NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 3988.

Školství: I. * Za platnosti zák. č. 226/22 lze zrušiti definitivní třídu na veřejné škole národní jenom tehdy, jestliže po zrušení nestoupne počet dětí v žádné ze zbylých tříd nad 60. Při tom není zrušená třída definitivní nahrazena třídou zatímní. — II. * Rozhodl-li předseda zem. škol. rady o zmenšení počtu tříd na veřejné škole národní podle § 9 zák. č. 189/1919 před účinností zák. č. 226/22, jest ministerstvo školství přes to, rozhodujíc o rekursu do tohoto opatření již za platnosti zák. č. 226/22 povinno v mezích petitu rekursu zkoumati zákonitost zmíněného opatření se stanoviska § 7, odst. 2 zák. č. 226/22. — III. * V kompetenci předsedy zemské školní rady rušiti třídy na veř. škole národní podle § 9 zák. č. 189/19 nastala §em 2 č. 3 zák. č. 292/20 změna jen pokud jde o školy menšinové. Předpis §u 2 č. 2 tohoto zákona není podle § 38 zákona dosud uveden v účinnost.
Školství. — Řízení před nss-em: IV. * Místní obec, která není vlastním okresem školním, není legitimována stěžovati si proti rozhodnutí školského úřadu, jímž podle § 9 zák. č. 189/1919 (§ 7, odst. 2 zák. č. 226/22) byl zredukován počet tříd.
(Nález ze dne 6. října 1924 č. 17058).
Prejudikatura: Boh. 805 adm. a jiné; viz též Boh. 3989, 4001
a 4004 adm.
Věc: Obecní zastupitelstvo a místní školní rada ve V. (adv. Dr. Josef Eckstein z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran zrušení školní třídy.
Výrok: Stížnost, pokud podána jest obecním zastupitelstvem, odmítá se jako nepřípustná; ke stížnosti místní školní rady zrušuje se nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Místopředseda zem. škol. rady v Praze rozhodnutím ze 6. dubna 1922 zrušil podle § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. k návrhu zem. výboru správ. koncem škol. roku 1921/22 na veř. obecné škole s německou řečí vyučovací ve W. pátou definitivní třídu postupnou, poněvadž další její trvání není odůvodněno počtem žactva podle § 11 zák. z 2. května 1883 č. 53 ř. z.
Opatřením z 29. ledna 1923 povolila zšr, dohodnuvši se se zsv, aby při zmíněné škole do konce kalendářního roku 1923 zřízena byla druhá zatímní pobočka a vzala na vědomí, že pobočka byla 1. září 1922 otevřena.
Rekurs podaný do zrušení páté definitivní třídy postupné byl nař. rozhodnutím zamítnut jako neodůvodněný, poněvadž škola ve W. má dosud o jednu definitivní třídu více než by vzhledem k zákonnému počtu dětí ve smyslu § 5 zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb. nezbytně bylo nutno, má nyní stejný počet tříd jako před redukcí a nejvyšší počet dětí ve třídě činí pouze 39.
Stížnost do tohoto rozhodnutí vytýká nezákonnost jeho a vadnost řízení z důvodů, že,
1) nař. rozhodnutí nezaměstnává se námitkami rekursu a jest nedostatečně odůvodněno;
2) předseda zšr-y nebyl k onomu opatření dle § 9 zák. č. 198 ex 1919 a § 2 zák. č. 292 ex 1920 příslušným;
3) odvolání na § 11 ř. zák. škol. jest pochybené, neboť tento zák. obsahuje jenom předpisy pro zřízení nových tříd, nikoliv pro rušení tříd stávajících;
4) jest vadou, že nebyla slušena míst. škol. rada, která jedině jest oprávněna sestaviti seznam dětí;
5) jest vadou, že nebylo hleděno na počet školou povinných dětí, ale na počet dětí školu skutečně navštěvujících;
6) odvolání na zákon 226 ex 1922 není na místě, poněvadž v době vydání prvoinstančního rozhodnutí zákon ten ještě nebyl vydán a nemá tedy pro tuto věc významu;
7) ostatně i podle toho zákona jest opatření nezákonné, neboť zřízení pouhé zatímní pobočky nenahrazuje třídu definitivní a bez těchto prozatímních tříd byly by třídy přeplněny.
