NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 963.

K náboženskému výkonu ve smyslu § 303 tr. zák. náleží též kázání, třebas se týkalo dějin církevních, práva církevního atd.
(Rozh. ze dne 20. října 1922, Kr I 1034/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 8. července 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti veřejnému řádu a pokoji dle § 303 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) uplatňuje stížnost, že zde nejsou náležitosti ani subjektivní ani objektivní skutkové podstaty přečinu § 303 tr. zák. (urážka náboženské společnosti zákonem uznané). Namítá, že za služebníka náboženského ve smyslu citovaného § lze pokládati jen takového kněze, který vykonává bohoslužebné obřady, tedy i úřad kazatelský, ve smyslu platného práva církevního a církevních předpisů synodálních; Pater M. však propagoval prý z kazatelny zásady, katolické církvi cizí, dosavadnímu jejímu učení odporující; nebyl tudíž při bohoslužebném výkonu. Jeho kázání bylo prý trestné dle druhého odstavce § 303 ve znění zákona z 20. února 1919, čís. 111 ř. zák., poněvadž propagoval s kazatelny požadavky určité strany — reformního duchovenstva římsko- katolického — obžalovaný byl oprávněn ho zakřiknouti, aniž by se prohřešil proti prvnímu odstavci § 303 tr. zák. Stížnost není oprávněna. Předmětem ochrany § 303 první odstavec tr. zák. se stává kněz každé státem upravené církve a náboženské společnosti, jakmile, oděn jsa vnějšími odznaky svého úřadu, se chystá veřejně vykonávati bohoslužebný obřad a jest jím potud, pokud ho tento úkon přivádí do styků s obecenstvem. K náboženskému výkonu ve smyslu zákona dlužno počítati také kázání, jehož předmětem mohou býti nejen otázky dogmatiky a morálky, nýbrž i dějin církevních, práva církevního atd. V tomto případě jest zjištěno, že P. Josef M. předčítal při kázání —oděn jsa v kněžské roucho — o májové pobožnosti ve farním kostele ve S. spisek Josefa Pospíšila: »Lidová kázání o církevních reformách v československé republice«. Na str. 32 tohoto spisku, vydaného Jednotou katolického duchovenstva Československého, v kapitole o celibátní uvádí autor, že kněžstvo podalo Sv. otci do Říma různé žádosti, týkající se obnovy katolické církve a mezi nimi i prosbu za zdobrovolnění kněžského celibátu, vykládá, jak byl v římsko- katolické církvi celibát zaveden, uvažuje, bylo-li by prospěšno pro církev, celibát zrušiti, a dospívá ke kladné odpovědi. Spisek stojí, jak zřejmo z jeho obsahu, na půdě církve římsko-katolické, jest psán věcně a s ušlechtilou tendencí. Dle výpovědi svědka děkana D-a není církevních předpisů, které by zakazovaly předčítání takových spisů při kázání. Nelze proto tvrditi, že kázání P. M-а propagovalo učení církvi římsko-katolické odporující a také napadený rozsudek nic takového nezjišťuje. Obžalovaný neměl práva rušivě a urážlivě zasahovati do kázání. Neměl by ho ani v případě druhého odstavce § 303 tr. zák., o kterém zde nemůže býti vůbec řeči; tento odstavec prohlašuje za trestného kněze, který propaguje s kazatelny určité politické strany nebo jejich tisk a volby, kritisuje zákony a nařízení anebo promlouvá o věcech státního a politického života vůbec. V daném případě šlo o otázku čistě církevní, o které bylo promlouváno věcně a nikoliv jednostranně na základě spisu římsko-katolického kněze. Námitky zmateční stížnosti nejsou tudíž odůvodněny. Po subjektivní stránce zjišťuje první soud a náležitě odůvodňuje, že obžalovaný jednal úmyslně, neboť sám doznal, že šel do kostela proto, aby kněze pokáral a výtržnost stropil, a několik svědků potvrdilo, že se po odchodu z kostela znovu vrátil a nové urážky pronesl. Popírá-li stížnost skutkové zjištění o subjektivní vině a nahrazuje-li je jiným, v rozsudku neobsaženým — že obžalovaný jednal ve skutkovém omylu, trestný úmysl vylučujícím — neprovádí tím žádného materielně právního důvodu aniž jiného důvodu zmatečnosti.

Citace:

č. 963. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 462-463.