NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15933.

Jde o platný postup pohledávky, je-li ve všeobecných pojistných podmínkách obsaženo ustanovení, že na pojistitele přechází pojistníkův nárok na náhradu škody způsobené škůdcem.
(Rozh. ze dne 17. března 1937, Rv I 1913/35.)
Srv. rozh. č. 4740, 5604, 10366 Sb. n. s. Žalující pojišťovna se domáhá na žalovaném, o němž tvrdí, že zavinil srážku svého auta s automobilem pojistníka žalobkynina, náhrady pojistné částky, kterou vyplatila svému poškozenému pojistníkovi, opírajíc žalobu jednak o ustanovení § 20 všeobecných pojistných podmínek, podle něhož přešel nárok na uplatnění škody, způsobené žalovaným na pojistníkově automobilu, na pojišťovnu, aniž k tomu bylo třeba nějakého dalšího postupu, a jednak o to, že pojistník jí mimo to postoupil svůj nárok proti žalovanému až do výše zažalované škody. Nižší soudy neuznaly žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Soud první stolice uznal napadeným mezitímním rozsudkem, že nárok žalobní není svým důvodem po právu proto, že nárok Josefa H-a na odškodnění proti žalovanému nemohl přejíti na žalující ani podle dotčeného § 20 všeob. poj. podmínek, ani postupem, poněvadž žalující pojišťovna, nahradivši škodu Josefu H-ovi, jednala podle své smluvní povinnosti, stanovené pojistnou smlouvou, takže nejde ani o případ § 1358 obč. zák., ani o případ § 1422 obč. zák., a pohledávka Josefa H-a proti žalovanému na odškodnění zanikla důsledkem jejího zaplacení žalující pojišťovnou a nemohla tudíž na ni platně přejíti postupem. Tento právní názor potírá žalující pojišťovna v podstatě poukazem na § 62 zákona ze dne 3. července 1934, č. 145 Sb. z. a n. Řečeného nového zákonného ustanovení o přechodu nároků na náhradu proti třetím osobám na pojistitele nemůže se však úspěšně dovolávati. Zákon ten byl vyhlášen dne 20. července 1934 a nabyl podle § 164 účinnosti šest měsíců po vyhlášení. Podle zásady vyslovené v § 5 obč. zák. nelze užíti ustanovení nového zákona o právech hmotných na jednání, která se stala před účinností nového zákona. O takové hmotné právo žalující pojišťovny jde v souzené rozepři a ježto náhrada škody Josefu H-ovi jako pojistníku žalující pojistitelkou se stala již v roce 1933, nelze užíti předpisu § 62 uvedeného zákona č. 145/34 Sb. z. a n., který v § 162 mezi ustanoveními, jež mají platiti i pro pojistné poměry již existující v době jeho účinnosti, neuvádí ustanovení § 62. Soud první stolice posuzoval tudíž věc právem podle norem práva hmotného platných v roce 1933 a na jejich základě správně rozhodl.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Žalobkyně opřela svůj nárok jednak o ustanovení § 20 všeobecných pojistných podmínek, podle něhož prý přechází nárok na uplatnění škody způsobené žalovaným na automobilu pojistníkově na pojišťovnu, aniž jest k tomu potřebí nějakého dalšího postupu, a jednak o to, že pojistník jí mimo to postoupil svůj nárok proti žalovanému až do výše zažalované škody. Není překážky, aby pojistník postoupil pojišťovně hned v pojistné smlouvě svůj možný nárok proti škůdci, neboť předmětem postupu může býti i budoucí pohledávka, není-li pochybnosti o osobě příštího dlužníka a o pohledávce samé co do jejího vzniku (srv. rozh. č. 4740, 5604, 10366 Sb. n. s.); stačí určitelnost jak osoby dlužníka, tak i vzniku pohledávky. Osobu dlužníka lze určiti, neboť jest jím ta osoba, která zaviní poškození pojistníkova automobilu. A vznik pohledávky záleží v bezprávném činu této osoby. Zní-li tudíž ustanovení § 20 všeobecných pojistných podmínek skutečně tak, jak žalobkyně tvrdí, byl by postup pohledávky účinný a aktivní legitimace žalobkyně ke sporu by byla odůvodněna. Neobsahují-li však všeobecné pojistné podmínky takového ustanovení, pak by ovšem bylo uvažovati o druhém žalobním důvodu, že totiž pojistník Josef H. postoupil žalobkyni svou pohledávku proti žalovanému po jejím vzniku. Ale touto otázkou se v souzené věci již nelze zabývati, poněvadž první soud dospěl k závěru, že pojistník Josef H. postoupil svou pohledávku teprve potom, když mu byla pojišťovnou již uhrazena, a že proto nemohl postoupiti pohledávku zaplacením již zaniklou. Tento závěr žalobkyně v odvolání nenapadla a nemůže to proto doháněti teprve v dovolacím řízení. Poněvadž nižší soudy, vycházejíce z jiného právního názoru, pokládaly ustanovení § 20 všeobecných pojistných podmínek za nezávažné pro spor a nezabývaly se jeho obsahem a důsledkem toho ani ostatními tvrzenými okolnostmi, závaznými pro nárok sám, bylo rozsudky obou nižších soudů zrušiti (§ 510, odst. 1, c. ř. s.). Souhlasiti jest však s názorem odvolacího soudu, že nelze užíti na souzený případ ustanovení § 62 zákona o pojistné smlouvě č. 145/1934 Sb. z. a n. Neboť podle § 162, odst. 1, písm. a) až e) uved. zákona neplatí pro souzený případ ustanovení § 62 proto, že není uvedeno pod písm. a) až e). Podle odstavce 2 § 162 jest užíti ustanovení řečeného zákona, prodlouží-li se pojistný poměr po dni účinnosti tohoto zákona, to jest po 20. lednu 1935, výslovně nebo mlčky. Pojistný poměr do určité pojistné příhody se však končí zaplacením pojistné hodnoty. Žalobkyně ji vyplatila Josefu H-ovi, jak sama tvrdila, dne 12. října 1932, takže pojistný poměr co do pojistné příhody, o kterou jde, již vůbec netrval v den účinnosti dotčeného zákona.

Citace:

Čís. 15933.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 346-348.