Čís. 6881.

Nejde ani o vadu obyčejnou (§ 923 obč. zák.), ani o vadu do očí bijící (§ 928 obč. zák.), bylo-li ohledně koupené nemovitosti dáno prodateli stavební povolení pouze pod podmínkou, že bude stavba, jsoucí v blízkosti železnice, za určitých podmínek odstraněna.
Kupitel nemůže se domáhati na prodateli náhrady škody za budovu, jež snad bude odstraněna, za náklady zbourání, za znehodnocení zbývající budovy zmenšením, může se však domáhati odškodnění za znehodnocení pozemku, způsobené ztrátou jeho vlastnosti jako pozemku stavebního, pokud jest postižen zmíněnou vadou.
(Rozh. ze dne 9. března 1927, Rv I 958/26.)
Žalobkyně domáhala se na žalované zaplacení 30.000 Kč, ježto ohledně stavby na nemovitosti, již od žalované koupila, bylo žalované dáno stavební povolení jen pod podmínkou, že se žalovaná pro sebe a své právní nástupce zavazuje, že odstraní stavbu na určitou vzdálenost od dráhy a to bez jakéhokoliv nároku na náhradu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jest nesporno, že žalobkyně koupila v březnu 1924 od žalované kromě dvou parcel pozemkových též stavební parcelu čís. 820 s postavenou na ní lednicí za 235.000 Kč a že pak později lednici, které podle vlastního udání nemohla potřebovati, přestavěla v obytný dům. Dále jest nesporno, že stavební povolení ohledně lednice bylo dáno jen pod podmínkou, že se žalovaná pro sebe a své právní nástupce zavazuje, že odstraní lednici na vzdálenost 9-5 m od koruny dráhy, t. j. od zakázaného obvodu, a to bez jakéhokoliv nároku na náhradu, budou-li na pozemku dráhy naproti lednici postaveny nějaké stavby nebo položeny koleje, a že při tom bylo ustanoveno, že o potřebě této změny polohy rozhodne jedině příslušné ředitelství čsl. státních drah v Plzni. Obě strany dále připouštějí, že žalovaná žalobkyni tuto podmínku stavebního povolení při ujednání koupě neoznámila a že se žalobkyně o ní dozvěděla teprve v květnu 1924, když ve příčině shora zmíněné přestavby zakročovala u stavebního úřadu. Právem poukazuje žalobkyně na to, že stavební povolení jako úkon veřejnoprávní podle své povahy a svého určení neupravuje právní vztahy jednotlivých osob, nýbrž právní poměry předmětu samého, a že právě proto závazky určené stavebním povolením se všemi následky zůstávají nezměněně v platnosti, i když nastala změna v držbě předmětu. Jde tudíž o vadu věci, a jest žalobkyni též přisvědčiti, že tato vada věci není vadou obyčejnou (§ 923 obč. zák.), leč ani vadou do očí bijící (§ 928 obč. zák.), kdyžtě z okolnosti, že pro stavby na pozemcích železničních a pro stavby poblíže železnic platí zvláštní předpisy (dekret dvorské kanceláře ze dne 28. prosince 1843, čís. 40.114 sb. — Čís. 6881 —
446
pol. z. sv. 17 číslo 137 a § 99 cís. nařízení ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. pro rok 1852, pokud se týče § 45 stavebního řádu pro království České z 8. ledna 1899, čís. 5 z. zák. pro Čechy), nelze ještě seznati, kterými podmínkami bylo dané snad stavební povolení vázáno, a o tom, že by šlo o obyčejnou vadu, nemůže býti řeči již vzhledem k obsahu zjištěného omezení. K tomuto právnímu názoru přiklonil se i odvolací soud a tím odpadla pro něj potřeba, provésti důkazy nabídnuté žalobkyní o tom, že takové omezení, jakým je zatížena lednice, při stavbách poblíže železnic pokud se týče na železničních pozemcích nebývá obvyklé, a jest proto výtka vadnosti odvolacího řízení v tomto směru neodůvodněna. Řízení před odvolacím soudem není však ani vadné, když odvolací soud neslyšel za účelem zjištění výše škody, správněji snad menší hodnoty předmětu koupě, jiného znalce, poněvadž toho, jak vyplyne z dalších vývodů, nebylo k úplnému vysvětlení a důkladnému posouzení rozepře zapotřebí. Dovolací důvod §u 503 čís. 2 c. ř. s. není proto opodstatněn.
Ani výtka nesprávného právního posouzení věci neobstojí. Žalobkyně domáhá se správy, poněvadž, jak se v žalobě výslovně uvádí, shora zmíněná podmínka stavebního povolení cenu předmětu koupě podstatně zmenšuje, a to o tolik, o kolik se zmenšuje pro tuto podmínku běžná cena předmětu koupě, a požaduje náhradu této menší hodnoty, tedy přiměřené zmenšení úplaty, jak je má na mysli § 932 obč. zák. Tohoto stanoviska žalobkyně v prvé stolici nezměnila, a zdůrazňuje též ještě v dovolání zejména, že sice kupující může podle §u 932 obč. zák. kromě odškodnění za menší hodnotu požadovati ještě náhradu za další škodu, že se však touto žalobou neuplatňuje tento nárok na náhradu škody. Jde tudíž o žalobu ze správy, o tak zvanou žalobu o slevu neboli žalobu estimatorní (actio quanti minoris), a nemusela proto žalobkyně ovšem dokázati, že žalovaná svou vinou opomenula, upozorniti již při uzavření smlouvy na dotčenou vadu, nemůže však na druhé straně touto žalobou požadovati více, než přiměřenou slevu kupní ceny, pokud se týče vrácení přeplatku, a i to jen tehdy a potud, pokud vada měla za následek takové zmenšení ceny koupené věci a pokud toto zmenšení není nad to nepatrné (§ 932 druhý odstavec obč. zák.), tedy nemůže zejména požadovati náhradu škody, kterou by utrpěla, kdyby železnice ze stavebního reversu odvodila důsledky a požadovala odstranění části lednice postižené reversem, nehledíc ani k tomu, že tento případ ani ještě nenastal a že by tudíž šlo o škodu teprve očekávanou, tedy budoucí, o niž jé dosud zcela nejisto, zda a v jakém rozsahu vůbec nastane. Žalobkyně nemůže se tudíž touto žalobou domáhati náhrady škody za ztrátu budovy, již snad bude nutno odstraniti, za náklady zbourání, za znehodnocení zbývající budovy zmenšením, pokud se týče za útraty nového vystavení budovy, může však požadovati odškodnění za znehodnocení pozemku, způsobené ztrátou jeho vlastnosti jako pozemku stavebního, pokud je postižen zmíněnou vadou. Toto znehodnocení bylo však prvým soudem podle posudku znalce zjištěno pouze penízem 300 Kč, což při kupní sumě 235.000 Kč sluší pokládati za nepatrné zmenšení hodnoty, jež podle §u 932 druhý odstavec obč. zák. nepřichází v úvahu. — Čís. 6882 —
447
Jelikož toto zjištění nebylo odvolacím řízením napadeno, jest zřejmo, že nebylo potřebí dalšího důkazu znaleckého, jak bylo již shora vytčeno. Nepřísluší-li však, jak dolíčeno, žalobkyni vůbec uplatňovaný nárok ze správy, nebylo také třeba zabývati se otázkou případného zřeknutí se tohoto nároku.

Citace:

Čís. 6881. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 471-473.