Čís. 4371.

Propočítání služebních let železničních zaměstnanců dle výnosu min. železnic ze dne 24. září 1921, čís. 53924.
§ 2 (2) výnosu předpokládá, že zaměstnanci byli hned od počátku své služební doby zařaděni v příslušné skupině (úřednické), neplatí však na případ, byl-li nynější úředník této skupiny původně zaměstnán jako sluha.
§ 3 čís. 2 výnosu vztahuje se na toho, kdo byl původně sluhou, načež byl-li stanoven kancelářským výpravčím a s celou touto skupinou byl přeřazen do skupiny úřednické, aniž by se vyhledávalo, by dovršil určitou dobu v železniční službě. § 4 výnosu vztahuje se i na zaměstnance do služebních tříd zařaděné.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1924, Rv I 1452/24.)
Žalobce nastoupil do služeb státních drah dne 15. ledna 1907 jako truhlář v dílnách v B., kdež pracoval v úkolu až do dne 28. října 1918. Po převratu byl povolán do ministerstva železnic za člena »Železniční Unie«, zřízené na podnět Národní rady ministerstvem železnic ze zástupců odborových organisací. Pracoval hlavně v odboru, který měl zameziti vývoz železničního materiálu a potravin za hranice. Po tuto dobu vyplácena mu byla jeho základní mzda dílenská, jakož i to, co by byl při úkolové práci v dílnách vydělal nad denní mzdu. Tento úkolový nadvýdělek byl žalobci vyměřován podle nadvýdělku dělníků v jeho četě v dílnách pracujících. Po zastavení činnosti »Železniční Unie« povolán byl žalobce dnem 1. ledna 1919 do Hospodářské ústředny ministerstva železnic. Po dobu jeho činnosti v Hospodářské ústředně byla žalobci vyplácena mzda, jakož i náhrada ušlého úkolového výdělku ve výši, jak tento vyplácen byl jiným truhlářským dělníkům jeho bývalé čety v dílnách státních drah pracujícím. Úředním listem ředitelství státních drah v Praze č. 51 ze dne 15. října 1920 byl žalobce ustanoven (stabilisován) jako kancelářský výpravčí do skupiny podúředníků B s platovou stupnicí 2808 Kč a nezapočítatelným přídavkem 131 Kč 50 h s platností do 1. ledna 1920. Podle nařízení ministerstva železnic ze dne 16. února 1920, č. 44327 činí první platový stupeň pro podúředníky 2400 Kč. Žalobce byl však zařazen ihned do 3. stupně platového 2808 Kč skupiny В kancelářských výpravčích podúředníků z toho důvodu, že pro zařazení musila býti vzata za základ dosavadní jeho mzda. Tato mzda odpovídala platu 3. stupně 2808 Kč plus zbytku 131 Kč 50 h, kterýžto zbytek byl žalobci ke stupnici platové vyměřen jako nezapočítatelný přídavek, jenž mu měl býti vyplácen až k příštímu postupu, který by byl jeho pevný příjem (služné a místní přídavek) vyrovnal na celkový roční příjem z bývalé mzdy. Při tomto zařazení nebylo však přihlíženo к úkolovému výdělku, který jest vyšším než denní mzda a bylo žalobci od 1. dubna 1920 vyplácení náhrady za ušlý úkolový výdělek zastaveno.