Nss shledal stížnost nepřípustnou, pokud podána jest místní obcí W., pro nedostatek legitimace obce a to z těchto úvah:
§ 10 zák. z 25. května 1868 č. 48 ř. z. ustanovil zásadu, že k spravování záležitostí vychovatelských, zejména i škol národních, a k dohlížení k nim zříditi sluší v každé zemi pro každou školní obec místní škol. radu; stejně nařídil § 1 zák. z 24. února 1873 č. 17 z. z. česk., že se za příčinou dohledu k národnímu školství zřídí v každé obci školní mšr, jejímiž členy podle §§ 2 a 5 téhož zák. byli — vedle členů jiných — též zastupitelé obce.
Tím bylo zastupování školských zájmů přikázáno výhradně mšr-ě s vyloučením jakékoliv přímé ingerence zastupitelského orgánu obce místní. Kromě toho též zákon o úhradě nákladu na školy národní z 24. února 1873 č. 16 z. z. stanovil v § 2. odst. 2, že práce školní obce vznikající opatřováním věcného nákladu na školy ve smyslu § 2, odst. 1 téhož zák. obstarává mšr.
K zákonnému zastupování jak školy tak školní obce byla tedy podle dřívějších zákonů školských povolána — nehledě na případy měst tvořících zvláštní okres školní, kde podle §§ 10 a 27 zák. o dozoru ke školám z 24. února 1873 č. 17 z. z. »míst. škol. rada se nezřizovala« a kde »správu veř. školství obstarává zastupitelstvo obce« — jedině mšr, nikoli obec nebo zastupitelské orgány obce.
Jedině pokud jde o věcný náklad na školy národní (§§ 1 a 2 zák. z 24. února 1873 č. 16 z. z. česk.) a o úhradu jeho (§ 10 a násl. téhož zák. ve znění zák. z 11. září 1880 č. 85 z. z.), jest obci místní zákonem přiznáno postavení strany ovšem jenom z důvodů finančních zájmů hospodářství obecního.
V příčině organisačních úkonů stran národních škol zřízených podle dřívějších zákonů školských nepříslušelo tedy místní obci postavení strany a to ani v její vlastnosti jako samosprávnému svazu, ani v její vlastnosti jako veřejného úřadu, poněvadž právě zastupování zájmů školy i školní obce je tu výhradně přenecháno zvláštnímu orgánu — míst. škol. radě.
Tento stav nedoznal změny novějšími zákony a předpisy, a to ani zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. ani nař. z 6. listopadu 1920 č. 605 Sb.; naopak plyne z §§ 17, 18, 21 a zejména 25 a 37 zák. a z §§ 2 a 10 nař., že zásadní postavení a kompetence mšr-y jako výhradného zástupce školy a školní obce zůstaly v podstatě nedotčeny.
Dle toho nemůže tedy rušením třídy na škole zřízené vůbec býti vzaženo do nějakého subjektivního práva obce, aniž jest obec místní povolaným zástupcem subjektů, do jichž práv se opatřením takovým po případě zasahuje, pročež bylo stížnost, pokud jest podána jménem místní obce, odmítnouti jako nepřípustnou.
Jinak ovšem pokud stížnost je podána též jménem mšr-y; tu ovšem není pochybnosti o tom, že změny v organisaci školy jsou způsobilé dotknouti se práv školy a obce školní, a jest proto mšr jako zákonný zástupce subjektů právních ke stížnosti legitimována; dlužno tedy stížnost — pokud jest podána mšr-ou — posouditi meritorně.
Tu pak vycházel nss z těchto úvah:
Pro posouzení věci přicházejí v úvahu zák. z 3. dubna 1919 č. 189, zák. z 9. dubna 1920 č. 292 a zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb.
