Čís. 15238.
Ručení komanditisty za závazky společnosti.
Přijetí platů ve smyslu § 165, odst. 5 obch. zák. jest tu jen tehdy, byl-li komanditistovi vyplacen jeho společenský vklad v hotových penězích. Nestačí, že vklad byl jen účetnicky převeden na jiné konto u téže společnosti.
(Rozh. ze dne 29. května 1936, Rv I 1329/34.)
Žalovaný byl komanditístou v komanditní společnosti s vkladem 100000 Kč, z níž vystoupil, a dne 8. března 1933 bylo jeho vystoupení zapsáno do obchodního rejstříku. Při výstupu byl jeho vklad 100000 Kč vymazán z kapitálového konta a přenesen na konto v běžném účtě, kdežto jeho pohledávka z reservního fondu 21911 Kč byla přenesena na konto separátní. Žalobkyně tvrdí, že má proti komanditní společnosti zažalovanou pohledávku, za niž žalovaný podle čl. 165, odst. 5 obch. zák. ručí, a poněvadž splacení kapitálu se stalo proti zákazu čl. 165 (2) obch. zák., domáhá se jejího zaplacení na žalovaném. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
V přenesení společenského vkladu 100000 Kč z kapitálového konta na běžný účet u téže společnosti, jak je provedla komanditní společnost při výstupu žalovaného ze společnosti, spatřují nižší soudy privativní novaci podle § 1376 obč. zák., poněvadž prý tímto způsobem společnost žalovanému vklad vyplatila a ihned obnos vkladu toho přijala jako zúročitelný vklad, jako zápůjčku. Jest otázka, zda tímto převodem vkladu na běžný účet provedeno bylo vyplacení vkladu společenského ve smyslu čl. 165, odst. 5 obch. zák. čili nic. Žalobkyně tvrdí, že tím se stalo »splacení« vkladu toho proti zákazu čl. 165, odst. 2 obch. z. a že tudiž žalovaný podle odst. 5 cit. §u ručí za dluhy společnosti do výše vyplaceného vkladu celými svým jměním věřitelům přímo a opírá o toto stanovisko svoji žalobu. Žalovaný namítá, že neobdržel od společnosti vyplacen svůj vklad, poněvadž částka 100000 Kč zůstala i nadále ve jmění společnosti, byť i na jiném kontě, a opodstatňuje tento svůj názor poukazem, že slovy § 165, odst. 5 obch. zák. »Zahlungen empfangen hat« jest rozuměti jen »hotové« vyplacení v penězích, nikoli však pouhý účetní převod vkladu na jiné konto u téže společnosti. Názoru tomu dlužno přisvědčiti, neboť na kontě kapitálovém jsou zapsány jenom vklady komanditistů, mezi které žalovaný, vystoupiv ze společnosti, již nepatřil. Mimo to žalovaný nebral po svém vystoupeni již podílu na zisku nebo ztrátě společnosti, za to však mu příslušel ze vkladu 4 1/2% úrok, který mn na kontě kapitálovém nemohl býti připisován k dobru, nýbrž pouze na běžném účtě. Bylo proto jeho vklad jako úročnou pohledávku přenésti na běžný účet, což bylo pouze účetním provedením právního poměru přivoděného vystoupením žalovaného ze společnosti. Převodem tím nastala novace privativní, poněvadž pohledávka žalovaného z poměru společenského se změnila co do důvodu v pohledávku ze zápůjčky, tedy v pohledávku zúročitelnou (novatio voluntaria). Přes to nelze však mluviti o vyplacení vkladu, neiboť žalovaný hotově peněz neobdržel, ty zůstaly i nadále ve fondu společnosti a ručily po 5 let za dluhy společnosti. Fond společnosti se tedy tímto účetním převodem neztenčil pod částku slíbeného vkladu a proto nelze mluviti o splacení vkladu (viz Staub-Pisko, komentář k čl. 165, § 5, písm. a), odst. 3). částečné splacení vkladu) společenského nastalo teprve později, když si žalovaný z běžného konta vybral 50%. Žalovaný však dne 14. října 1933, tedy před prohlášením prvosoudního rozsudku, jež se stalo 16. října 1933, doplatil na běžném účtě opětně vklad na plných 100000 Kč, tedy na původní výši, při čemž je lhostejno, zda společnost souhlasila s jeho vystoupením, zda byl opětně jako koímanditista v obchodní rejstřík zapsán čili nic, neboť stačí, že svůj zmenšený vklad, kterým ručil za dluhy společnosti podle čl. 165, odst. 2 obch. zák., doplnil na původní výši, 100000 Kč; více zákon nežádá. Od té doby již neručil žalovaný svým celým jměním přímo věřitelům společnosti, nýbrž jen svým doplněným vkladem, který patří ke jmění společnosti. Od té doby měla žalobkyně, přísluší-lí jí vůbec pohledávka vůči společnosti, v níž žalovaný byl komanditistou, nárok na její zaplacení jen proti této společnosti a nikoli přímo proti žalovanému. Nárok žalobkynin nebyl tedy v době vydání rozsudku (§ 406 c. ř. s.) po právu.