Výnosem ministerstva železnic ze dne 18. června 1921, č. 35081/1 a ze dne 23. srpna 1921, č. 47603 byla celá kategorie kancelářských výpravčích, do níž byl žalobce dnem 1. ledna 1920 zařazen, přeřazena s platností od 1. ledna 1921 do státu úřednického a to do statu III. a). Ministerstvo železnic propočítalo žalobci služební léta tak, jakoby byl dnem nástupu do služby, t. j. 15. ledna 1907 býval v kategorii podúředníků a propočítává mu léta služební výhradně v kategorii podúřednické a od doby, kdy byl skutečně přidělen ke službě kancelářské, t. j. dne 29. října 1918, případně prvním lednem 1919 v úřednickém statu III. a), berouc při výpočtu požitků žalobcových ve skupině podúřednické za základ počáteční platovou stupnici 2400 Kč. Prohlášením ze dne 4. října 1921 projevil žalobce souhlas s tím, aby mu na úplné vyrovnání všech požitků, kterých by byl požíval, kdyby byl zůstal v dílnách B., byl poskytnut rozdíl mezi III. a V. platovou stupnicí (3408 Kč) s účinkem od 1. ledna 1920 do 1. ledna 1921, t. j. do dne propočítání služební doby. První stabilisování žalobcovo před propočítáním služebních let bylo u něho provedeno v kategorií kanc. výpravčího dne 15. října 1920 s platností od 1. ledna 1920 v III. platové stupnici (2808 Kč) s přídavkem ročních 131 Kč 50 h. Žalobce jest nyní zařazen jako oficiál do skupiny III. a s platovou stupnicí 4608 Kč resp. (vzhledem k zákonu ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n.) 8052 Kč s pořadím od 1. července 1922. Žalobce tvrdil v žalobě, že propočítání jest pochybené ze základu, neboť nemělo se státi v kategorií podúřednické, nýbrž v kategorii úřednické, jak se podává ze znění §u 2 výn. min. železnic ze dne 24. září 1921, č. 53924 a domáhal se proto na eráru doplatku 10129 Kč 80 h. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobci 6321 KČ 80 h.
Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany a odvětil k odvolání žalovaného v důvodech: Obě strany souhlasí v tom, že propočítání služebních let má se díti podle zákona ze dne 9. dubna 1920 čís. 222 sb. z. a n. podle nařízení vlády ze dne 22. prosince 1920, č. 666 sb. z. a n. a podle jmenovacích norem, jež budou k tomu cíli vydány nařízením v duchu tohoto zákona (§ 3 zák. č. 222) a souhlasí také v tom, že tímto zvláštním nařízením jest výnos ministerstva železnic ze dne 24. září 1921, č. 53924. Sporno jest však, zda mají býti služební léta propočítána žalobci dle pravidel uvedených ve výnosu ministerstva železnic ze dne 24. září 1921, čís. 53.924 v § 2/2, jak tvrdí žalovaná strana, či dle zásad obsažených v témže výnosu v § 3/2 jak tvrdí žalobce, a, zda v tomto případě má býti při propočítávání za podklad vzata jako počáteční platová stupnice 3408 Kč dne 4. října 1921 dodatečně mu přiznaná. Zmíněný § 2 má nadpis: »Služba ve dvou nebo několika státech úřednických.«. Má tedy toto ustanovení na mysli jen přestup z jednoho státu úřednického do jiného státu úřednického. To také plyne z ustanovení odstavec druhého tohoto paragrafu, které stanoví: »při přestupu všeobecném«, t. j. při přestupu celé kategorie úředníků, což znamená při přestupu úředníků do jiného státu úředníků. Ustanovení § 2 nemohou se tedy na žalobce vztahovati, poněvadž týž původně zaměstnán byl jako truhlář v dílnách, dnem 15. října 1920 byl zvolen (stabilisován) do kategorie podúředníků skupiny В a teprve výnosem ze dne 18. června 1921, čís. 35.081 a 23. srpna 1921, čís. 47.603 byla celá kategorie kancelářských výpravčích, do níž byl žalobce dnem 1. ledna 1920 zařazen, přeřazen s platností od 1. ledna 1921 do státu úřednického a to do statu III. a). Týž výnos v § 3 pak má nadpis: »Předchozí služební doba v poměru definitivního podúředníka nebo služebníka.