NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 3062.

Stav úplného opilství nepředpokládá nutně úplné zrušení, nýbrž stačí také zkalení pachatelova vědomí o skutkových okolnostech, za kterých jedná, a o protiprávních následcích, které nastanou z jednání, k němuž ho pohánějí pudy v jeho mysli se zrodivší; posouzení, zda pachatel jednal v úplném opilství, které vylučuje po rozumu § 2 písm. c) tr. zák. zlý úmysl, náleží výhradně soudu, nikoliv svědkům nebo znalcům.
Reálný souběh zločinů podle § 83 a § 99 tr. zák.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1928, Zm I 539/27).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu z 24. června 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločiny veřejného násilí podle § 83 tr. zák., § 99 tr. zák. a § 81 tr. zák. a přestupkem podle § 312 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně zmatku čís. 5., a 9. (jak na jednom místě přesněji uvádí, čís. 9. b) § 281 tr. ř. Věcně uplatňuje kromě formálního důvodu zmatečností podle čís. 5, neúplnosti soudního výroku o skutečnostech, hmotněprávní důvody zmatečností podle čís. 9 a) a podle čís. 10 § 281 tr. ř., neboť jednak dovozuje, že se pro skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným, nedostává zlého úmyslu jimi předpokládaného, protože bylo v době jejich spáchání stěžovatelovo vědomí jeho opilostí zrušeno neb alespoň zkaleno, jednak naznačuje, že nelze jednotlivé dílčí činy spáchané osobou opilou rozvésti v tolik samostatných deliktů, jimiž by byly činy ty samy o sobě. Žádá-li stížnost z onoho důvodu naprosté sproštění stěžovatele z obžaloby, nedbá ustanovení §§ 236, 523 tr. zák., podle nichž by i úplná opilost stěžovatelova způsobila jeho beztrestnost jen ohledně přestupku § 312 tr. zák. K vývodům stížnosti lze přisvědčiti potud, že posu¬ zování otázky, zda obžalovaný jednal v úplném opilství, vylučujícím po rozumu § 2 písm. c) tr. zák. zlý úmysl, náleží výhradně soudu, nikoliv svědkům nebo znalcům, takže se soud k úsudku těchto osob o stavu opilství může přidati jen, když jest úsudek logicky správně odvozen ze skutkových okolností svědkem nebo znalcem uvedených, a i potud, že stav úplného opilství nepředpokládá nutně úplné zrušení, nýbrž že stačí také zkalení pachatelova vědomí o skutkových okolnostech, za nichž jedná, a o protiprávních následcích, které nastanou z jednání, k němuž ho pohánějí pudy v myslí jeho se zrodivší. Než na jiném stanovisku nestál, pokud se týče jinými názory se neřídil ani soud nalézací. Rozhodovací důvody odmítají výpovědí, správně úsudky vývodních svědků Aloisie D-ové, Ondřeje R-a a Josefa P-a, že stěžovatel byl hodně opilý — správně, že byl tak opilý, že nevěděl co činí (D-ová), že byl úplně zpit (R.), že byl opilý (P.),— pro příbuzenský a švakrovský poměr svědků k stěžovateli a pro rozpor jejich údajů, přesněji jejich úsudků s výpověďmi jiných nepředpojatých svědků. Aby se soud podrobněji vypořádal s úsudky vývodních svědků, nebylo třeba, protože žádný z nich neuvedl skutkových okolností, jimiž se projevilo zrušení neb alespoň zkalení vědomí stěžovatelova právě v době, kdy páchal souzené skutky. A rozhodovací důvody přidávají se k dotyčným úsudkům nepředpojatých dalších svědků Heřmana S-a, Rudolfa D-a, Aloise K-a, Antonína L-a, Eduarda L-a a Josefa D-a větou, že soud vzal z těchto výpovědí za prokázáno, že stěžovatel byl sice podnapilý, avšak nebyl v takovém stavu, který by se mohl označiti za úplnou opilost, jelikož jest to pokládat! za vyloučeno vzhledem na jeho chování se, projevené podle výpovědí řečených svědků, obzvláště K-a. Dotyčné části výroku prvé stolice nedokázala stížnost ani formální vadnost, obzvláště nedokázala jí neúplnost. S vysvědčením soukromého lékaře Dr. U-a se rozsudek řádně vypořádal a dlužno