Čís. 14444.
Stát jako vymáhající věřitel nemusí v exekučním návrhu tvrditi a osvědčiti likviditu zabavované pohledávky podle dvorského dekretu ze dne 21. srpna 1838 čís. 291 Sb. j. z., ani, že pohledávka byla již k výplatě poukázána.
(Rozh. ze dne 14. června 1935, R I 529/35.)
Prvý soud povolil československému státu jako vymáhajícímu věřiteli exekuci na dlužníkovu pohledávku za státem. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: O pohledávkách za státem platí ustanovení Čl. IX uvozovacího zákona k exekučnímu řádu, podle něhož zůstaly v platnosti předpisy dvorského dekretu ze dne 21. srpna 1838 čís. 291 sb. z. a n., které prohlašují nepřípustným soudní zabavení pohledávek za státem dosud nelikvidovaných a k výplatě nepoukázaných. Na vymáhajícím věřiteli jest, by likviditu i poukaz pohledávky k výplatě podle § 54 čís. 3 ex. ř. již v exekučním návrhu tvrdil a prokázal (rozh. čís. 7277, 12055 sb. n. s.). Vymáhající strana v exekučním návrhu tyto okolnosti ani netvrdila, ani neosvědčila.
Nej vyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Vymáhající věřitel sice v návrhu na povolení exekuce výslovně netvrdil ani neosvědčil likvidnost zabavované pohledávky podle zmíněného dvoř. dekretu, ale vymáhajícím věřitelem byl v souzené věci sám stát, jenž právě již podáním žádosti za povolení exekuce na pohledávku v ní označenou projevil, že pohledávka ona jest likvidní. Není tu tedy porušení předpisu § 54 čís. 3 ex. ř., poněvadž se strany státu onoho výslovného poukazu na likvidnost a poukaz k výplatě pohledávky zabavované neb osvědčení toho v žádosti samé nebylo potřebí.