NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 280.

Shlazení odsouzení dle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. z. Shlazení odsouzení nepřekáží jen jediné dřívější nebo pozdější odsouzení pro přečin nebo přestupek povahy, naznačené v § 1, odstavec druhý, ovšem ale vadí mu opětovné odsouzení pro takovýto neb i jen jediné odsouzení pro trestný čin, nevykazující této povahy.
(Rozh. ze dne 16. října 1920, Kr I 762/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona takto právem:
Usnesením krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 1919 porušen byl zákon v ustanovení § 1 odstavec druhý zákona ze dne 21. března 1918 čís. 108 ř. z.
Důvody:
Krajský soud v Plzni prohlásil usnesením ze dne 3. října 1919 troje odsouzení Josefa H. za odčiněná, a to z 23. září 1900 pro přestupek § 312 tr. z., z 18. dubna 1901 pro přestupek §§ 8, 411 tr. z. a z 15. dubna 1902 pro přestupek § 411 tr. z. Současné prohlášení trojího odsouzení Josefa H. příčí se ustanovení § 1 zák. ze dne 21. března 1918 čís. 108 ř. z. o odčinění odsouzení. Znění druhého odstavce § 1 cit. zák. samo o sobě připouštělo by ovšem pochybnost o tom, zda sluší mu rozuměti tak, že odčinění nepřekáží jen jediné dřívější neb pozdější odsouzení pro přečin neb přestupek povahy, tamtéž uvedené, či tak, že mu nepřekáží odsouzení pro takový přečin neb přestupek vůbec, tedy ani odsouzení opětné. Než uváží-li se, že zákon zásadně připouští odčinění odsouzení vlastně jen při odsouzenci, jenž byl dříve soudně bezúhonným, a že ustanovení druhého odstavce § 1 tvoří odchylku od této zásady, kterou jako takovou sluší vykládati přísně, nelze současné odčinění v případech opětného dřívějšího neb pozdějšího odsouzení pro přečin nebo přestupek uznati přípustným. Slušíť míti za to, že by zákonodárce právě proto, že jde o tak závažnou odchylku od zásady v prvním odstavci vyslovené, jinak byl použil ne jednotného, nýbrž množného čísla nebo jinakým stylisováním vůli svou přesněji byl projevil. Ostatně veškeré pochybnosti o vůli zákonodárcově odstraňují materialie zákona, zvláště vývody ministra spravedlnosti ve sněmovně panské dne l. března 1918 (str. 843 sten. prot.), jenž důsledně používá, mluvě o případu druhého odstavce § 1 zákona, obratu »die zweite Tat«, což zřejmě nasvědčuje tomu, že dle úmyslu zákonodárcova jen jedno předcházející neb následující odsouzení pro nepatrný přečin neb přestupek není prohlášení odsouzení odčiněným na závadu. Jen mimochodem budiž podotknuto, že totéž stanovisko zaujímá patrně i příslušná literatura (Dr. hr. Gleispach v Oester. Zeitschrift für Strafrecht 1918, str. 400 násl., zvláště pak Dr. Ferd. Kadečka v Allg. österr. Gerichtszeitung 1918, str. 131 násl.). Z toho ovšem vyplývá, že dle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. z., lze sice současně prohlásiti za odčiněna dvojí odsouzení, vyhovující předpisům § 1 cit, zákona, uplynula-li u obou lhůta stanovená §em 2 tohoto zákona a nahradil-li pachatel dle svých sil škodu činem způsobenou, nikoliv však více odsouzení, a že nelze vymazati vůbec žádné, pakli ve lhůtě té byla dotyčná osoba odsouzena vícekráte než jednou, byť i k nepatrnému trestu, anebo sice jen jednou, ale pro skutek spočívající na bezectném smýšlení.

Citace:

Čís. 280. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 388-389.