Authors:
= Váž. civ., 13 (1931), sv. 2
PDF

Čís. 11140.


Nález říšskoněmeckého rozhodčího soudu jest v Československé republice vykonatelný jen, došlo-li mezi stranami k písemné smlouvě, jíž se tomuto soudu podrobily.
Nezbytnou podmínkou platnosti smlouvy o rozsudím jest, by byla zřízena písemně mezi stranami, o jichž právní rozepři jde. To platí i pro případ, přistoupí-li třetí osoba jako spoludlužník k závazku strany, jež dříve ujednala písemnou smlouvu o rozsudím.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1931, R I 879/31.)
Soud prvé stolice povolil exekuci na základě nálezu říšsko-německého rozhodčího soudu. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Exekučním titulem jest výrok rozhodčího soudu německého, v němž se výslovně praví, že povinná strana tvrdila, že se žalobkyní neujednala rozhodčí soud a že ho proto jako nepříslušný odmítá, soud rozhodčí prohlásil se však přes to příslušným. Podle zásady vzájemnosti lze na základě říšskoněmeckého rozhodčího výroku u zdejšího soudu povoliti exekuci jen, byl-li rozhodčí výrok vydán na základě předpisů zdejšího soudního řádu a pokud jej nelze podle předpisů německého práva považovati za bezúčinný. Směrodatným pro vykonatelnost říšskoněmeckého rozhodčího výroku jest tedy, by výrok byl vydán podle předpisů zdejšího právního řádu. Tyto předpisy vyžadují však, by byla zřízena písemná smlouva rozhodčí (§ 577 c. ř. s.), jinak jest rozhodčí výrok bezúčinný (rozh. čís. 7471 sb. n. s.). Řečený rozhodčí soud nebyl tedy podle předpisů zdejších příslušný (rozh. čís. 5870 sb. n. s.) a bylo proto rekursu vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud správně uvedl, že nález říšskoněmeckého rozhodčího soudu jest v Československé republice vykonatelný jen, došlo-li mezi stranami k písemné smlouvě, již se soudu tomu podrobily. Že tomu tak, bylo podrobně odůvodněno již v rozhodnutích čís. 7471 a 7753 sb. n. s. Dovolací rekurent proti tomu ani nebrojí, nýbrž snaží se jen dovoditi, že uzavřel se synem povinného Adolfem K-em mladším v prosinci 1928 vzájemnými dopisy kupní smlouvu s doložkou o berlínském rozhodčím soudě, že povinný Adolf K. starší přistoupil později k závazku svého syna jako spoludlužník, že k platnosti přístupu spoludlužníka není pře- depsána písemná forma a že Adolf K. starší převzal svým přístupem právní stav, jak byl s jeho synem, tudíž i s rozhodčí smlouvou. S tímto názorem dovolacího rekurenta nelze souhlasiti, Z ustanovení §§ 577 odstavec třetí a 595 čís. 1 c. ř. s., k nimž jest tu přihlížeti se zřetelem k předpisu § 80 čís. 1 ex. ř., plyne jasně, že nezbytnou podmínkou platnosti smlouvy o rozsudím jest, by byla zřízena písemně mezi těmi stranami, o jichž právní rozepři jde. Zákon nečiní výjimku z požadavku písemné smlouvy ani pro případ, že třetí osoba přistoupí jako spoludlužník k závazku strany, jež dříve ujednala písemnou smlouvu o rozsudím. Nečiní-li výjimku zákon, nemůže ji činiti ani soud. Dovolací rekurent však sám přiznává, že s povinným Adolfem K-em starším písemnou smlouvu vůbec neuzavřel, a nevyvrátil tudíž názor napadeného usnesení, že nález berlínského rozhodčího soudu není proti tomuto povinnému v tuzemsku vykonatelný, ježto nebylo vykázáno, že se povinný podrobil příslušnosti zmíněného rozhodčího soudu písemnou smlouvou, uzavřenou s vymáhajícím věřitelem.
Citace:
Č. 11140. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 434-435.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).