NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 3105.

Politická strana a případné její pobočky (nižší organisační oddíly) nejsou spolky ve smyslu zákona spolkového ze dne 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. zák.; organisace politických stran nejsou vůbec žádným zákonem upraveny.
Otázku aktivní legitimace k soukromé obžalobě jest tu zkoumati na podkladě organisačního řádu strany.
Výtky proti souboru osob (politické straně) lze stíhati jako urážku na cti jednotlivců náležejících tomuto souboru (příslušníků strany) jen potud, pokud byly míněny jako urážka těchto jednotlivců, a pokud jim tak bylo též lze rozuměti; v takových povšechných projevech jest spatřovati projev jednotlivci ubližující toliko, když projev má jistý znatelný věcný vztah k osobě jednotlivcově, čemuž bude tak zpravidla jen tehda, vztahuje-li se projev na okruh osob početně poměrně úzký, přesně vytýčený, kde osobnost jednotlivce neustupuje naprosto do pozadí.
(Rozh. ze dne 3. března 1928, Zm I 644/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromých obžalobců proti rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. srpna 1927, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 a 493 tr. zák.
Důvody:
Napadeným rozsudkem byli obžalovaní sproštěni ze soukromé obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti, a) pokud byla podána krajskou organisací československé strany lidové v H., poněvadž činitelé vystoupivší jako zástupci této organisace, Dr. František R. jako předseda, František N. jako tajemník a jednatel a František D. jako »vykázaný zmocněnec« této organisace nejsou k jejímu zastupování oprávněni. b) pokud právě tito tři činitelé podali soukromou obžalobu i vlastním jménem, z důvodu, že se pozastavený článek na soukromé obžalobce vůbec nevztahuje. Zmateční stížnosti dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5 a 7 § 281 tr. ř. nelze přisvědčiti, pokud s hlediska posléze uvedeného důvodu spatřuje nevyřízení obžaloby v tom, že se rozsudek, nepodjal řešení otázky, zda obsah článku zahrnuje v sobě skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti. Podstatou důvodu zmatečnosti čís. 7 § 281 tr. ř. jest, že nalézací soud skutek, ohledně něhož byla podána obžaloba, v rozsudku vůbec pominul; o takové vadě nelze mluviti v případě, o nějž tu jde, vždyť kmetský soud si náležitě uvědomil, že obžaloba byla podána pro obsah jistých výroků článku, uveřejněného v čís. 42 časopisu »K.«, že se těmito výroky cítili dotčeni na své cti jednak krajská organisace čsl. strany lidové v H., jednak i shora již uvedení tři činitelé pro svou osobu, a vyřídil tuto obžalobu v celém jejím rozsahu, neuznav na vinu obžalovaných z úvah shora pod a) a b) naznačených, aniž bylo nutno, by se za tohoto stavu pouštěl ještě do dalšího zcela zbytečného rozboru otázky »viny«, t. j. zjištění objektivní a subjektivní náležitosti přečinu proti bezpečnosti cti. Ani dalšími svými vývody nedoličuje stížnost ani dovolávaného důvodu zmatečnosti čís. 7 ani čís. 5 § 281 tr. ř., leč tyto vývody poukazují svým obsahem jasně k hmotněprávním důvodům čís. 9 a) a c) § 281 tr. ř. a sluší se jimi věcně zabývati, ježto nezáleží na — třeba pochybném — číselném označení důvodů, nýbrž toliko na tom, zda-li byl obsahově jasně a zřetelně stížností proveden některý z důvodů zmatečnosti v § 281 tr. ř. uvedených. Ani s tohoto hlediska nelze těmto vývodům přiznati věcného oprávnění. Jako soukromá obžalobkyně vystoupila v souzeném případě především krajská organisace čsl. strany lidové v H. a soud vynesl sprošťující výrok, poněvadž tato organisace nebyla řádně v trestním řízení zastoupena, pokud shora již uvedení tři činitelé za ni soukromou obžalobu podali. Kmetský soud opírá se při řešení otázky legitimace řečených tří činitelů k zastoupení krajské organisace hlavně o obsah organisačního řádu čsl. stran lidové a jest proto třeba především si uvědomiti, zda je toto stanovisko soudu správné. Není sice třeba v této souvislosti pouštěti se do obšírnějšího rozboru otázky, zda je krajská organisace vůbec korporací zákonně uznanou ve smyslu § 492 tr. zák., poněvadž rozsudek výslovně zjišťuje a zmateční stížnost toto zjištění nenapadá, že se urážlivé výroky týkaly československé strany lidové jako celku a nikoli nějaké skupiny tohoto celku, zejména ne krajské organisace této strany v H., takže ona otázka je rázu podružného; dlužno však přece předeslati, že politická strana a případné její pobočky, nižší organisační oddíly, nejsou spolky ve smyslu zákona spolkového z 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. zák. Nelze tedy o organisačním řádu politické strany říci, že se rovná stanovám spolku, v nichž musí býti upraveno kromě jiného i zastupování spolku na venek, a jímž se dostává příslušným úředním schválením již ex lege platnosti a uznání; na politickou stranu nelze použíti ani předpisů zákona obchodního, jenž v druhé a třetí knize pojednává o různých obchodních společnostech a upravuje s všeobecnou závazností kromě jiného otázku právního zastupování těchto společností na venek i proti soudu. Sluší dokonce připustiti, že organisace politických stran nejsou vůbec zákonem