Čís. 16177.

Syndikátní odpovědnost (zák. č. 112/1872 ř. z.).
Stát neodpovídá za škodu způsobenou notářem, který sice jednal v pozůstalosti, z níž věci zpronevěřil, jako soudní komisař, avšak uschování věcí, jež pak zpronevěřil, převzal na základě zvláštní úmluvy s dědicem, jemuž byla odevzdána správa pozůstalostního jmění.
(Rozh. ze dne 7. června 1937, Co I 2/37.)
Žalobkyně se na žalovaném Československém státu domáhá syndikátní žalobou náhrady škody ve výši 227835 Kč, kterou jí prý způsobil notář Dr. Augustin W. zpronevěrou vkladních knížek a cenných papírů, které převzal do úschovy jako soudní komisař pověřený projednáváním pozůstalosti po Štěpánu B., jehož byla žalobkyně jedinou dědičkou. Proti žalobě žalovaný stát namítl, že usnesením pozůstalostního soudu ze dne 25. srpna 1933 byla správa pozůstalosti svěřena žalobkyni a že ta při této správě používala notáře Dr. Augustina W. jako svého zmocněnce. Všechny platy, které konal z pozůstalostního jmění, se staly po 25. srpnu 1933 a na žalobkynin příkaz. Pro nedostatek zákonných podmínek nebyl jmenovaný notář oprávněn zříditi inventář a vzíti do své úschovy vkladní knížky a cenné papíry náležící do pozůstalosti. Inventární zápis ze dne 30. listopadu 1930 jím sepsaný nebyl schválen pozůstalostním soudem. Dr. Augustin W. neměl ani práva, aby jako soudní komisař vyplácel odkazovníkům odkazy, poněvadž jest důkaz o splnění testamentu předložiti teprve po odevzdání pozůstalosti. Jestliže se tedy Dr. Augustin W. dopustil tvrzené zpronevěry, neučinil tak při výkonu úřadu soudního komisaře a syndikátní nárok nemohl žalobkyni vzniknouti. Vrchní soud v P. zamítl žalobu. Důvody: Podle spisů D III 312/30 okresního soudu v K. V. vychází najevo jen toto: K pozůstalosti po Štěpánu B. se přihlásila nynější žalobkyně dne 27. listopadu 1930 na základě testamentu ze dne 22. listopadu 1930 výminečně. Usnesením ze dne 17. prosince 1930 byla její přihláška soudem přijata. Žalobkyně však dne 18. prosince 1930 u Dr. Augustina W. protokolárně prohlásila, že svou výminečnou přihlášku mění v bezvýminečnou, aby to soud vzal na vědomí, nevypravené dosud usnesení ze dne 17. prosince 1930 odvolal a od provedení inventury a odhadu v usnesení tom nařízených upustil. Podle poznámek ve spisech bylo usnesení to odvoláno a nebylo doručeno. Spisy byly poté vráceny notáři Dr. Augustinu W. ke skončeni projednáni pozůstalosti. Dne 21. dubna 1931 podal František B. výminečnou přihlášku na základě zákona a byl usnesením ze dne 27. dubna 1931 poukázán, aby do 14 dnů podal žalobu o neplatnost dotčeného testamentu, ježto by jinak projednáni pozůstalosti na základě testamentu bylo skončeno. Také od Františka W., Berty S., Jana W. a Františky S. došla dne 12. května 1931 výminečná dědická přihláška ze zákona a soud dědice ty rovněž poukázal usnesením ze dne 15. května 1931 na pořad práva s lhůtou do 29. května 1931. V usneseni tom jest zmínka, že notář Dr. Augustin W. předložil inventář a projednací protokol, o jejichž schváleni soud rozhodne později. Týká se to protokolu