« Vyžaduje tedy toto ustanovení, by zaměstnanec byl nejprve definitivně ve státu podúřednickém nebo služebnickém a pak přestoupil do státu úřednického. Ustanovení to nutno vztahovati na žalobce, poněvadž týž byl stabilisován teprve v kategorii kancelářských výpravčích a poněvadž dle výše citovaných výnosů při všeobecném přeřadění kategorií podúřednických zařaděn byl do úřednického statu III. a), musí se propočítávání provésti dle zásady, vyslovené v § 3 (2), který zní: »Při přestupu na základě všeobecné úpravy propočítávat! jest veškerou dobu služební, jež zbývá po odečtení lhůty stanovené příslušným nařízením pro zařadění do kategorie úřednické, dle povyšovacích lhůt příslušného schematu úřednického. Tomu nejsou na odpor ani vysvětlivky výnosu č. 53924 k § 2 (2) kde se praví: »V důsledku tohoto ustanovení propočítá se uvedeným kategoriím celková služební doba tak (t. j. všeobecně přeřaděným kategoriím úřednickým nebo podúřednickým, mezi něž i žalobce náležel), jakoby hned od počátku své služební doby byli v tomto úřednickém státu zařadění, s odpočtením čekatelského roku. Toto pravidlo platí však pouze o těch zaměstnancích uvedených kategorií, kteří hned od počátku své služební doby byli ve zmíněné kategorii původně podúřednické zařazeni, kteří tedy byli jako podúředníci příslušné kategorie intimováni, neb aspoň služby těchto kategorií skutečně vykonávali.« Tohoto výkladu mohlo by býti použito na propočítání služebních let žalobcových, poněvadž týž byl stabilisován teprve v kategorii kancelářských výpravčích, tedy hned od počátku své definitivní služby byl v kategorii kancelářských výpravčích. Tyto vysvětlivky ovšem v dalším odstavci praví: »Jestliže však naproti tomu nynější úředník této kategorie byl nejdříve stabilisován jako služebník a pak teprve jmenován podúřednikem příslušné kategorie, pak se jedná u něho o individuelní jmenováni a jest nutno propočísti mu dobu služebnickou zvláště a pak dobu, kdy byl jmenován podúřednikem příslušné kategorie, která byla zařaděna do úřednického statu III. a) rovněž odděleně dle povyšovacích (postupních) lhůt tohoto státu,« ale výkladu toho nelze na případ žalobcův použiti, poněvadž týž jako služebník stabilisován nebyl, nýbrž ustanoven byl teprve v kategorii kancelářských výpravčích. Avšak i přes vysvětlivky odstavce druhého nelze pro propočítáni let žalobcových použili ustanovení § 2, poněvadž, jak již výše bylo uvedeno, ustanoven jeho vztahují se výlučně jen na službu ve dvou nebo několika státech úřednických. Jest tedy na sporný poměr žalobcův použiti předpisu § 3 (2). Druhá věta tohoto odstavce 2. stanoví sice, že doba ztrávená v kategorii podúřednické nebo služebnické, jejíž dovršení bylo příslušným nařízením stanoveno jako podmínka pro zařadění do kategorie úřednické, propočítá se podle postupových lhůt podúřednických, po případě služebnických s použitím zásad vyslovených v § 4, avšak soud prvý správně uvedl, že ustanovení § 4 vztahuje se na zaměstnance do služebních tříd nezařáděné, že však žalobce dne 1. ledna 1921 přeřazen byl do kategorie úřednické, a mimo to není ani tvrzeno, že by dovršení doby ztrávené v kategorií podúřednické nebo služebnické bylo u žalobce podmínkou pro zařadění jeho do kategorie úřednické. Vysvětlivky k § 3 bod 2 praví dále, že propočítávání dle zásad tohoto bodu omezí se pouze na ty případy, když nebyl zaměstnanec těchto kategorií přeřazen ve smyslu výnosu z 23. srpna 1921, č. 47603 pro neodpovídající kvalifikaci do statu III. a). Tím mají snad vysvětlivky na mysli ony úředníky, kteří byli zařazeni do statu III. b). Dle nařízení ministerstva železnic ze dne 18. června 1921, čís. 35081 zařaděny byly totiž do statu III. a) pokud dány jsou předpoklady stanovené prováděcím nařízením (výnos ze dne 23. srpna 1921, čís. 47603) kategorie mezi nimi také kancelářští výpravčí, zbývající pak kategorie úřednické dosavadního statu III. zařazuji se do statu III. b). Tyto vysvětlivky jsou však v odporu s ustanovením § 3 bod 2, kde všeobecně se praví, že při přestupu na základě všeobecné úpravy propočítali jest veškerou dobu služební dle povyšovacích lhůt příslušného schématu úřednického. Z toho plyne, že dle tohoto ustanovení nutno žalobci propočítali veškerou služební dobu po odečteni čekatelské lhůty dle povyšovacích lhůt schématu úřednického statu III. a). To prvý soud také právem učinil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného eráru.
