NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 357.

Vyživovací příspěvek: * Výrok zemské vyživovací komise, že není příslušna rozhodovati o nárocích na vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 (§ 4 zák. ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n.), jest nezákonný, pokud nárok ten byl vznesen proti státu československému.
(Nález ze dne 17. března 1920 č. 2111.)
Věc: Eduard Oehm v Mostě proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Stěžovatel, jehož syn Josef nastoupil dne 5. října 1911 činnou službu vojenskou, zamítnut byl se svým nárokem na vyživovací příspěvek výměrem okresní vyživovací komise v Mostu ze dne 28. března 1918 č. 12448, poněvadž přihlásil svůj nárok později než 6 měsíců, když se byl dověděl o pohřešení svého syna (§ 6, odst. 4 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.), neboť syn stěžovatelův se pohřešuje od 23. září 1914 v boji u Pricínovic a stěžovatel ví o tom od té doby, nárok svůj přihlásil však teprve 10. listopadu 1917, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Z tohoto výměru odvolal se stěžovatel k zemské komisi vyživovací, jež naříkaným rozhodnutím vyslovila, že není k rozhodování o tomto odvolání dle zákona z 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. příslušna, poněvadž bylo rozhodnuto o nároku za dobu před 28. říjnem 1918.
O stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu podané uvážil tento soud takto:
Žalovaný úřad rozhoduje o odvolání Edvarda Oehma za platnosti zákona z 23. září 1919 čís. 530 sb. z. a n., mohl by právem vysloviti svoji nepříslušnost ve věci jen potud, pokud by nárok strany čelil pouze proti bývalému státu rakouskému, poněvadž z ustanovení § 4, odst. 1, věty 2 zmíněného zákona třeba vyvoditi, že ode dne působnosti jeho veškerá judikující činnost úřadů československých o nárocích těch byla zakázána.
Pokud však nárok ten čelí proti státu československému, třeba poukázati na § 7, odst. 1 citovaného zákona, jenž stanoví bez výhrady, že o přiznání vyživovacích příspěvků rozhodují okresní a zemské komise vyživovací. Příčí se tedy tomuto předpisu zákona naříkaný výrok, jímž žalovaný úřad odmítl vydati meritorní rozhodnutí o nároku, jejž stěžovatel uplatňoval. Odůvodnil-li žalovaný úřad výrok svůj poukazem na to, že uplatňovaný nárok týká se doby před 28. říjnem 1918, třeba připomenouti, že ustanovení § 4, odst. 1, věty 2, jejž žalovaný úřad měl patrně na mysli, jest ustanovení materielně právní, jež nemění nic na formálně právním předpisu § 7.
Slušelo tudíž naříkané rozhodnutí po rozumu § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 357. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 201-202.