NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 15153.

Příplatky k pensijnímu důchodu, poskytované bývalému zaměstnanci jeho bývalým zaměstnavatelem z důvodu jeho dřívějšího zaměstnání jsou výslužným ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 314/20 a zabavitelné pouze do třetiny.
Dlužník nemá nárok, by požíval zároveň jak existenčního minima, vyňatého podle § 2 odst. 1 zák. č. 314/20 z exekuce, tak i pensijních důchodů, jež jsou podle § 46 zák. čís. 26/29 nezabavitelné, a aby takto měl ve skutečnosti dvě existenční minima.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1936, R I 474/36.)
Nižší soudy povolily vymáhající věřitelce exekuci na měsíční dávky 924 Kč, které dlužník dostává od své bývalé zaměstnavatelky Okresní nemocenské pojišťovny v B. jako příplatky k pensijnímu důchodu, vyplácenému pensijním ústavem zaměstnanců nemocenských pojišťoven v republice Československé v P., rekursní soud s obmezením, že povinnému musí zůstati ze zabaveného platu 4000 Kč ročně volných.
Nejvyšší soud změnil usnesení rekursního soudu potud, že z napadeného usnesení vyloučil obmezení o existenčním minimu 4000 Kč ročně.
Důvody:
Mylný jest názor vymáhající věřitelky, že příplatky, jež poskytuje dlužníku k pensijnímu důchodu jeho bývalá zaměstnavatelka, nemají povahu »výslužného« ve smyslu § 2 zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 Sb. z. a n., nýbrž jen povahu obyčejné renty, na kterou lze vésti exekuci bez jakéhokoliv obmezení, protože prý »výslužným« podle § 2 uvedeného zákona jest rozuměti jen skutečný pensijní důchod, který soukromým zaměstnancům vyplácí pensijní ústav a který jest nyní podle § 46 zákona čís. 26/29 Sb. z. a n. pro obyčejné pohledávky nezabavitelným. Výslužným podle § 2 zákona čís. 314/20 Sb. z. a n. se rozumí všeliké platy, jež jsou bývalému zaměstnanci poskytovány z důvodu jeho dřívějšího zaměstnání ve službách veřejných i soukromých jakéhokoliv druhu. To vyplývá nejen ze samého pojmu »výslužného«, nýbrž i ze srovnání § 2 odst. 1 s § 1 odst. 1 jmenovaného zákona. Na pojmenování těchto platů nesejde, neboť i zákon uvádí v odst. 1 § 2 vedle slova »výslužné« také ještě v závorce slova »provise a podobně«. V podstatě nesejde ani na tom, zda tyto dávky vyplácí oprávněné osobě její bývalý zaměstnavatel sám nebo někdo jiný za něj (na př. na základě pojištění), neboť po té stránce nečiní zákon rozdílu. Jde-li o příplatky k pensijnímu důchodu, poskytované dlužníku jeho bývalou zaměstnavatelkou na základě dohody o jeho pensionování, tedy tvoří tyto příplatky ve skutečnosti část jeho výslužného a platí tedy o nich předpis § 2 odst. 1 zákona čís. 314/20 Sb. z. a n., že mohou býti exekučně zabaveny jen do třetiny. Ustanovení § 46 zákona čís. 26/29 Sb. z. a n. se ovšem na ně nevztahuje, jak bylo podrobně vyloženo v rozhodnutí čís. 14607 Sb. n. s. (R I 1045/ 35). V uvedeném směru nelze tedy dovolacímu rekursu přiznati oprávněnost. Dovolací rekurs jest však oprávněn, pokud brojí proti tomu, že rekursní soud uznal na další obmezení, že dlužníku musí zůstati volnou částka 4000 Kč rovněž z celkové sumy těchto příplatků. Podle § 2 odst. 1 zákona čís. 314/20 Sb. z. a n. lze z výslužného exekučně zabaviti jen třetinu, vždy však tak, že volno musí zůstati dlužníku ročních 4000 Kč. Tato částka 4000 Kč ročně jest zákonem stanovené existenční minimum. V § 46 zákona čís. 26/29 Sb. z. a n. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších, službách jest však ustanoveno, že zabavení nároků a dávek pojištěnců podle tohoto zákona jest přípustné jen k úhradě vypočtených tam nároků, o něž v souzeném případě nejde. Dlužník sám vykázal předloženými doklady, že má od pensijního ústavu zaměstnanců nemocenských pojišťoven invalidni důchod 33984 Kč ročně (kromě vychovávacího příspěvku na syna), a celý tento jeho invalidní důchod jest podle § 46 zákona čís. 26/29 Sb. z. a n. pro vymáhanou pohledávku nezabavitelný, takže jen na tomto důchodů zůstává dlužníku volným daleko více, než činí existenční minimum 4000 Kč ročně. Kromě toho dostává dlužník od své bývalé zaměstnavatelky příplatky k onomu důchodu ve výši 924 Kč měsíčně, tedy 11088 Kč ročně, o nichž bylo již vyloženo, že pro ně platí předpis § 2 odst. 1 zákona čís. 314/20 Sb. z. a n. Pro posouzení přípustnosti objemu exekuce na tyto příplatky nelze však nepovšimnutým ponechati dlužníkův invalidní důchod, naopak jest i k němu přihlédnouti a sčítati oba druhy jeho výslužných příjmů, na nichž dlužník dostává celkem 45072 Kč ročně a z nichž jest částka 33984 Kč v tomto případě nezabavitelná, zajišťujíc dlužníku rovněž existenční minimum. Podle doslovu a účelu uvedených zákonů jest tuto částku 33984 Kč čítati do onoho existenčního minima, jež musí dlužníku zůstati za všech okolností volné, neboť nebylo úmyslem zákonodárcovým, aby dlužník požíval současně v neztenčené míře výhod obou zákonů — i zákona čís. 314/20 Sb. z. a n. i zákona čís. 26/29 Sb. z. a n. — a aby takto měl ve skutečnosti dvě existenční minima. Nelze proto za správný uznati názor rekursního soudu, že existenční minimum 4000 Kč ročně jest vypočítati zvláště jen z příplatků, jež dlužníku vyplácí Okresní nemocenská pojišťovna v Berouně, neboť pak by byla dlužníku přiznána vlastně dvě existenční minima, to jest 4000 Kč a 33984 Kč, úhrnem 37984 Kč ročně, což nelze srovnati s duchem zákona a s požadavkem spravedlnosti v poměru k vymáhajícím věřitelům (srovnej obdobné rozhodnutí čís. 12108 Sb. n. s.).

Citace:

Čís. 15153. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 495-497.