upraveny a že tu jde vlastně o útvar, vzniknuvší za čilého politického rozvoje posledního desítiletí mimo zákon, jehož jsoucnost a význam pro politický život popírati nelze, uváží-li se, že dokonce zákonodárce sám pověřil politické strany důležitými úkony při volbách do zákonodárných a jiných veřejných a právních sborů a, že i mimo volební období připadají těmto stranám důležité úkoly veřejnoprávní netoliko podle zákona, jako na příklad v řízení před volebním soudem ve smyslu zákona ze dne 29. února 1920, čís. 125 sb. z. a n., nýbrž že skutečně i v parlamentárním životě hrají velevýznačnou úlohu, jež má i důležitý vliv na směr vlády a na politické dění státu vůbec. Je nasnadě, že tyto strany, obzvláště když nabyly většího rozsahu početního a prostorového, potřebují jistý jednací řád, podle něhož se upravuje organisace celku strany a jejích místních odboček, vzájemný poměr těchto oddílů, obor jejich činnosti a obor působnosti orgánů je uvnitř řídících a na venek zastupujících. Utvořila-li si politická strana takový organisační řád, který jest příslušníky strany uznán buďto výslovně, nebo mlčky (tím, že se podle něho řídí), nelze mu upříti závažný význam stejně jako na příklad společenské smlouvě podle § 1175 obč. zák. Obdobně jako při takovéto společnosti může býti provozování obchodu podle § 1190 obč. zák. svěřeno jednomu nebo několika společníkům, jež nutno pokládati za zmocněnce, nebude též překážky, by i činitelé, kteří jsou podle organisačního řádu politické strany podle shodné vůle její členů pověření zastupováním celé strany nebo toho kterého jejího organisačního článku, nezastupovali v trestním řízení s právním účinkem dotyčný svaz. Právem zkoumal tedy nalézací soud otázku aktivní legitimace obžalobců na podkladě organisačního řádu čsl. strany lidové; právem uznal, co stížnost sama popírati nemůže, že podle tohoto řádu není ustanoveno, kdo zastupuje její krajské organisace na venek, a právem proto odepřel činitelům, vystoupivším jako zmocněnci této organisace, aktivní legitimaci k podání soukromé obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti jménem této organisace. Marně dovolává se stížnost stanov na důkaz toho, že jest krajská organisace svým předsedou a jednatelem dostatečně zastoupena. Lze připustiti, že otázka zastupování upravena jest pro obor organisací místních, pokud podle bodu II C 1. organisačního řádu předseda a důvěrník zastupují organisaci před úřady atd. Pokud však jde o organisace krajské, nejsou v organisačním řádu vůbec a v IV. jeho části zvlášť obsaženy předpisy, podle nichž by otázka zastupování krajských organisací byla upravena. Tuto zřejmou mezeru nelze vyplniti tím, že si prostě předseda a jednatel osobují právo platného zastupování této organisace před soudem; vždyť by takovým postupem byla otevřena cesta prosté libovůli, ježto nelze seznati, proč by si stejným právem nemohl osobovati zastupovací moc i toliko jeden z těchto činitelů, nebo libovolný počet jiných činitelů atd., ačkoli přece o osobách takto libovolně za organisací vystupujících nelze tvrditi, že jsou činiteli podle vůle veškerenstva členů zastoupením organisace na venek řádně pověřenými, jak z obsahu organisačního řádu vychází na jevo. Na tomto stanovisku neměnilo by se nic ani tehdy, kdyby se vycházelo z předpokladu, že snad s ohledem na protokoly ze dne 11. ledna 1925 a 1927 (správně snad 1925) byli pověřeni zastupováním krajské organisace na venek vůbec, netoliko při volbách — předseda, důvěrník a jednatel této organisace a kdyby se dále i předpokládalo, že funkce předsedy, důvěrníka a jednatele byly soustředěny v rukou Dr. Františka R-a a Františka N-a, poněvadž předpisy organisačního řádu v příčině oboru působnosti krajského výkonného výboru a jeho presidia s jedné a valné hromady krajské organisace s druhé strany jsou tak nejasné a neurčité, že skutečně nelze říci, že by udělení plné moci bylo valnou hromadou podle organisačního řádu pro případ, o nějž tu jde, správné a platné. Neobstojí ani poukaz stížnosti, že je krajská organisace mimo to zastoupena v trestním řízení svým »vykázaným zmocněncem«, Františkem D-em, vždyť zcela správně zdůrazňuje kmetský soud, že byl tento činitel toliko jmenován čsl. stranou lidovou zmocněncem pro volby do poslanecké sněmovny r. 1925 III. volebního kraje, a jest tedy obor jeho působnosti vytýčen předpisy volebního řádu do poslanecké sněmovny (zákon č. sb. z. a n. 123 z roku 1920). Pro závěr, že by si tento činovník mohl osobovati právo, zastupovati krajskou organisaci ve všech záležitostech bez omezení věcného a časového, neposkytují ani zákon ani organisační řád opory. Nemístně dovolává se v této spojitosti zmateční stížnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. července 1924, č. sb. n. s. 1693, v němž ovšem byla zásadně a kladně vyřešena otázka, zda je volební strana korporací zákonem uznanou podle § 492 tr. zák., kdežto otázka aktivní legitimace k zastoupení strany před soudem byla ponechána stranou, ježto v tomto konkrétním případě »legitimace zmocněnců obžalovaným popírána nikdy nebyla.« Není tedy zmateční stížnost v příčině prvního výroku v úvodu pod a) naznačeného odůvodněna.