o projednáni pozůstalosti ze dne 17. dubna 1931, podle něhož bylo projednání provedeno na základě bezvýminečné přihlášky Kateřiny P. (žalobkyně) a jejího místopřísežného seznání jmění. Inventář (inventární protokol) byl sepsán dne 25. listopadu 1930 v zůstavitelově bytě a jako přítomní jsou uvedeni: Dr. Augustin W., notář jako soudní komisař, jeho zapisovatel, Kateřina P. (žalobkyně), Berta S., František B., Jan W., František W. a František S. V protokole jsou seznamenány nalezené cennosti, a to kromě většího počtu mincí: hotovost 9850 Kč, vkladní knížky, a to: Č. banky a úvěrního ústavu fol. serie VI 75573 se zůstatkem k 1. červenci 1929 89450 Kč 85 h, K. spořitelny fol. 24842 se zůstatkem k 1. červenci 1929 157639 Kč 93 h, kontokorentní vkladní knížka K. Vereinsbank č. 26622 fol. 244/28 s Vkladem k témuž dni 96388 Kč a č. 5060 fol. 1/30 s vkladem k 3. říjnu 1929 205122 Kč, pak dlužní úpis města K. V. serie III č. 119 nom. 5000 Kč a nějaké skvosty. V protokole se dále uvádí, že popsané cennosti byly vloženy do plechové krabice a vzaty do soudní komisionální úschovy. Přítomní dědicové byli zároveň vyzváni, aby se dne 21. listopadu 1930 dostavili do notářské kanceláře Dr. Augustina W., kde potom bylo konáno projednání pozůstalosti. Inventární protokol má totéž datum jako úmrtní zápis, který byl též sepsán notářem Dr. Augustiniem W. jako soudním komisařem. Podáním ze dne 9. ledna 1932 předložil notář Dr. W. soudu spisy se žádostí, aby bylo Kateřině P. (žalobkyni) povoleno provésti výplaty z vkladních knížek do pozůstalosti náležících, ale teprve usnesením ze dne 25. srpna 1933 byla žalobkyni svěřena správa pozůstalosti podle § 810 obč. zák. Zároveň soud schválil projednání pozůstalosti podle protokolu ze dne 5. ledna 1932, v němž jest uvedeno, že všichni zákonní dědicové svou výminečnou přihlášku dědickou změnili v bezvýminečnou a s Kateřinou P. (žalobkyni) uzavřeli dědickou dohodu. Usnesením ze dne 23. dubna 1934 byl substitut Dr. Augustina W. Dr. N. soudem vyzván, aby podal vyúčtování výplat z pozůstalostního jmění, čemuž ten vyhověl a předložil vyúčtování, v němž jest jako schodek uvedena částka 33116 Kč 31 h. Dr. Augustin W. vybral částky uvedené v seznamu příl. D vesměs před 25. srpnem 1933. Kromě uvedeného již schodku 33116 Kč 31 h se žalobkyně domáhá jako zpronevěřených těchto částek: 38261 Kč 20 h, které jsou ve vyúčtování označeny jako mimokonkursní útraty, které by mohl notář Dr, Augustin W. požadovati; 50000 Kč, které prý byly Josefu Ch. vyplaceny bez důvodu; 51225 Kč 64 h vyplacených podle vyúčtování na pozůstalostní dluhy, ale nijak prý nedoložených; 50000 Kč, pro jejichž výplatu prý též schází doklady, a 5232 Kč 15 h, o které byla žaloba rozšířena, poněvadž prý zpronevěřená částka jest o ně vyšší, než bylo původně žalováno. Může býti ponecháno stranou, zda hledíc na údaje žaloby jde tu skutečně o zpronevěru notáře Dr. W., neboť stačí obírati se otázkou, zda shora naznačené cennosti převzal a upotřebil ve své vlastnosti jako soudní komisař. Podle § 1 synd. zákona