NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 9715.

Ke splnění povinností uložených dráze §§ 1295, 1297 a 1299 obč. zák., zvláště pak § 17 provozního řádu ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. na rok 1852 nestačí, učiní-li dráha jen ochranná opatření, jež jí byla úřady uložena, nýbrž jest na ní, by použila všech prostředků, jimiž podle zkušenosti a vědy lze neštěstí zabrániti a předejíti.
(Rozh. ze dne 8. března 1930, R II 63/30).
Žalobce byl zasažen posunující lokomotivou a poraněn. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Dospěv k názoru, že v souzeném případě nešlo o příhodu v dopravě, uvedl dále v důvodech: Poněvadž příhoda v dopravě prokázána není, nemůže žalobce opírati žalobní nárok o ustanovení § 1 zák. o povinném ručení železnic. Jinak jest tomu se stanoviska občanského zákona, na němž žalobce také svůj nárok založil. Podle §§ 1297 a 1299 obč. zák. dopouští se zavinění, kdo opomine takový stupeň péče a pozornosti, jaký lze předpokládati při obyčejných schopnostech, a, pokud jde o zaměstnání, při němž je zapotřebí zvláštních odborných znalostí a mimořádné péče, kdo nevynaloží nutnou péči a nevynaloží zvláštní potřebné znalosti. Nelze pochybovati o tom, že toto ustanovení platí i pro železnice, neboť § 19 čís. 2 prov. želez. řádu ze dne 16. listopadu 1851 čís. 1 ř. zák. na rok 1852 stanoví, že provozovací podnikatelstva jsou práva ze škod podle občanského zákona, není-li zvláštních zákonných ustanovení. Ani místní dráhy nejsou z tohoto předpisu vyjmuty, ježto zákon o úlevě pro místní dráhy ze dne 25. května 1880 čís. 56 ř. z. a nař. min. ze dne 14. září 1854 čís. 238 ř. zák. neupravuje soukromoprávní závazky místních drah ze škod způsobených provozem lidem na těle neb na zdraví, nýbrž poskytuje jim jen úlevy v bezpečnostních opatřeních ze stanoviska veřejnoprávního. Jediným zákonem upravujícím tyto soukromoprávní závazky jest zákon o povinném ručení ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. zák., jenž jest daleko nepříznivějším pro železnice, než obč. zákon, nevylučuje však, by povinnost k náhradě škody z usmrcení neb z úrazu člověka nebyla posuzována podle občanského zákona. O žalované dráze jest napadeným rozsudkem nesporně zjištěno, že jest místní dráhou, že podle výnosu min. železnic ze dne 11. února 1923 čís. 2624/IV-3 nebylo od roku 1882 ani ministerstvem železnic ani generální inspekcí drah dřívějšího ani nynějšího státu nařízeno dráze, by zřídila závory na přejezdu, že vyhověla předpisu čl. 10 pro službu železniční postavením výstražných tabulek a umístěním výstražných kolíků. Úleva tato platí však jen pro dobu, pokud se poměry z doby, kdy poskytnuty úlevy, podstatně nezměnily a neohrozily veřejnou bezpečnost v podstatně vyšší míře, neboť i ministerstvo může upustiti od bezpečnostních opatření podle čl. 1 zák. ze dne 31. prosince 1894 čís. 2 ř. zák. z r. 1895 jen potud, pokud podle jeho úvahy vzhledem na zvláštní poměry jest to přípustným (podobně čl. II. zák. o místních dráhách ze dne 8. srpna 1910 čís. 149 ř. zák.). Řídí-li se správa dráhy příkazem ministerstva, nemůže se ovšem dopustiti zavinění, pokud se tyto zvláštní poměry nezměnily. Řečené zákony však nikde nezabraňují správám místních drah, by učinily dalekosáhlejší bezpečnostní opatření, než ministerstvo vyžaduje, zejména, objeví-li se to podle průměrné opatrnosti a podle odborných znalostí k odvrácení hrozícího nebezpečí nutným. Ministerstvo stanoví jen nejnižší míru bezpečnostních opatření. Dráha však nesmí, sezná-li nutnost rozšířiti tato bezpečnostní opatření, s jich provedením otáleti, přihlížeti nečinně ke zvýšenému postupem času nebezpečí a k množícím se úrazům a vyviňovati se při opětujících se úrazech prostě poukazem na výměr ministerský. To se příčí zásadě o průměrné opatrnosti lidské (§ 1297 obč. zák.), nikoli však bedlivosti a péči odborníků. Žalobce