Důvody:
Obě strany souhlasí v tom, že propočítáni služebních let žalobcových má se díti podle výnosu ministerstva železnic ze dne 24. září 1921, č. 53924, a tak, když tato otázka není sporna, netřeba ani, až na výjimku dole uvedenou, jež to činí nutným, dle §u 102 úst. list. zkoumati, zdali tento výnos ve svých v potaz přicházejících předpisech (§ 2 a 3) odpovídá příslušným předpisům nařízení vládního ze dne 22. prosince 1920, čís. 666 sb. (§ 2 a 3) a dále, zda toto nařízeni zase odpovídá předpisu §u 3 zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb., to jest duchu tohoto zákona, zejména tedy jeho §u 1 a dlužno se omeziti na rozhodnutí otázky, mezi stranami nyní už jedině sporné, zda případ podřadit dlužno pod § 2 (2) řečeného výnosu, jak tomu chce žalovaný erár, či pod § 3 (2) jak tomu chce žalobce i obě nižší stolice. Také dovolací soud jest toho náhledu, že případ spadá pod § 3 (2) a odkazuje v té příčině na důvody nižších stolic, jež v podstatě otázku dobře řeší, aniž by bylo lze říci, že, kdyby se zaujalo stanovisko opačné — stanovisko žalované strany, došlo by se výsledku logičtějšího a s těmito velmi složitými a obtížnými předpisy srovnalejšího. Nicméně vzhledem k vývodům dovoláni dlužno zkoumati ještě jednou, zda případ žalobců kryje se se skutkovou povahou předpisu toho či onoho a pod který tedy jej podřadit nutno. § 2, jenž dle nadpisu svého pojednává o službě ve dvou nebo několika statusech úřednických a stanoví v dovolávaném stranou žalovanou odstavci druhém, že při všeobecném přestupu, t. j. přestupu celé kategorie úředníku ze statusu do statusu na základě všeobecné úpravy připočítat! jest služební dobu v nižším statusu (statusu úřednickém) ztrávenou podle lhut platných pro nový status, předpokládaje, že zaměstnanci, o něž se jedná, byli hned od počátku své služební doby v příslušné kategorii (úředníků) zařaděni — nedopadá na žalobce, jenž nejdříve byl v kategorii služebnické, zaměstnán byv jako truhlář v dílnách, načež dne 15. října byl ustanoven (stabilisován) jako kancelářský výpravčí do kategorie podúředníku skupiny B, a teprv výnosy ze dne 18. června a 23. srpna 1921 byl s celou kategorii kancelářských výpravčích přeřazen s platnosti od 1. ledna 1921 do statutu úřednického III. a). Praví sice vysvětlivky k tomuto §u 2 čís. 2 (Věstník min. žel. č. 43 roku 1921 str. 140), že všeobecné přeřaděni kategorií úřednických podúřednických) bylo provedeno jmenovanými právě výnosy ze dne 18. června a 23. srpna 1921 mimo jiné také u kategorie kancelářských výpravčích a v důsledku toho že přepočítá se těmto kategoriím celková služební doba tak, jakoby hned od počátku své služební doby byli v tomto úřednickém statusu zařaděni, toto pravidlo že však platí pouze o těch zaměstnancích těchto kategorií, kteří hned od počátku své služební doby byli ve zmíněné kategorii, původně podúřednické, zařazeni, kteří tedy byli jako podúředníci příslušné kategorie intimováni, neb aspoň služby její skutečně vykonávali, že však pravidlo to neplatí tehdy, byl-li nynější úředník této kategorie nejdříve stabilisován jako služebník a pak teprve jmenován úředníkem příslušné kategorie, neboť tu že se jedná o pozdější individuelní jmenování a odkazují tu vysvětlivky na § 3 nařízení a tím i výnosu, ovšem ne na § 3 (2), nýbrž na § 3 čís. 1, jež právě předpokládá individuelní jmenování; ale z toho všeho právě plyne jen, že, kdežto výnos mluví jen o kategoriích původně úřednických, vysvětlivky