zjištěnému, daňovému základu, nýbrž případně jen daň nižší, odpovídající takovému daňovému základu, o němž si poplatník byl vědom, že měl býti zákonným podkladem pro výměru daně, aniž se tím cokoli mění na dolní hranici, která je vždy dána daní, vypadající na onen daňový základ, jaký vyplýval z nesprávných údajů poplatníkových, způsobilých objektivně přivoditi vyměření nižší daně než zákonné. Účinek onoho momentu subjektivity nemůže se tedy nikdy projeviti v tom, že by se pro výpočet daňového rozdílu porovnávala daň, vypadající na daňový základ, zjištěný v trestním řízení, s daní, odpovídající vyššímu základu, než jaký vyplýval z nesprávných údajů poplatníkových, nýbrž jen v tom, že se porovnává daň, vypadající na základ podle nesprávných poplatníkových údajů, s daní vyšší, která se však nemusí rovnati dani, odpovídající základu, zjištěnému v trestním řízení. Jen tato horní hranice jest určována prvkem subjektivity, to jest vědomím poplatníkovým, že a jaký základ měl býti zákonným základem pro výměru daně, kdežto hranice dolní jest udána výhradně momentem objektivním, to jest nesprávnými údaji poplatníkovými proto, že tyto údaje byly objektivně způsobilé přivoditi vyměření nižší daně než zákonné.
Důležitý je tu i nález z 16. III. 1937, č. 11489/37, v němž se konstatuje, že i v případě, že úřad použil následků § 218, má obviněný právo obrany, že pomůckami, které měl úřad po ruce, není trestní nález podložen.
Z nálezů týkajících se otázek procesních je zajímavý nález z 12. III. 1937, č. 11425/35, v němž soud vyslovuje, že výrok úřadu prvé stolice, kterým bylo poplatníkovi povoleno podle § 4, odst. 2. a § 56, odst. 2., podávati daňová přiznání podle obchodního období, nebo kterým bylo toto povolení odňato, je opatřením, předcházejícím vyměření daně, z něhož se nelze podle § 330, odst. 8., zvláště odvolati.
Z judikatury o dani z obratu vyslovuje nález z 5. I. 1937, č. 18073/55, že úplata za používání výtahu podléhá podle § 3 dani z obratu. Nález z 25. II. 1937, č. 14646/35 vyslovuje, že poplatky placené obci podle pravidel o vybíráni vodného za užívání vodoměru nepodléhají jakožto veřejné dávky dani z obratu.
Pro řízení má velký význam nález z 2. III. 1937, č. 11358/37, v němž vysloveno, že nabídnutím důkazu nahlédnutím do knih obchodních a hospodářských je zadost učiněno ustanovení § 19, odst. 2. a 4. Soud tu praví: Žalovaný úřad uznal prohlášení stěžovatelovo v odpovědi na dekret, že knihu příjmů a vydání a doklady dá úřadu na jeho výzvu k disposici, za právně bezvýznamné a vyšel proto ze zjištění, že stěžovatel svá tvrzení věrohodně neprokázal a žádných dokladů nepředložil, vycházeje z nesprávného právního názoru, že nabídnutím důkazu nahlédnutím do obchodních a hospodářských knih není učiněno zadost ustanovení § 19, odst. 2. a 4.
Pro otázku promlčení má principielní význam nález z 23. I. 1937, č. 10161/37, který praví, že úředním jednáním směřujícím k vyměření daně podle § 45, odst. 4. je i oznámení úřadu, že se s poplatníkem zavádí trestní řízení pro zkrácení daně z obratu.
