NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3728.

Učitelstvo: * Učitelům veřejných škol národních, spravovaných podle zákonů zemských, nepřísluší vůči státu nárok na 50% slevu přepravného při přesídlení na vlastní útraty.
(Nález ze dne 12. června 1924 č. 10675).
Věc: A. M. v T. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu železnic (min. konc. Dr. Ant. Bouček) o slevu dovozného při přesídlení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná:
Důvody:Výnosem ředitelství čsl. státních drah v Brně z 19. července 1922 nebylo žádosti A. M., skutečného učitele v T.., za snížení poplatku za dopravu věcí po dráze s 925 Kč 90 h na polovinu vyhověno, poněvadž 50%ní sleva přiznaná státním úředníkům, nepřísluší učitelům obecných a měšťanských škol a slevu z chudoby nelze st-li přiznati.
Nař. rozhodnutím nebylo stížnosti A. M. vyhověno, poněvadž zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. nepropůjčuje učitelům obecných a měšťanských škol charakteru skutečného státního úředníka, nýbrž přiznává jim toliko služební příjmy státních úředníků. Nemají tedy učitelé nárok na výhody státním úředníkům zajištěné.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z následujících úvah:
Výnosem min. žel. č. 12112 z r. 1904, který pro posouzení tohoto případu v úvahu padá, bylo vysloveno, že může býti aktivním státním zaměstnancům přiznána výhoda, záležející v 50%ní slevě přepravného za předměty, které se následkem přesídlení po dráze dopravují, na předložení vysvědčení nemajetnosti, v případě, stěhuje-li se zaměstnanec na vlastní útraty.
Z obsahu výnosu a účelu jeho, poskytnouti nemajným aktivním zřízencům státním částečnou náhradu útrat, spojených s přesídlením úředníka, vychází na jevo, že výhoda snížení přepravného poskytnuta byla zřízencům státním státem jako provozovatelem podniku v jeho vlastnosti jako zaměstnavatele. Stížnost — poukazujíc na ustanovení čl. 2. a odst. 2 § 10 paritního zák., pak na ustanovení § 35 zák. č. 292/20 — vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost.
Učitelé národních škol nebyli podle dřívějších zákonů školských, zejména podle zákonů zemských, »týkajících se právních svazků učitelstva« zaměstnanci státními a neměli také vůči státu nijakých nároků na poskytování určitých platů nebo výhod, nýbrž měli nároky tyto toliko v mezích zákonem stanovených vůči příslušným vydržovatelům školy.
Na tomto stavu věci se dosud nic nezměnilo. Podle čl. 2. par. zák. č. 274/1919 byl sice učitelstvu na veřejných školách obecných a měšťanských přiznán v podstatě nárok na stejné požitky v nejširším slova smyslu, jež příslušejí státním úředníkům se stejným vzděláním a v odpovídajících hodnostních třídách. Paritní zákon neposkytl však učitelstvu veřejných obecných a měšťanských škol vůči státu žádného nároku na jakékoliv požitky. Vysvítá to jasně z čl. 5., jenž předpisuje, že osobní náklad na učitelstvo veřejných škol obecných a měšťanských hraditi budou až do konečné úpravy posavadních poměrů nynější vydržovatelé.
Z par. zákona nemůže tudíž jednotlivý učitel vůči státu odvozovati žádného nároku na jakékoliv požitky.
Za tohoto stavu není třeba zkoumati, zda výhoda 50%ní slevy dovozného jest takovou výhodou, jakou má na mysli cit. čl. 2. par. zák. I kdyby tomu totiž tak bylo, pak by nárok na výhodu tu příslušel st-li vůči konkurenčním činitelům, hradícím jeho požitky a nikoli vůči státu. Nárok vůči státu na slevu přepravného nevyplývá také z ustanovení odst. 2 § 35 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb., na který st-l dále poukazuje. Neboť zákon tento nařizuje sice v § 35, odst. 2, že veškerý náklad osobní hrazen má býti ze státních peněz, avšak § 38 téhož zákona zároveň stanoví, že ustanovení zákona mimo předpisy zákona o školách menšinových, o kterou zde nejde, — vstoupí v platnost v době, která bude určena nařízením vlády; nařízení takové dosud nebylo vydáno.
Také z ustanovení § 10 par. zák. nemůže st-l ničeho pro svůj nárok dovozovati, ježto také nároky v § tomto stanovené (na naturální byt, naturální požitky, diety a cestovní výlohy) nepříslušejí učiteli vůči státu, nýbrž vůči konkurenčním faktorům, povinným podle platných zákonných předpisů hraditi tyto náklady, jak jasně vyjadřuje citovaný již čl. 5. zák. č. 274/19 a odst. 1 § 35 zák. č. 292/20.
Nepřiznal-li tedy žal. úřad st-li, který není státním zaměstnancem, na útraty státu výhodu, záležející ve slevě 50% přepravného, nelze v tom spatřovati již na základě předchozích úvah, — tedy nehledě ani k tomu, zda vůbec cit. výnos min. žel. č. 12 112 nějaký nárok vůči státu zakládá — porušení subjektivního práva ve smyslu § 2 zák. o ss.
Proto byla stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 3728. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 61-62.