NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 955.

Proti usnesení, jímž bylo pozůstalostní jmění za souhlasu účastníků odevzdáno podle § 73 nesp. říz., není rekurs přípustným.
V žádosti za dodatečné projednání pozůstalosti dle § 179 nesp. říz. musí býti přesně udáno další jmění, nežli které bylo odevzdáno. Povšechný poukaz, že v pozůstalosti »musí« se nalézati mnohem více věcí, nestačí.
Ustanovení čtvrtého odstavce § 79 org. zák. platí též v řízení nesporném.
(Rozh. ze dne 8. března 1921, R I 278/21.)
Při jednání, dne 7. června 1919 ve smyslu § 73 nesp. pat. předsevzatém, byl manželi zůstavitelčinu Josefu M-ovi, tehdáž nezvěstnému ― dle obsahu úmrtního zapsání a svého v pozdějším návrhu obsaženého vlastního udání nalézal se v ruském zajetí ― zřízen opatrovník v osobě zůstavitelčina otce Antonína R-a, tento jménem jeho prohlásil, že souhlasí s tím, aby zůstavitelčině matce Kateřině R-ové pozůstalostní jmění, v protokole poznačené, v úhrnné ceně 2100 K odevzdáno bylo právem věřitelky (jure crediti) na zaplacení jejích tamže uvedených pohledávek a soud toto prohlášení vrchnoopatrovnicky schválil a věřitelce pak odevzdací dekret doručil. Josef M., navrátiv se po té ze zajetí, žádal na soudě jednak, by usnesení o odevzdání pozůstalosti právem věřitelským bylo vůči němu prohlášeno bezúčinným, jednak podal dědickou přihlášku a domáhal se nového projednání pozůstalosti, tvrdě, že v pozůstalosti »musí« býti mnohem více předmětů, zařízení, šatstva a prádla. Pozůstalostní soud žádost prvuvedenou zamítl v podstatě z toho důvodu, že usnesení ze dne 7. června 1919 nabylo právní moci a že jím řízení pozůstalostní bylo právoplatně ukončeno, pokud se pak týče dědické přihlášky a žádosti za opětné projednání pozůstalosti prohlásil je bezpředmětným, ježto žadatel netvrdí, že by tu bylo nějaké nové jmění. Rekursní soud, vyhověv rekursu Josefa M-а, uložil prvému soudu, by nehledě k zamítacím důvodům znovu jednal a rozhodl o návrzích Josefa M-а. Důvody: Zamítaje návrhy pozůstalého manžela Josefa M-а, vycházel první soudce z právního názoru, že usnesení ze dne 7. června 1919 nabylo právní moci a že jím řízení pozůstalostní právoplatně bylo ukončeno. Leč s názorem tímto nelze v tomto všeobecném znění souhlasiti. Jak z pozůstalostních spisu na jevo vychází, zmíněné usnesení nebylo doručeno ani pozůstalému manželu ani jeho soudem zřízenému opatrovníku Antonínu R-ovi, jenž ho tehdy zastupoval, žádný z nich se také nevzdal doručení usnesení onoho ani doručení zprávy o tom, že bylo vydáno. Následkem toho dotyčné usnesení proti stěžovateli nestalo se účinným a nenabylo proti němu právní moci. Na věci ničeho nemění okolnost, že zákon nepředpisuje výslovně, aby výměr podle § 73 nesp. říz. dědickým účastníkům, jakým jest zajisté pozůstalý manžel, byl doručen, nebo by o vydání jeho byli vyrozuměni, a že tedy doručení takové podle § 6 nesp. říz. státi se nemusilo. Rovněž jest nerozhodným, že opatrovník stěžovatelův podle projednacího protokolu projevil s přenecháním pozůstalosti Kateřině R-ové na místě placení souhlas, neboť tím ještě nevzdal se práva na doručení písemného usnesení o tom. Soud prvé stolice zamítl uvedený návrh stěžovatelův dále také z toho důvodu, že tento netvrdí, že by tu bylo ještě jiné nové jmění, než které jest uvedeno ve stavu jmění, pozůstalou matkou jako věřitelkou převzatého, takže tu není předpokladu pro dodatečné projednání pozůstalosti ve smyslu § 179 nesp. říz. Leč při tom přehlíží, že v stěžovatelově podání, byť i ne dosti přesně, přece jen se uvádí, že v pozůstalosti »musí se nacházeti mnohem více předmětů, zařízení, šatstva a prádla«, kterýmžto obratem mělo býti patrně naznačeno, že do pozůstalosti patří mnohem více věcí, než je těch, které byly přenechány pozůstalé matce na místě placení, čemuž nasvědčuje další tvrzení, že »projednání nestalo se o všem pozůstalostním jmění«. Se zřetelem na ustanovení § 2 čís. 5, 92 a 179 nesp. pat. bylo povinností pozůstalostního soudu, by zjistil, zda a pokud uvedená tvrzení jsou správná a je-li zde skutečně jmění pozůstalostní, jehož dřívější projednání se netýkalo, takže za nově na jevo vyšlé je pokládati nutno. O zjištění takové však první soudce se ani nepokusil. Jeví se proto řízení, usnesení jeho předcházevší, vadným.