Zkoumá-li se vzájemný vztah těchto zákonů, dospívá se k závěru, že právo dané zákonem z 3. dubna 1919 předsedovi zšr-v ke zmenšení počtu tříd nebo poboček při národní škole, zákonem z 9. dubna 1920 pouze pokud jde o školy menšinové v § 2, odst. 2 tohoto zák. uvedené, dnem 1. ledna 1921 přešlo na min. škol. — že však, pokud jde o ostatní školy národní, příslušnost předsedy zšr-y zůstala zákonem z 9. dubna 1920 nedotčena. To jde z ustanovení §§ 2 a 38 tohoto zák., dle kterých příslušnost: min. škol. při školách menšinových vstoupila v platnost 1. ledna 1921 — ostatní ustanovení § 2 tohoto zák. však ještě platnosti nenabyla. Byl tedy předseda zšr-y dne 6. dubna 1922 příslušným, aby se usnesl o zrušení třídy školní a min. škol. povoláno, aby rozhodovalo v druhé instanci o tom zrušení. Pokud jde o rozsah práva předsedovi zšr § 9, 2. větou zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. vyhrazeného, vyslovil nss nálezem Boh. 805 adm. právní názor, že předseda zšr-y
a) pomůcky, které pokládá za potřebné, si může opatřiti dle své volby, nejsa vázán řízením předepsaným staršími zákony pro zřízení škol,
b) může zrušiti i třídy na školách, které zřízeny byly podle starších zákonů o zřizování škol,
c) není vázán jiným předpisem, než že smí na jednu třídu připadnouti nejvýše 80 žáků.
Sleduje účel snížiti největší počet dětí přikázaných jednomu učiteli s dosavadního čísla 80, ustanovil zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb. v § 5, že počet tříd při obecné škole řídí se počtem dětí a že největší počet dětí v jedné třídě činí pro školní léta 1922/23 až 1926/27 80, pro školní léta 1927/28—1931/32 65 a 70 a od 1932/33 50 a 60 dětí. Přestoupí-li počet dětí v některé třídě školy obecné v tom kterém roce největší číslo v odst. 1 uvedené a nedá-li se přeplnění třídy odpomoci přípustnými změnami zařaděním dítek, zřídí se na škole další třída. Dle § 7, odst. 2 nesmí se ustanovení § 5, odst. 1 a 2 užívati k tomu, aby se rušily nebo spojovaly třídy již zřízené — jakmile by po zrušení nebo spojení jich stoupl počet dětí v některé třídě nad 60.
Těmito předpisy byl největší počet 80 dětí v jedné třídě pro dobu přechodnou sice zachován, avšak pouze pokud jde o nutnost zříditi nové třídy, zrušení třídy již zřízené (t. j. třídy, pro kterou není třeba pořizovati teprve školní místnost, zařízení školní a učitelskou sílu) připuštěno však teprve tehdy, když po zrušení třídy v žádné ze zbývajících tříd počet dětí nestoupne nad 60.
Poněvadž zákon ten dle § 20 nabyl účinnosti dnem 21. srpna 1922, kdy byl vyhlášen ve sbírce zák. a nař., nemohl se ovšem předseda zšr-y, vydávaje usnesení ze 6. dubna 1922, dle něho zachovati, bylo.však věcí min. škol., aby rozhodujíc o odvolání stran zrušení třídy, přihlíželo k novému zákonu, poněvadž tímto zákonem právní podklad pro zrušení tříd školních byl změněn a zmocnění v § 9 zák. z 3. dubna 1919 dané podstatně obmezeno. Dle těchto úvah již jeví se stížné body pod č. 1 — 6 vytknuté neodůvodněnými.
Nař. rozhodnutí se také opřelo o zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb., avšak pouze o ustanovení § 5, nehledělo však k předpisu § 7, odst. 2.
Přezkoumávajíc zákonitost zrušení jedné definitivní třídy na obecné škole ve W. bylo min. povinno zkoumati, zdali toto zrušení není v odporu k zákazu v § 7, odst. 2 vyslovenému, tedy zkoumati, zdali — po zrušení páté definitivní třídy — žádná ze zbývajících 4 definitivních tříd nebude míti více než 60 dětí. Okolnost, že škola má dosud o jednu definitivní třídu více, než vzhledem k zákonnému počtu dětí ve smyslu § 5 cit. zák. nezbytně jest nutno, že má stejný počet tříd jako přejd redukcí a že nejvyšší počet dětí ve třídě činí pouze 39, nemůže vzhledem k předpisu § 7, odst. 2 cit. zák. odůvodniti zrušení jedné definitivní třídy, neboť pobočky vždy jen na určitou dobu povolené, nelze rovnati definitivní třídě postupné.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti jako nezákonné.

Citace:

č. 3988. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 536-539.