NPD documents search: Všehrd, 5 (1924) - Meze moci nařizovací podle ústavy československé.

Meze moci nařizovací podle ústavy československé.
Ve sporu, který vedl prof. Hoetzel proti výroku ústavního soudu o protiústavnosti zákonodárné delegace vlády prostým zákonem, dotázala se redakce revue »Parlament« zahraničních autorit, profesorů Haurioua z Toulousu, Duguita z Bordeaux a Kelsena z Vídně. A tu má příchuf sensacc, když tyto tři vynikající autority se vysloví proti mínění našich předních theoretiků ústavního práva (Hoetzel a Weyr). Ale nehledě k tomu, jest, myslím, zcela neobvyklé dotazovati se za hranice o dobrozdání ve sporu čistě logickém, který apeluje především na přesné tvoření pojmů a správné usuzování, neboť za hranice žádává se o radu nanejvýš, když jde o zhodnocení (na př. dobrozdání o navrhované zákonné úpravě) nebo obtížné technické provedení něčeho (na př. přestavba Národního divadla).
Co se věci samé týče, jest známo, že prof. Hoetzel (prof. Weyr zastává týž názor) prohlašuje za ústavně přípustný zákon, který by obsahoval pouhé zmocnění vlády k úpravě určité materie nařízením, aniž nějak určuje obsah jeho.1 Naproti tomu souhlasí prof. Hauriou s názorem ústavního soudu čs., že by takový zákon odporoval liteře i duchu ústavy. Sám však uznává za ústavní francouzský »la loi de pleins pouvoirs«, který však neznamená delegaci moci zákonodárné, nýbrž spíše »une reprise de ce pouvoir par le ponvoi exécutif«, k níž dočasně a v době naléhavé potřeby (za války a pod.) orgán zákonodárný svolí. — Prof. Duguit prohlašuje, že pojem delegace ve veřejném právu vůbec není na místě, neboť tu nejde o subjektivní práva, nýbrž o kompetence orgánů, které stanoví ústava a kterých, kompetentní orgány samy měniti nemohou. Proto též parlament »le seul organe qui peut edicter une disposition sur une matière législative« nemůže tuto svoji kompetenci přenésti snad na někoho jiného. Ve Francii však zaveden byl ústavní zvyk (odporující psané ústavě) v dobách potřeby zmocňovati vládu k vydávání norem »sur une matière législative«. Prof. Duguit neradí však Čechoslovákům, aby si takový zvyk zaváděli.
Nehledě k nesouhlasu obou francouzských učenců o ústavnosti zplnomocňovacího zákona, jest zcela jasno, že oběma jest pojem zákona definován materielně, neboť mluvíce o »případech, kdy je třeba zákona« nebo o »materii zákonné« myslí zřejmě především každou materii dosud zákonem nenormovanou. To znamená, že pojem zákona v §§ 6 a 55 naší ústavní listiny jest bráti ve smyslu materielním, ne formálním. Podrobněji o věci se zmiňuje prof. Kelsen. Praví výslovně, že zákonodárství jest »die Erzeugung genereller Rechtsnoirmcn«, čímž definuje zákon ve smyslu materielním. Každá obecná právní norma má podle čs. ústavy býti vydána sborem zákonodárným (§ 6 úst. list.). Z tohoto pravidla jest připuštěna výjimka § 55. V § 6. myšlen jest pojem zákona ve smyslu materielním (důkazem Kelsenovi jest, že jinak byl by § 6 pouhou tautologií: usnesení Nár. Shrom. usnáší N. S.). Stejný význam má pojem zákona v § 55, který je s § 6 v souvislosti. Proto zákon, k jehož provedení a v jehož mezích lze podle § 55 vydávati nařízení nemůže býti pouhým formálním zmocňovacím zákonem, nýbrž zákonem, který by obsahoval »alle wesentlichen Momente der beabsichtigten Regelung«. Pouze »poměrně podřadné momenty« mohou býti ponechány nařízení. Prof. Kelsen uznává ovšem sám, že nelze ostře vésti hranici mezi pouhou formálni delegací a materielně-právním určením.
Posudky zmíněných učenců mají pro náš spor ten význam, že jednak nebude se dále nikdo příti o to, jak aplikovati názory na př. Duguitovy na náš sporný případ, jednak že se nyní spíše nalezne punctum litis. Myslím, že spor spočívá jedině v tom. jak rozuměti pojmu »zákon« v §§ 6 a 55 naší ústavní listiny. Možno držeti se názoru Kelsenova a našeho úst. soudu, možno však postaviti se též na stanovisko úplně opačné; obecnou normou podle naší ústavy jest jak zákon tak nařízení, zákonem je norma vydaná parlamentem, nařízením norma vydaná vládou; vláda ovšem může vydati nařízení jen na základě zákona, t. j. jakéhokoliv právně relevantního usnesení parlamentu ve formě zákona, byť by nebylo generelní normou. — Slabinou vývodů Kelsenových jsou, myslím, ony velmi nezřetelné pojmy »alle wesentlichen Momente« (které má obsahovati zákon) a »verhältnissmässig untergeordnete Momente« (které mohu býti ponechány nařízením). Stačilo by Kelsenovi, kdyby každý zmocňovací zákon obsahoval zcela abstraktní klausuli jakožto směrnici vládě, na př.: vláda se zmocňuje upraviti nařízením ... majíc na zřeteli prospěch státu a jeho obyvatelstva? Asi ne. Je patrno, že podobných směrnic bylo by možno utvořiti velikou stupnici od nejabstraktnější formulace až po podrobnou úpravu věci a je otázka, kdy řekneme, že jsou tu dány »alle wesentlichen Momente«. A kdo to stanoví ve státě, kde není instituce ústavního soudu?
Mám za to, že zmíněné posudky učenců, o jichž autoritě ovšem nikdo nepochybuje, neznamenají pro naši otázka ještě: Roma locuta ...
—n—

O věci byla podána zpráva na straně 168 ročníku IV. t. č.

Citace:

Meze moci nařizovací podle ústavy československé.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 2, s. 61-62.