NPD documents search: Boh. adm., 4 (1922), sv. 2

Čís. 4767.

Zaručil-li se rukojmí a plátce za vyrovnacího dlužníka prohlášením, že »k vyrovnání přistupuje«, ručí pouze za vyrovnací kvótu nikoliv však za celou pohledávku, obživlou nedodržením vyrovnání.
(Rozh. ze dne 3. března 1925, Rv I 163/25.)
Žalovaná přistoupila k vyrovnání svého manžela jako rukojmí a plátkyně. Ježto vyrovnací dlužník nedodržel splátek, domáhal se žalobce na něm i jeho manželce zaplacení celé pohledávky. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud k odvolání žalované manželky rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zamítl žalobu ohledně žalované manželky.
Důvody:
Záleží jedině, jak již poznamenal odvolací soud, na výkladu soudního vyrovnání a na tom, zda jest správným úsudek odvolacího soudu, že dovolatelka, přistoupivší k vyrovnání jako rukojmí a plátkyně, ručí ji za celý obživlý dluh svého manžela jako vyrovnacího dlužníka. Dovolací soud nesdílí kladné odpovědi nižších soudů. Nutno činiti rozdíl mezi závazkem ručitele a plátce. Žalovaná, manželka vyrovnacího dlužníka, přistoupila k vyrovnání v této vlastnosti, by je umožnila. Prohlášením, jež v tom směru učinila jak dle protokolu vyrovnacího spisu ze dne 24. března 1923, tak i ze dne 14. dubna 1923 jest zcela totožné, že totiž k tomuto vyrovnání, jak bylo pokaždé nabízeno, přistoupila dovolatelka jako rukojmí a plátkyně. Již ze slovného výkladu tohoto prohlášení a hlavně z účelu, proč dovolatelka к vyrovnání přistoupila, plyne jasně, že se chtěla jako rukojmí a plátkyně zavázati pouze za nabízené, přijaté a potvrzené vyrovnání, tedy pouze za dodržení vyrovnacích kvot. Nic dále nešel její závazek, třebaže bezprostředně tomuto jejímu prohlášení předcházel odstavec ve vyrovnávací nabídce, že lhůty se rozumějí pod ztrátou splátek a proti obživnutí celých pohledávek. Tento odstavec o ztrátě lhůt a obživnutí původních pohledávek věřitelů tvoří ovšem nedílný celek s ostatními předcházejícími ustanoveními vyrovnací nabídky, ale jen vůči vyrovnacímu dlužníkovi. Tato umluvená podmínka o obživnutí může tedy zavazovati jen toho, kdo již původně až do zahájení vyrovnání byl takto zavázán. Vyrovnací dlužník nemůže však svou nabídkou vyrovnací zavázati též ručitele v objemu celých svých původních dluhů, pokud ručitel sám výslovně takového závazku nepřevzal. Takové závazné prohlášení však nelze z protokolu nijak vyčisti a již ustanovení §u 915 a zvláště §u 1353 obč. zák. mluví proti širšímu výkladu prohlášení dovolatelky, že »k vyrovnání přistupuje«. Obživnutí pohledávek věřitelů bylo umluveným následkem nedodržení vyrovnání, jenž nyní nastává po samém zákonu dle novely ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. Podobně i v případě §u 57 vyr. ř. ztrácí vyrovnání dlužník, byl-li do dvou roků po potvrzeném vyrovnání pravoplatně odsouzen pro podvodný úpadek, vůči všem věřitelům slevu, poskytnutou vyrovnáním, jakož i ostatní výhody, ale věřitelé podrží práva, jichž nabyli ve vyrovnání proti dlužníku nebo třetím osobám. Vyrovnání zůstává tedy účinným zejména vůči ručiteli, jenž jest jím na dále vázán, ale věřitelé nabývají zpět všech práv, jichž se vyrovnáním museli vzdáli, proti dlužníkovi, zejména obživnou proti němu původní pohledávky jmenovitou hodnotou, nikoli však také proti ručiteli, jenž se zaručil pouze za kvótu (srovnej R. Poliak, vyrovnací řízení, Rintelen). Že dovolatelka nemínila zavázati se také na obživlé pohledávky v případě nedodržení vyrovnání, vysvítá již z jejího prohlášení v dřívějším protokolu ze dne 24. března 1923, dle něhož přistoupila jako rukojmí a plátkyně jen za kvótu nižší, než vyrovnací dlužník nabídl. To, že v protokolu ze dne 14. dubna 1923 nepoužila této výhrady, nelze při posuzování objemu ručitelského závazku vykládati proti ní. Neboť dala na jevo již dříve svůj úmysl, že chce ručiti jen za kvótu, a, když při vyrovnacím stání dne 14. dubna 1923 kvótu, za kterou chtěla dříve ručiti, zvýšila na 40%, byl opět patrným její úmysl chtíti ručiti jen za kvótu, tedy jen za dodržení vyrovnání jako rukojmí a plátkyně. Již v tomto zvýšení kvóty spočívá též ono zlepšení uspokojení věřitelů a není ničím odůvodněn názor napadeného rozsudku, že se věřitelé dali pohnouti k přijetí vyrovnání jen proto, že dovolatelka mimo zvýšení kvóty se zaručila též pro případ obživnutí celé pohledávky. Dovolací soud nesdílí tudíž názoru nižších soudů, že žalovaná přistoupila k vyrovnání jako rukojmí a plátky ně v tom smyslu, že ručí i za celou obživlou pohledávku žalující strany, po odražení zaplacených kvot za celý zbytek původní zažalované pohledávky, jak byla později ve sporu obmezena.

Citace:

č. 4767. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 464-466.