Z oboru judikatury poplatkové jedná o zpoplatňování spojených sporů nález z 2. III. 1937, č. 11297/37. Žalovaný úřad hájil stanovisko, že je-li spojeno několik rozepří k jednomu projednání, je poplatek měřiti ze základu daného úhrnem hodnot předmětu spora jednotlivých rozepří. Soud Zkoumaje k námitce stížnosti naříkané rozhodnutí, nemohl stanovisku žalovaného úřadu přisvědčiti. O tom, jak je stanoviti předmět sporu pro vyměření poplatku, jednají §§ 14 a 15 cís. mař. č. 279/1915 ř. z. Podle § 16, odst. 1. tohoto nařízení původní hodnota předmětu sporu zůstane zpravidla směrodatná pro poplatek ze všech úkonů sporného řízení. V odst. 2. uvádí pak cit. nařízení z této zásady výjimky a v č. 2 výslovně stanoví: Pokud je spojeno několik sporů k společnému projednání, je směrodatná pro zjištění poplatků pouze hodnota předmětu sporu té rozepře, s kterou Ostatní byly spojeny. Význam účtování útrat pro měření rozsudečného vysvítá z nálezu z 5. II. 1937, č. 10442/37. Stížnost v případě tom hájila stanovisko, že nebyl-li výrok o útratách vydán jen proto, že strana úplně zvítězivší útraty neúčtovala, stíhá poplatek z rozsudku stranu úplně podlehnuvší. Soud se k názoru stížnosti nepřiklonil, opíraje se о tuto úvahu: Podle odst. 1., § 20-1.-2 cís. nař. 279/1915 ř. z. jsou povinny obě strany procesní zapraviti poplatek z rozsudku každá jednou polovinou, nebyl-li vydán výrok o útratách, nebo byly-li útraty prohlášeny soudem za vzájemně zrušeny. Z tohoto ustanovení ve spojení s odst. 1., § 43 cit. cís. nařízení je nade vší pochybnost patrno, že poplatek z rozsudku stíhá obě strany, každou z poloviny, nejen tehdy — jak stížnost tvrdí — když soud prohlásí, že se útraty navzájem ruší, poněvadž každá strana částečně zvítězila, nýbrž i tehdy, když výrok o útratách nebyl vydán, bez ohledu k tomu, z jakého důvodu se tak nestalo. Když tudíž není v daném případě po skutkové stránce sporu o tom, že rozsudkem nebyl výrok o útratách vydán, nelze shledati naříkané rozhodnutí nezákonným, jestliže, opírajíc se o odst. 1., § 20-I.-2-a cís. nař. 279/1915 ř. z., uznalo stěžovatele povinným k zaplacení poloviny poplatku z rozsudku toho. Stížnost proti tomu jest tudíž nejen zcela bezdůvodná, nýbrž — ježto brojí proti jasnému znění zákona — i zřejmě svévolná. Byla proto zamítnuta za současného uložení pokuty podle § 41 zákona o s. s. Stejně uznal soud nálezem z 2. III. 1937, č. 11296/37 za svévolnou stížnost tvrdící, že ustanovení § 2, č. 4 císařského nařízení 279/1915 ř. z. — o vzniku nároku státu na poplatek ze soudního rozhodnutí — se nevztahuje na dílčí rozsudek. Nález z 1. II. 1937, č. 22004/34 dospívá ve velmi obsáhlém odůvodnění k závěru, že úpravu již vyměřeného rozsudečného podle § 33 ministerského nařízení č. 380/1915 ř. z. je provésti podle onoho pozdějšího konečného výroku o útratách, který se týká celého předmětu sporu, jenž byl základem původního rozsudečného.
S hlediska analogického použití norem i s hlediska praxe je velmi zajímavým nález z 22. II. 1937, č. 5218/34. V případě tam řešeném šlo o toto: Stěžovatel prodal J. S-ovi různé nemovitosti. J. S. zaplatil poplatek předepsaný z trhové smlouvy. Na žádost, kterou J. S. pak podal, byl tento poplatek snížen a J. S-ovi částečně vrácen. Později zjistil úřad, že předpoklady pro snížení poplatku nebyly dány a předepsal J. S-ovi poplatek znovu ve výši vrácené částky s úroky. Poplatek byl však zatím u J. S. nedobytným a proto byl platebním rozkazem předepsán stěžovateli poplatek ve výši vrácené J. S-ovi. Ke stížnosti proti tornu vyslovuje soud: Stížnost vytýká, že poplatková povinnost ze smlouvy trhové ze dne 17. IV. 1928 zanikla zaplacením, neboť podle všeobecných zásad právních zaniká každá platební povinnost zaplacením. To, k čemu po zaplacení poplatku dále došlo, jest nový právní poměr mezi J. S. a erárem, který se nijak nedotýká stěžovatele. Podle stavu spisů nutno konstatovati, že v daném případě nejde o další poplatkovou povinnost nad původní předpis, o dodatečné měření poplatku z důvodu, že by byl původní předpis býval jen provisorní, ani o opravu původního předpisu poplatku z důvodu, že by byl býval nesprávně vyměřen, a dále, že snížení původního předpisu stalo se jen vůči druhé smluvní straně, nikoli také vůči stěžovateli, takže stěžovatelova poplatková povinnost zde byla a zůstala formalisována v původní výši. Nyní jest na sporu pouze a jediné otázka, zda trvání této stěžovatelovy poplatkové platební povinnosti mohlo zaniknouti jenom promlčením, jak tvrdí žalovaný úřad, či též jinak, na př. zaplacením, jak tvrdí stížnost. Zákonné předpisy poplatkové neuvádějí sice výslovně jako důvod zániku poplatkové povinnosti zaplacení, avšak neplyne z nich také, že pro obor, poplatkovými zákony neupravený, nelze použiti právních norem obecného zákona občanského. Podle jeho výslovných ustanovení hlavy třetí zanikají závazky a práva především zaplacením a aplikací těchto ustanovení na obor práva poplatkového zaniká zaplacením i platební povinnost poplatková. Pak ovšem názor žalovaného úřadu, že tato platební povinnost zaniká pouze promlčením, nemá opory v zákoně, a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.