tvrdil, že se dopravní poměry i na dráze i na silnici, o niž jde, podstatně změnily, nákladní doprava značně stoupla a doprava na silnici se rozvojem automobilů značně zvětšila a že, ač dráze bylo známo, že v posledních letech došlo na tomtéž místě k častým úrazům a srážkám, nic neučinila k zamezení srážek. Že tvrzení to není planým, je patrno z bodu 4 úmluvy ze dne 18. března 1924 uzavřené mezi ředitelstvím státních drah a městskou radou, jenž zní: »kdyby se ukázalo nutným zříditi u přejezdu zmíněného v odst. 3 zvláštní bezpečnostní opatření, pak provedou se potřebné stavební práce podle vzájemné dohody buď na útraty obce neb na vrub železniční správy, podle toho, zda nutnost těchto zařízení bude vyplývati ze zvýšené dopravy na silnici a v jejím zájmu, aneb nastane-li toto zvýšení následkem změny provozu železnice a v jejím zájmu«. Tím uznaly obě smluvní strany, že změna poměrů může vyvolati nutnost zřízení zvláštních bezpečnostních opatření, a to i bez popudu nadřízených úřadů, což je vyjádřeno slovy: »kdyby se ukázalo nutným ....«. Kdyby smluvní strany byly mínily slovy těmi jen příkaz nadřízených úřadů k rozšíření bezpečnostních opatření, byly by to jasně vyjádřily a nebyly by použily tak všeobecného rčení.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekursu nelze přiznati oprávnění. Odvolací soud zrušil napadeným usnesením rozsudek prvního soudu, ježto podle jeho názoru schází dostatečný podklad, najmě zjištění pro řešení otázky, zda žalovaná dráha, když již, ano nejde o nehodu z příhody v dopravě, neručí podle zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z., není práva ze žalobcova úrazu podle ustanovení občanského zákona (§§ 1295, 1297, 1299 obč. zák., §§ 17 a 19 cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. z. na rok 1852). Neúplnost posavadního řízení shledal odvolací soud zejména v tom, že nebyly provedeny důkazy nabídnuté při ústním jednání ze dne 15. října 1929 a po případě i důkaz znalci. Důvody, jež odvolací soud připojil k napadenému usnesení, jsou v podstatě správné, odpovídají stavu věci i zákonu a stačí, by se předešlo opakování, na důvody ty poukázati. Správně zejména zdůraznil odvolací soud, že nestačí k plnění povinností v §§ 1295, 1297 a 1299 obč. zák. stanovených a zvlášť v § 17 provozního řádu ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. z. z roku 1852 železničním podnikům uložených, že dráze náleží, by použila všech prostředků, jimiž podle zkušenosti a vědy lze neštěstí zabrániti a předejíti, učiní-li dráha jen ochranná opatření, jež jí byla úřady uložena, S tohoto stanoviska právem odvolací soud zrušil rozsudek prvního soudu a nařídil, by bylo vyšetřeno, zda krom dosavadních zařízení a opatření, zejména následkem změny dopravních poměrů v místě žalobcovy nehody, najmě následkem zvýšené frekvence, zejména automobilů a s ohledem na četná neštěstí, jež se podle nepopřeného tvrzení žalobcova v místě nehody již přihodila, nebylo zapotřebí a možno, by dráha učinila další ochranná zařízení neb opatření. Nejde jen o zřízení zábran, jak za to má žalovaná dráha, nýbrž i o jiná případná opatření. Než i co se týče zábran, záleží na tom, zda by nebyly bývaly povoleny, kdyby dráha o ně byla zakročila. Neprávem má žalovaná za to, že odvolací soud, nařídiv provedení důkazů v protokole ze dne 15. října 1929 uvedených, případně též důkazu znaleckého, překročil své oprávnění, ježto neprovedení oněch důkazů nebylo v odvolání uplatňováno. Podle § 496 čís. 3 c. ř. s. odvolací soud zruší rozsudek prvního soudu, když podle jeho názoru okolnosti pro rozsouzení věci rozhodné nebyly v první stolici na přetřes vzaty, najmě zjištěny. Nerozhoduje, že nezjištění, pokud se týče neprobrání oněch okolností nebylo v odvolání uplatňováno. O takový případ jde a jest proto výtka neopodstatněna.

Citace:

č. 8860. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 511-512.