Nelze jí však přiznati úspěch ani, pokud napadla výrok, jímž byli obžalovaní sproštěni i z obžaloby, vznesené na ně pro přečin proti bezpečnosti cti řečenými třemi činiteli vlastním jménem. Jde tu o řešení otázky tímto nejvyšším soudem jakož i bývalým nejvyšším soudem vídeňským opětně řešené, zdali jest při urážce pronesené povšechně proti souboru osob každý k tomuto souboru náležející jednotlivec povolán k podání soukromé obžaloby. Buďtež tu vytknuty stručné úvahy zásadního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1926, č. sb. n. s. 2396, v němž dochází výrazu směrodatné stanovisko, že výtky, projevené proti souboru osob, lze stíhati jako urážku na cti jednotlivců náležejících tomuto souboru jen potud, pokud byly míněny jako urážka těchto jednotlivců, a pokud jim tak bylo též lze rozuměti. Právě v poslední náležitosti leží těžisko celé věci; neboť pojem cti jest karakterisován úsudkem společenských kruhů o osobní hodnotě toho kterého člověka k těmto kruhům náležejícího, a podstatou urážky na cti jest neoprávněné snížení tohoto úsudku způsobem v §§ 487 a násl. tr. zák. naznačeným; je tedy nasnadě, že i pro pojetí projevů shora uvedeného povšechného rázu bude rozhodným, jak příslušné kruhy podle svých názorů takovéto projevy posuzují; a s tohoto hlediska nutno říci, že se v takovýchto povšechných projevech podle stávajících názorů spatřuje projev jednotlivci ubližující toliko, když projev má jistý znatelný věcný vztah k osobě jednotlivcově, čemuž bude tak zpravidla jen tehda, vztahuje-li se projev na okruh osob početně poměrně úzký, přesně vytýčený, kde osobnost jednotlivce neustupuje naprosto do pozadí. S tohoto hlediska vyřkl i nejvyšší soud ve svém uvedeném rozhodnutí, že na příklad zcela všeobecná označení jako »židé«, »bursiáni« a »profesoři« by nebyla způsobilá odůvodniti urážku jednotlivce a také ne jeho legitimaci k obžalobě. Na téže úvaze zbudováno jest též rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu (uveřejněné v Löfflerově sbírce pod č. 744), podle něhož z pouhé příslušnosti k určitému národnímu kmenu nelze vyvozovati povšechné právo k podání soukromé obžaloby všech příslušníků dotyčného národa, a s téhož hlediska nutno posuzovati i případ, o nějž tu jde. Tu dlužno dáti nalézacímu soudu za pravdu, pokud uznal, že v pozastaveném projevu nelze spatřovati urážku jednotlivců (soukromých obžalobců) proto, že tu není známek, z nichž by se dalo souditi, že zažalované výroky čelí právě proti nim. Že pozastavený projev takové známky obsahuje, nemůže stížnost sama tvrditi. Naproti tomu jest jisté, že by vzhledem k velkému početnímu rozsahu čsl. strany lidové, rozšířené po celé republice, nepředpojatý čtenář při správném pojetí na příslušníky této strany vůbec vztahujícího se urážlivého projevu nepokládal jej za útok na čest toho kterého jednotlivého příslušníka této strany, a že by podle obecně platných společenských názorů takový zcela povšechný útok nikdy nemohl býti způsobilým otřásti úsudkem lidí o osobní hodnotě, jednotlivcově pouze proto, že jest náhodou též stoupencem napadené strany. I výrok soudu sprošťující obžalované z obžaloby podané oněmi třemi činiteli vlastním jménem je tedy v souladu s předpisy zákona; není stižen vadou mylného výkladu právního, pročež i v tomto směru bylo zmateční stížnost zavrhnouti jako nedůvodnou.

Citace:

č. 861. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 578-579.