Z nálezů týkajících se směnečných poplatků dlužno poukázati na nález z 27. I. 1937, č. 10341/37 vyslovující, že ustanovení § 4, odst. 6. zák. č. 48/1928 (doměnka, že nevyplněná směnka zní na 100000 Kč) platí i pro banky, není-li na směnce poznámka o nejvyšším obnosu, na který smí býti směnka vyplněna. Nález z 16. I. 1937, č. 10027/37 judikuje, že, podává-li se směnka s knihovní žádostí u soudu, nutno dodatečný poplatek na ní zapraviti vždy ještě před podáním žádosti k soudu v kolcích, a že zákon nezná žádné ohlášení k vyměření dodatečného poplatku směnečného.
Poplatku vkladního týká se nález z 13. II. 1937 ,č. 10795/37, který praví, že nárok státu na vkladní poplatek je založen pouhým faktem knihovního zápisu, a že ustanovení poznámky 1. k sazební položce 45, o vrácení poplatku následkem změn v důsledku rekursu, nelze rozšiřovati na případy, kdy dojde k zániku zástavního práva z důvodu provedení vyrovnávacího řízení.
Převodu komanditistova podílu je věnován nález z 27. I. 1937, č. 10319/37. V řešeném případě vystoupili z komanditní společnosti dva komanditisti a postoupili svoje vklady dosavadnímu třetímu komanditistovi. Stížnost hájila stanovisko, že není důvodu k měření poplatku, nenastala-li změna v úhrnné výši společenského podílu komanditistů, poněvadž pouhá změna v osobě není změnou společenské smlouvy. Soud se k tomuto názoru nepřiklonil, vysloviv: Názor stížnosti, že osoba komanditisty ustupuje zcela do pozadí, nelze uvésti ve shodu s článkem 171 obch. zákona, podle něhož třeba zápisu do obchodního rejstříku, jestliže komanditista vystoupí ze společnosti buď s celým svým vkladem nebo jeho částí a s tím, že podle povahy věci při komanditní společnosti záleží více než na vkladu na individualitě osoby společníkovy (Randa: Soukromé právo rakouské z r. 1894, str. 188 a 264). Vzhledem k této osobní kvalitě společníků jest nezbytně zapotřebí k tomu, aby komanditní vklad vystouplých komanditistů stal se majetkovým vkladem třetího dosavadního komanditisty do společnosti, projevu nejen těchto tří osob, ale i projevu vůle komplementáře — osobně ručícího společníka, že s transakcí tou souhlasí. Tento projev nutno spatřovati již v té skutečnosti, že bylo žádáno za zápis této změny do společenského rejstříku. Ale pak došlo ke společenské smlouvě, jakou má na mysli saz. pol. 91/55, lit. В 2 c), kterážto smlouva podléhá podle ustanovení § 6 zákona č. 31/1920 poplatku i když nebyla osvědčena listinou.
Judikatura týkající se daně z obohacení přináší řadu významných nálezů o dani dědické. Jde tu především o nález z 16. II. 1937, č. 10824/37 vyslovivší, že pozůstalostní výkaz jsou povinná podati i zákonní dědicové, dále o nález z 10. II. 1937, č. 10700/37, v němž se praví, že v případech, kdy se měří dědická daň podle ustanovení § 14, odst. 4. cís. nař. č. 278/1915 bez zřetele na dědické narovnání, možno předepsati i reálný poplatek tak, jako by k narovnání nebylo došlo. Nález z 5. II. 1937, č. 10439/37 uznal, že o tom, patří-li nějaké jmění podle § 24, odst. 1. cís. nař. 278/1915 do pozůstalosti, rozhodují pro obor daně dědické výhradně finanční úřady, nejsouce vázány názorem pozůstalostního soudu. Nález z 2. III. 1937, č. 11397/37 dovozuje, že sníží-li úřad dodatečně pozůstalostní aktiva, nemusí snížiti předepsanou daň, shledá-li, že původně bylo neprávem předepsáno méně, než činí daň ze snížené základny, a to i tehdy, uplynula-li již promlčecí lhůta. Zajímavý je i nález z 10. II. 1937, č. 10719/37, který praví, že podle § 23 nařízení č. 397/1915 ř. z. je přiměřenost výše pohřebních nákladů posuzovati podle zůstavitelových majetkových poměrů, nikoli podle jeho společenského postavení a dále, že jediné okolnost, že srážkové položky jsou nepatrné a přiměřené, neposkytuje nárok na jejich uznání při měření daně dědické bez jakéhokoliv průkazu.
Dr. Hromada.

Citace:

Zasláno. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 3, s. 170-170.