NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4789.

Exekuce vnuceným zřízením práva zástavního není ukončena provedeným zápisem knihovním, nýbrž trvá (§ 17 ex. ř.), dokud trvá vnuceně zřízené zástavní právo. Jde o žalobu, náležející ku příslušnosti exekučního soudu, domáháno-li se uznáni knihovní přednosti vzhledem k exekučnímu nabytí zástavního práva žalovaným.
(Rozh. ze dne 10. března 1925, R I 191/25.)
Žalobou, zadanou na exekučním soudě, domáhala se žalobkyně uznání přednosti knihovní pohledávky a svého věcného práva, z pozůstalosti Aloise V-a jí připadajícího, před knihovní pohledávkou žalovaného pojištěnou na zůstavitelově nemovitosti vnuceně zřízeným právem zástavním. Námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Dle ustanovení §u 17. odstavec druhý ex. ř. přísluší exekučnímu soudu projednávati a rozhodovati všechny spory za řízení exekučního, nebo z jeho příčiny vzniklé, pokud v tomto zákoně není jiný soud k tomu prohlášen za příslušný. Soud prvé stolice nepokládal se z toho důvodu příslušným, avšak neprávem. Soud rekursní nesdílí náhled prvého soudu, že příslušnost dle §u 17 odstavec druhý ex. ř. je vyloučena již proto, že exekuce vnuceným zřízením práva zástavního jest skončena. Exekuce tato má povahu a účel zajišťovací s účinkem vykonatelnosti, vytčeným v §u 88 ex. ř. a trvá tento stav exekučního řízení tak dlouho, pokud vnuceně zřízené právo zástavní platně trvá. Žalobkyně, popírajíc pořad tohoto vnuceně zřízeného práva zástavního a domáhajíc se uznání přednosti své knihovní pohledávky, činí tak za tohoto exekučního řízení, a příslušnost dle §u 17 ex. ř. jest proto odůvodněna. Dle udání žaloby žalující mní se býti poškozena tím, že žalovaná na základě exekučního titulu, vydobytého proti dědici Aloisů V-ovi mladšímu nabyla ve sporném pořadu exekučního práva zástavního na nemovitosti zustaviteli Aloisů V-ovi staršímu, pokud se týče jeho pozůstalosti patřící za řízení pozůstalostního a to před pohledávkou a věcným právem z pozůstalosti této jí připadnuvšími, tudíž pro nároky, které jí již v čase smrti zůstavitelovy příslušely. Z toho jest patrno, že důvodem k žalobě není pohledávka a věcná práva žalobkyně, nýbrž zřízení exekučního zástavního práva žalované strany, které žalobkyni podnět k žalobě zavdalo. Jest samozřejmé, že, kdyby toto exekuční právo zástavní neexistovalo, že by žalobkyně neměla příčiny domáhati se uznání knihovní předností. Je zde tedy i druhý případ příslušnosti podle §u 17 odstavec druhý ex. ř., že k žalobě byl dán podnět následkem exekučního řízení. Příslušnost podle §u 17 ex. ř. nepředpokládá nutně, jak prvý soudce se domnívá, že známkou sporu podle §u 17 ex. ř. musí býti žádost žalobní, znějící na prohlášení exekučního řízení nepřípustným. Z uvedeného plyne tudíž, že pro žalobu příslušným jest dovolaný soud jako výlučně příslušný soud exekuční (§ 17 a § 51 ex. ř.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud nepochybil po stránce právního posouzení, uznav, že příslušnost soudu prvé stolice ku projednání této rozepře jest odůvodněna předpisy §§ 17 a 51 ex. ř. Byť i s exekucí vnuceným zřízením práva zástavního nebyly spojeny další úkony zpeněžovací, přece nelze o tomto druhu exekučním souditi, že jest exekuce tohoto způsobu ukončena provedeným zápisem knihovním, poněvadž právě výkonem této exekuce nastávají zvláštní účinky exekuční (§§ 138, odstavec prvý,. 210, 216 ex. ř.). Jest tedy sice exekuce vnuceným zřízením práva zástavního pouze jediným úkonem, ale úkonem s nepřestávajícími účinky, trvajícími tak dlouho, dokud trvá vnuceně zřízené právo zástavní. Jako při mobilami exekuci, ve které nebyl učiněn prodejový návrh, nebo byl učiněn, ale prodejové řízení bylo zrušeno, trvá exekuce tak dlouho, dokud nezanikne zástavní právo, tak je tomu i při exekuci vnuceným zřízením zástavního práva, která trvá tak dlouho, dokud nezanikne vnuceně zřízené právo zástavní. Že exekuce tato trvá, tomu svědčí také, že, jak o tom nelze pochybovati, může býti zrušena neb obmezena (§ 96 ex. ř.). Za tohoto stavu je příslušnost soudu prvé stolice ku projednání této rozepře odůvodněna správnou úvahou rekursního soudu, že se žalující strana mní býti poškozena tím, že žalovaná strana podle exekučního titulu, proti dědici Aloisů V-ovi mladšímu vydobytého, nabyla ve sporném pořadu knihovním exekučního práva zástavního na nemovitosti Aloisů V-ovi staršímu, pokud se týče jeho pozůstalosti patřící za pozůstalostního řízení před pohledávkou a věcným právem, z této pozůstalosti jí (žalující straně) připadnuvšími, tudíž pro nároky, které jí příslušely již v čase zůstavitelovy smrti. Rekursní soud právem uznal, že se žaloba dotýká svým důvodem zřízení exekučního práva zástavního, a že jenom toto zavdalo podnět žalující straně ku této žalobě. Sluší k tomu ještě poznamenati, že žaloba tato jest, jak o tom podle jejího žádání nelze pochybovati, žalobou o plnění.

Citace:

č. 4789. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 504-506.