Nejvyšší soud změnil usnesení rekursního soudu v ten rozum, že nevyhověl rekursu Josefa M-а do usnesení prvého soudu. Důvody:
Ačkoli to uplatňováno nebylo, shledal rekursní soud vadu už v tom, že dekret, jímž vrchnoopatrovnicky schváleno bylo odevzdání pozůstalosti dle § 73 nesp. říz. neb vyrozumění o jeho vydání nebylo doručeno také pozůstalému manželu neb jeho opatrovníku. Vady tu není. Ačkoli patent o nesp. řízení nemá podobného předpisu jako § 426 c. ř. s., plyne přece z přirozenosti věci, že by doručení bylo zcela zbytečným, kde ho strana naprosto nepotřebuje, ani k vůli rekursu ani k vůli exekuci ani jinak. Proto ustanovil § 79 poslední odstavec zákona o soudní organisaci zcela všeobecně, že straně, při prohlášení usnesení přítomné, netřeba je písemně doručovati, když jí nepřísluší proti němu opravný prostředek ani návrh exekuční, což platí i pro nesporné řízení. V daném případě rekurs nepříslušel, neboť soudce vyhověl toliko souhlasnému návrhu účastníků, schváliv vrchnoopatrovnicky navržené jimi odevzdání jure crediti ohledně opatrovance Josefa M-а. Proti usnesení návrhu strany vyhovujícímu, nemá však navrhující neb jinak souhlasící strana rekursu, neboť není jím stižena (§ 9 nesp. říz.). Tím jest však také celá věc vyřízena. Odevzdání jure crediti jest pravomocné a nelze je zvrátiti. Tomu by nevadilo ani to, kdyby odevzdání toto bylo vskutku zmatečné nebo řízení neúplné, jak bývalý opatrovanec Josef M. ve svém rekursu míní, shledávaje zmatečnost v tom, že nebyl dostatečně zastoupen, an za opatrovníka zřízen byl manžel přejímatelky pozůstalosti, tudíž prý osoba podjatá, a neúplnost v tom, že převzaté svršky nejsou pojednotlivě vyjmenovány, nýbrž pouze sumárně poznačeny. Neboť i zmatečnost nebo neúplnost řízení jsou pouze důvody k rekursu, jak z §§ 16 a 9 nesp. říz. zřejmě plyne, a nelze je tedy uplatňovati tomu, komu opravný prostředek vůbec a zvláště tedy rekurs proti usnesení nepřísluší. Jakmile tedy usnesení nabylo právní moci t. j. není rekurovatelné, nelze důvody ty vůbec uplatňovati, rozumí se tedy ani oklikou nějakého návrhu na první stolici, neboť jinak by nastala nejistota práva, kdyby pravomocná usnesení mohla býti kdykoli později zvrácena. Usnesení, o něž jde, je však, jak shora dotčeno, nerekurovatelné, protože neučinilo ničeho, než že vyhovělo souhlasnému návrhu stran. Opatrovník představoval opatrovance a neměl-li opravného prostředku opatrovník, nemá ho ani opatrovanec. Cítí-li se bývalý opatrovanec stižen tím, že ho opatrovník špatně zastupoval, musí si to pohledávati jinak ne remonstracemi proti právoplatnému usnesení.
Zbývá jen ještě otázka dědické přihlášky Josefa M-а a nového projednání pozůstalosti po rozumu § 179 nesp. říz. To by předpokládalo, aby týž přesně poznačil ono udanlivě nové t. j. další jmění, než které jure crediti již odevzdáno bylo, kde jest a v čem záleží. Toho však neučinil, on pouze vyslovuje domněnku posud nijak nezaloženou, že v pozůstalosti »musí« se nalézati mnohem více předmětů, zařízení, šatstva a prádla. Jak ale »mnohem více«, když v sepsání pozůstalostního jmění, jure crediti odevzdaného, se počet neudává, nýbrž se všeobecně praví »zařízení« (ve 2 pokojích a kuchyni) a staré prádlo a šatstvo, a tedy odevzdáno jest všecko pozůstalé zařízení, šatstvo, a prádlo. Jiný druh jmění, než zařízení, šatstvo a prádlo však zakročitel vůbec nijak netvrdí. Žádá-li rekursní soud, aby prvý soudce vyšetřoval, zda a pokud je tu jiné jmění, jehož posavadní projednání (odevzdání) se netýče, dlužno se tázati, jak by to prvý soudce provésti měl, když sám zakročitel mu tu posud žádných dat, údajů a poukazů, jež by mu při šetření vodítkem byly, na ruku nedal? Zakročitel musí sám ono domnělé další jmění přímo uvésti a dle předmětu a místa udati. Do té tu není opravdu místa k nějakému novému řízení, a jest proto i přihláška dědická vskutku bezpředmětnou, neboť odevzdáním jure crediti jmění posud známého, jest pozůstalost do té doby dle povědění § 73 nesp. říz. »odbyta«.

Citace:

č. 955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 190-193.