jest podmínkou vzniku syndikátního nároku, aby soudcovský úředník u vykonávání svého úřadu přestoupením úřední povinnosti porušil právo a tím straně způsobil škodu, proti které neposkytují pomoci opravné prostředky v soudními řízení předepsané. Z hořejšího zjištění jde najevo, že notář Dr. W. téhož dne, kdy podepsal úmrtní zápis, seznamenal v tak zvaném inventárními protokole cennosti, o které běží, a vzal je k sobě. Jest na bíle dni, že tak učinil svémocně, poněvadž jako soudní komisař byl tehdy oprávněn jen k pořízení úmrtního zápisu a tedy k úkonům v §§ 38 až 42 nesp. pat. naznačeným, když byly podle úmrtního zápisu účastníky pozůstalostního řízení toliko osoby svéprávné, a nebylo tvrzeno, že okolnosti vyžadovaly zapečetění pozůstalosti podle § 43 nesp. pat. Dr. W. také soudu nic neoznámil, naopak zvěděv, že soud chce naříditi inventuru, hned se postaral o to, aby usnesení ze dne 17. prosince bylo odvoláno, a teprve v květnu 1931 předložil soudu inventární protokol ze dne 25. listopadu 1930. Ježto pak zavinění soudu Samého není uplatňováno, rozhoduje toliko, že se Dr. W. cenností zmocnil, aniž k tomu byl oprávněn, že tak jednal mimo zákonné meze své působnosti a že tedy tím svou úřední povinnost jako soudní komisař nepřestoupil. Totéž platí o disposicích, které s cennostmi těmi učinil, neboť k nim soudem zmocněn nebyl a soud inventární protokol nikdy neschválil. Dotčený protokol také ani nebyl základem projednání pozůstalosti, neboť na konec všichni zákonní dědicové změnili dědickou přihlášku výminečnou na bezvýminečnou a s testamentární dědičkou sjednali dědickou dohodu. Je tedy vedlejší, že se disposice učiněné Dr. W. s řečenými cennostmi staly vesměs před 25. srpnem 1933, a poněvadž, jak bylo vyloženo, notář ten při převzetí cenností a při nakládání s nimi nejednal ve vlastnosti soudního komisaře, jeví se žaloba neodůvodněnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádro sporu je v řešení otázky, zda notář Dr. Augustin W. způsobil žalobkyni škodu tím, že porušil její právo přestoupením úřední povinnosti při výkonu své úřední působnosti jako soudní komisař, neboť jen tehda by byl odůvodněn žalobní nárok, založený na §§ 1 a 4 zák. č. 112/1872 ř. z. Na dotčenou otázku odpověděl prvý soud právem záporně. Podle § 4 uvedeného zákona jsou soudcovskými úředníky ve smyslu § 1 i soudní komisaři vysílání k výkonu soudních řízení (notáři). Podle §§ 3, 29 a 30 nesp. pat. a §§ 183, 184, 186 notář. ř. jsou notáři jako soudní komisaři zmocněni, aby vykonávali takové úkony v nesporných věcech, jichž podmínkou nejsou předcházející soudcovská rozhodnutí, zejména aby sepisovali úmrtní zápisy (uzávěry) a prováděli jiné v pozůstalostním řízení potřebné úkony, při nichž nejde o soudní rozhodnutí; při tom mají při úkonech, které konají jako soudní komisaři, dbáti předpisů platných pro soudní vyslance a pro soudy samy. Podle posléze dotčených předpisů jest posuzovati, zda se notář Dr. Augustin W. dopustil žalobkyní tvrzené zpronevěry ve své úřední působnosti jako soudní komisař.