kladou tomu na roveň i kategorie původně podúřednické, nikoli však i původně služebnické, jaká právě i na žalobce dopadá, třebaže nebyl v této kategorii stabilisován tak, aby se naň vztahoval § 3 čís. 1. Dovolání pomíjí tuto citaci § 3 v našem předpisu a vztahuje sem a tudíž i na případ žalobcův předpisy §u 4, které náš předpis §u 2 odst. čís. 2 nikterak necituje a jež se vztahují výslovně na zaměstnance do služebních tříd nezařáděné, i dopouští se touto záměnou §u 3 s §em 4 dvojí chyby. Podle dalších odstavců vysvětlivek propočítává se podle §u 2 odst. čís. 2 výnosu také služební doba oněch kancelářských výpravčích, kteří dříve byli stabilisováni jako kancelářští pomocníci a teprv výnosem tam citovaným jmenováni kancelářskými výpravčími, a dále pak mluví se tam ještě o kancelářských výpravčích, kteří se jimi stali z kancelářských pomocníků, kteří před tím sloužili v kategorii služebnické, avšak ani to vše se na žalobce nevztahuje, protože nebyl nikdy kancelářským pomocníkem, nýbrž přímo z kategorie služebnické přestoupil do kategorie kancelářských výpravčích. Ježto § 3 výnosu pojednává dle nápisu svého o předchozí služební době v poměru definitivního podúředníka nebo služebníka, což úplně na žalobce dopadá, a stanoví v odstavci čís. 2, jak propočítati služební dobu při přestupu na základě všeobecné úpravy, že totiž započítati jest veškerou dobu služební po odečtení t. zv. lhůty čekatelské dle povyšovacích lhůt příslušného schematu úřednického, a dle tohoto předpisu započítal prvý soudce služební dobu žalobcovu, a nelze říci, že by tento předpis na žalobce nedopadal, naopak dopadá doslovně. Ovšem praví následující alinea, že doba strávená v kategorii podúřednické nebo služebnické, jejíž dovršení bylo příslušným nařízením stanoveno jako podmínka pro zařadění do kategorie úřednické, propočítá se podle postupových lhůt podúřednických po případě služebnických s použitím zásad vyslovených v §u 4. Tady ovšem nelze souhlasiti s nižšími stolicemi, které praví, že tohoto §u 4 nelze užiti na žalobce proto, že předpis jeho vztahuje se dle jeho nadpisu na zaměstnance do služebních tříd nezařáděné, kdežto žalobce do nich zařaděn jest, neboť touto logikou byl by § 4 z §u 3 odst. čís. 2 vyřáděn vůbec, kdežto tam místo má, protože tam dovolán jest, a to ovšem s úplným vědomím, že se ho dovoláno na případ zaměstnanců do služebních tříd zařaděných, jakým jest i žalobce, i dlužno ho tedy užiti, рак-li že jen podmínka, pod kterou se ho dovoláváno, splněna byla. Ale za to je správno, co praví odvolací soud, že nebylo ani tvrzeno, že by u žalobce bylo bývalo podmínkou pro zařadění do kategorie úřednické, aby byl dovršil určitou dobu v kategorii podúřednické nebo služebnické. Chce-li to teprve dovolání tvrditi tím, že praví, že příslušníci kategorie kancelářských výpravčích (k nimž náležel i žalobce), v úřednickém statusu III. musili splniti jisté podmínky, mezi nimiž bylo i dovršení určité lhůty ve službě železniční, tedy by to byla jednak nepřípustná novota a jednak dovolaní samo praví, že kategorie kancelářských výpravčích, původně podúřednická, přeřazena byla do úřednického statusu III. výnosem ze dne 9. srpna 1919, čís. 22444, ale to je právě výnos, který citují vysvětlivky k §u 3 odst. čís. 2 řkouce, že sem (pod § 3 čís. 2) patří jmenování podúředníků úředníky na základě nař. min. žel. ze dne 9. srpna 1919, čís. 22444, ačkoli v odporu s tím dovolání o jednu alineu dále praví, že § 3 