zejména souhlasiti s názorem nalézacího soudu, že lékařský projev, který si stěžovatel sám soukromou cestou opatřil, nemá významu, pokud se týče nemá průvodní moci vedle posudku zjednaného řádným soudním výslechem znalců, an byl posudek ten při hlavním přelíčení se souhlasem obou stran čten a stal se takto způsobem podle § 252 tr. ř. přípustnou částí průvodního materiálu. S další výtkou, že soud neučinil zjištění, které bylo by odvoditi z výpovědí svědků, že obžalovaný byl tak opilý, že vrávoral — přesněji, že opomenul výpovědi svědků, že stěžovatel vrávoral —, netřeba se zabývati, protože stížnost neoznačuje opomenuté výsledky hlavního přelíčení jednotlivě a určitě, jak nařizuje § 285 tr. ř. Proto není třeba odpověděti ani na další část stížnosti, ve které — neuvědomujíc si podstaty hmotněprávních zmatků, zejména zmatků čís. 9 b) — dovozuje, že i vrávorání opilého jest příznakem úplného opilství, vylučujícího jeho příčetnost a trestnost.
Je-li rozsudkem zjištěno, že vědomí stěžovatelovo nebylo v době souzených skutků ani zúplna zrušeno ani zkaleno, a je-li — jak dovoženo — zjištění to formálně bezvadné, takže jest podle § 288 čís. 3 tr. ř. závazným pro hmotněprávní přezkoumání rozsudku, pak nemá v rozsudečných zjištěních skutkového podkladu a jest proto lichou další námitka, že částečné zkalení vědomí, které jest prý na všechen způsob spojeno s opilostí třebas ne úplnou, není slučitelno s předpokladem »cílevědomého« úmyslu, jenž tu musí býti v případech § 81 a § 99 tr. zák. Připojené vývody, že úmysl, uvésti ve strach a nepokoj, není dán u opilého, jehož projevy a pohyby zdánlivě směřující k násilnostem nesluší bráti vážně, a že ani podle zjištění nalézacího soudu nelze právem předpokládali subjektivní skutkovou podstatu, které je třeba pro zločiny podle § 81 a § 99 tr. zák., jsou pouhým popíráním toho, co rozsudek zjišťuje a náležitě odůvodňuje o způsobilosti vyhrůžky vzbuditi důvodnou obavu, o zlém úmyslu, uvésti ve strach a nepokoj, a o zlém úmyslu, zmařili služební výkon strážníka S-a; zmatek čís. 9, přesněji čís. 9 a) jimi dolíčen není. Otázku, zda lze různé činy ve vzájemné souvislosti spáchané, jednotlivé úseky protiprávní činnosti opilého podřaditi pod veškerá zákonná ustanovení, která se k nim vztahují, stížnost sice nadhazuje, avšak neuvádí vůbec, proč takový postup není podle jejího názoru přípustným. Netřeba se s touto námitkou podrobněji za- bývati. Pochybenost její je zřejmá. Nejdeť ani o souběh několika trestných činů v témže skutku, nýbrž o několik skutků sice časově souvisejících, avšak přes to naprosto samostatných. Jedině zákonná známka vykonání násilí v § 83 tr. zák. předpokládaná jest opodstatněna výhrůžkou, podřaděnou i pod ustanovení § 99 tr. zák. Než i toto dvojí hodnocení výhrůžky jest správné, protože dotyčný úsek jednání stěžovatelova převyšuje jednak skutkovou podstatu zločinu § 83 tr. zák. tím, že vyhrůžka měla způsobilost a účel ustanovením § 83 tr. zák. nepředpokládané, jednak skutkovou podstatu zločinu § 99 tr. zák. tím, že se vyhrůžka stala v cizím příbytku, do kterého stěžovatel se zbraní své- mocně vtrhl. Ani tento případ nemá nic společného s případem stížností uvedeným, že odpor rázu v § 81 tr. zák. stíhaného je spojen s lehkým poraněním dotyčné vrchnostenské osoby, kde pak způsobení poranění jest důvodem vyšší trestní sazby, takže právní význam takové vedlejší okolnosti při páchání zločinu podle § 81 tr. zák. se přihodivší jest již vyčerpán použitím vyšší trestní sazby a nemůže dojíti ještě dalšího hodnocení podřaděním skutku i pod ustanovení § 153 tr. zák. Stížnost jest, i pokud provádí uplatňované důvody zmatečnosti po zákonu, neodůvodněna; byla proto zavržena.

Citace:

Čís. 3062. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 85-87.