NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 6514.

Nestačí pouhé ohlášení námitek proti výpovědi z nájmu, nýbrž dlužno je v zákonné lhůtě i opodstatniti.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1926, Rv II 685/26.)
Procesní soud prvé stolice ponechal příkaz k vyklizení pachtovaných pozemků v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: V souzeném případě vznesla sice žalovaná strana včas námitky proti soudní výpovědi, opomenula však ve svém podání uvésti vše, co chce proti výpovědi uplatniti. Podle §u 571 čís. 3 c. ř. s. musí vypovídaná strana v námitkách uplatniti veškeré námitky proti výpovědi; pozdě podané nebo uplatňované námitky mají býti jako nepřípustné zavrženy. Tato zásada platila již podle §u 6 nař. ze dne 16. listopadu 1858, čís. 213 ř. zák. a má i platnost v nájemním řízení podle §u 571 c. ř. s. (srovnej Hora: Procesní právo III. str. 180 a Glaser-Unger čís. 10122).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) posoudil soud odvolací věc správně, neboť příkaz k vyklizení pachtovního předmětu, vydaný soudem dle §u 564 c. ř. s. na základě soudní výpovědi, pozbývá účinnosti nikoli již ohlášením námitek, jak učinili žalovaní svým podáním ze dne 8. července 1926, které neobsahuje vůbec okolností, o něž žalovaní ohlášené námitky opírají, nýbrž jest potřebí i opodstatnění námitek v nepřekročitelné zákonné lhůtě, jak tomu jest i podle §u 552 c. ř. s. v řízení rozkazním a podle §u 557 c. ř. s. v řízení směnečném. Že názor tento jest správným, vyplývá i z ustanovení §u 566 c. ř. s., kdež se mluví o »případných« námitkách proti mimosoudní výpovědi, z čehož vidno, že námitky musí míti obsah a nestačí pouhé jich ohlášení a výhrada uvedení jich obsahu pro dobu budoucí, jak se v tomto případě stalo. Žalovaný musí dle §u 550 druhý odstavec a 562 c. ř. s. své námitky proti rozkazu uvésti ve lhůtě neprodlužitelné (konečné) a nelze po uplynutí této lhůty žádných námitek již přednésti (viz rozh. víd. nej. soudu čís. 406 a 678 Gl. U. n. F.). Ježto v tomto případě vlastní námitky byly uplatněny teprve při ústním jednání dne 19. července 1926, tedy jedenáct dnů po uplynutí nepřekročitelné osmidenní lhůty, dnem 8. července 1926 končivší, byly podány opožděně a nemohlo k nim býti přihlíženo (§ 571 c. ř. s.). Právem je tedy nižší soudy jako opožděné zavrhly a důsledkem toho nemohly ani připustiti důkazů žalovanými nabízených, poněvadž tyto vzhledem k opožděnosti námitek byly nerozhodny a tudíž bezpředmětny. Nelze proto mluviti o neúplnosti řízení dle §u 503 čís. 2 c. ř. s.

Citace:

č. 6514. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 700-701.