odst. čís. 2 má na mysli takový všeobecný přestup některé kategorie, kde toto zařazeni do statusu úřednického je podmíněno určitou dobou strávenou v kategorii zřízenecké a podúřednické, takovouto kategorií však že není kategorie kane. výpravčích, ježto zařazena byla výnosem z 18. června 1921, čís. 35051 všeobecně z úřednického statusu III. do úř. statusu III. a), kde není vůbec předchozí služby v kategorii zřízenecké neb podúřednické. Dle toho všeho nelze seznati, jak to dovolání logicky myslí, a jen dlužno podotknouti, že ani to nezdá se správným, když rozdělení původního statusu III. na status III. а) а III. b) nazývá přeřazením. Dále: Vysvětlivky k §u 3 odst. čís. 2 praví v alinea druhém, že propočtení dle zásad tohoto bodu omezí se však pouze na ty případy, když nebyl zaměstnanec těchto kategorií přeřaděn ve smyslu výnosu z 23. srpna 1921, čís. 47603 pro neodpovídající kvalifikaci do statusu III. a). Nižší stolice míní, že vysvětlivky mají tu na mysli patrně (I. stolice) neb snad (II. stolice) případ, kdy zaměstnanec byl zařazen do statusu III. b), že však je to v odporu s výnosem samým, jenž toto omezení nezná, zně zcela všeobecně, a proto nižší stolice k tomuto omezujícímu výkladu vysvětlivek nehledí a vztahují § 3 odst. čís. 2 vzdor oné stati vysvětlivek i na žalobce. Oproti tomu dlužno vytknouti, že to samo o sobě by nestačilo, protože vysvětlivky tvoří s výnosem jeden celek a tudíž jej doplňují, nelze je tedy vyloučiti a pominouti. Ale důvod vyloučení jest správně myšleno ten, že omezení, i když je pokládáme za omezení, stanovené samým výnosem, je neplatné proto, že odporuje §u 3 bod čís. 2 vládního nařízení ze dne 22. prosince 1920, čís. 666 sb., jež ho nezná a v jehož mezích se výnos měl držeti, protože dle vlastního svého nápisu je provedením zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb. z. a n., jehož provedením dle jeho § 7 pověřena byla všecka ministerstva а k jehož provedení vydala vláda právě citované své nařízení čís. 666/20. Ale je tu ještě jiný důvod, jenž přes to omezení, ba právě к vůli němu velí nenakládati se žalobcem hůře, než § 3 bod čís. 2 stanoví; má-li totiž dle tohoto bodu naloženo býti s těmi, kdo pro nedostatečnou kvalifikaci nebyli zařaděni do statusu III. a), musí s těmi, kdo tak dobrou kvalifikaci měli, že do něho zařáděni byli, a to byl právě také žalobce, býti naloženo aspoň také tak příznivě, jako s oněmi, jak předpis sám logicky předpokládá (slova: »omezí se« na ty, kdo pro nedostatečnou kvalifikaci do III. a) nebyli zařaděni), má s nimi vlastně naloženo býti příznivěji, t. j. dle jiného předpisu, ač se nepraví, dle kterého. To je ale pro žalobcův případ bezpředmětné, poněvadž dle nějakého jiného, jemu příznivějšího předpisu propočtení nežádá. Doložiti dlužno konečně, že, míní-li dovolání, že užití §u 3/2 výnosu místo §u 2/2 vede prý k nesrovnalosti, že dělnická služba řemeslná hodnotí se stejně jako služba úřednická, což prý odporuje účelu a tendenci zákona čís. 222/20 i nařízení čís. 666/20, jakož prý i výnosu samému, dlužno na to odvětiti, že naopak je všeobecně známo, že tendence byla nivelisační, směřující k tomu, by práce kategorií nižších hodnocena byla co možno rovně s prací kategorií vyšších, což zvláště také došlo lapidárního výrazu v tom, že propočítání obmezeno bylo na nižší polovici tříd, kdežto vyšší zůstaly z dobrodiní toho vyloučeny.

Citace:

č. 4371. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 619-626.