Jmenovaný notář započal svou činnost jako soudní komisař v pozůstalostní věci po Štěpánu B. (zn. sp. D III 512/30 okresního soudu v K. V.) úmrtním zápisem, který sepsal dne 25. listopadu 1930. Při uvedeném úkonu byl povinen zachovati se podle předpisů §§ 38 až 52 nesp. pat. Podle § 45 nesp. pat. byl povinen předložiti nalezené hotové peníze, zlaté a stříbrné věci, skvosty, veřejné a soukromé dlužní úpisy u soudu, nastal-li případ zapečetění pozůstalostní podstaty (§ 43 nesp. pat.). Zákonných předpokladů k zapečetění pozůstalosti tu však nebylo, neboť známa a domnělí dědicové byli způsobilí, aby své jmění sami spravovali, a podle § 43 nesp. pat. bylo dopuštěno ponechati jim pozůstalostní jmění v uschování. Že nebylo úmyslem soudního komisaře zapečetiti pozůstalost, nýbrž že pozůstalostní jmění mělo býti ponecháno v uschování dědiců, vyplývá z inventárního protokolu, sepsaného zároveň s úmrtným zápisem, dne 25. listopadu 1930, který se skládá z dvou samostatných částí. V první části jest uvedeno, že žalobkyně převzala obytné místnosti v zůstavitelově domě »Alexandria« do dočasného uschování a do dočasné správy a že vzala na vědomí, že je za všechny zůstaviteli patřící věci odpovědna a že je musí vydati nezkráceně dědicům. Podepsáním té části dotčeného protokolu projevila žalobkyně svůj souhlas s tím, aby jí byla ponechána správa pozůstalostního jmění na vlastní nebezpečí a odpovědnost. Převzal-li notář Dr. Augustin W. podle druhé části uvedeného protokolu po dotčeném prohlášení žalobkyně různé mince, hotové peníze a vkladní knížky v bytě nalezené do uschování, nešlo již o výkon, jímž byl pověřen jako soudní komisař, t. j. o úmrtní zápis a opatření podle §§ 43, 45 nesp. pat., nýbrž převzal cennosti ty od žalobkyně jako od správkyně pozůstalostního jmění, když ji byl před tím poučil, že je za všechny věci zůstaviteli patřící odpovědna a že je musí vydati nezkráceně dědicům. Je proto nezávažné, uvedl-li notář v druhé části inventárního protokolu z 25. listopadu 1930, že bere cennosti do úschovy jako soudní komisař (»in gerichtskommissionelle Verwahrung«). Že nešlo při převzetí uvedených cenností notářem Dr. Augustinem W. o výkon soudního komisaře, tomu nasvědčuje i další jeho chování i chování žalobkynino v pozůstalostním řízení D III 512/30. Jmenovaný notář neuložil dotčené cennosti u soudu, jak by bylo jeho povinností jako soudního komisaře, kdyby bylo šlo o zapečetění pozůstalosti, nýbrž konal, jak jest patrno z opisu vyúčtování předloženého žalobkyní, z vkladních knížek do úschovy převzatých různé výplaty, a to bez příkazu nebo schválení pozůstalostního soudu, jak vyplývá z pozůstalostních spisů. Žalobkyně za pozůstalostního řízení nenaléhala na to, aby notář Dr. Augustin W. uložil převzaté cennosti u soudu, nýbrž uznává převážnou část vyúčtovaných výplat, pokud je jmenovaný notář konal v jejím zájmu podle dohod, které s dědici učinila. Že žalobkyně v pozůstalostním řízení měla různé porady, které nesouvisely s činností notáře Dr. Augustina W. jako soudního komisaře, vysvítá z výpovědi notáře Dr. Antonína N. a solicitátora Aloise Z. a z další skutečnosti, že odměna, kterou jmenovaný notář účtoval za svou činnost jako soudní komisař, jest daleko nižší než odměna, kterou účtoval žalobkyni za svou činnost spadající mimo soudní komisařství. Také ty skutečnosti jsou patrné z pozůstalostních spisů a nasvědčují tomu, že žalobkyně vedla fakticky správu pozůstalostního jmění, a to s počátku za výslovného souhlasu ostatních dědiců, kteří i při konečném vyrovnáni souhlasili s tím, aby byla pozůstalostním soudem ustanovena správkyní pozůstalostního jmění. Za toho stavu věci nemá podstatné důležitosti ani skutečnost, že pozůstalostní soud svěřil žalobkyni správu tu teprve usnesením ze dne 25. srpna 1933, č. j. D III 512/30-62, jímž nabyla její předcházející faktická činnost jako správkyně pozůstalosti dodatečného úředního schválení. Nepřevzal-li však notář Dr. Augustin dotčené cennosti ve své své úřední funkci, k níž byl soudem vyslán, nepřestoupil úřední povinnost při výkonu svého úřadu jako soudní komisař. Správně proto usoudil soud prvé stolice, že již proto není žalobní nárok odůvodněn.

Citace:

č. 16177. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 804-808.