Čís. 16214.

Dohoda stran o tom, že se podrobují rozhodnutí advokátní komory o úpravě palmárního účtu advokátova, znamená jen to, že se strany spokojí v příčině výše palmárního účtu rozhodnutím řečené korporace, nikoli však, že se dohoda ta týká i žalobního důvodu (právního nároku na odměnu) a ostatních námitek vznesených žalovaným proti žalobnímu nároku, netýkajících se jeho výše.
(Rozh. ze dne 17. června 1937, R II 270/37.)
Srv. rozh. č. 6723 Sb. n. s. Ve sporu, jímž se žalobce (advokát) domáhá na žalovaném zaplacení 8793 Kč s přísl. za právnické práce konané na příkaz a na útraty žalovaného, se sporné strany při roku dne 4. září 1936 dohodly na tom, aby byl žalobcův účet, který je předmětem sporu, s příslušnými spisy odevzdán advokátní komoře v B. k upravení, a prohlásily, že se rozhodnutí advokátní komory podrobují. Advokátní komora v B. upravila poté útraty, jež byly zažalovány, částkou 7294 Kč. Žalobce při dalším, ústním jednání omezil žalobu na uvedenou upravenou částku. Žalovaný namítl mimo jiné, že žalobce nemá nárok na zaplacení odměny za jeho právnické práce, neboť byly konány zbytečně a k zřejmé škodě žalovaného, kteroužto námitku blíže rozvedli, trvaje na ní i po úpravě zažalované částky advokátní komorou v B. Soud prvé stolice uznal podle omezené žaloby, vycházeje z, názoru, že v dohodě, o niž jde, nutno spatřovati smír, tkvící v tom, že se strany spokojí s úpravou advokátní komory v B. a že se vzdávají jakýchkoliv námitek proti ní i co do důvodu. Odvolací soud uložil soudu prvé stolice, aby po právní moci zrušujícího usnesení dále jednal a znova rozhodl. Důvody: Podle obsahu dohody ze dne 4. září 1936 se strany za sporu dohodly na tom, aby palmární účet advokátův byl odevzdán advokátní komoře k upravení, a prohlásily, že se podrobují rozhodnutí advokátní komory. Nedohodly se tedy na tom, aby celý spor rozřešila advokátní komora, nýbrž pověřily řečenou korporaci úpravou účtované odměny. V tom nelze spatřovati smlouvu o rozsudím podle § 1391 obč. zák. a § 577 c. ř. s., nýbrž dohodu o ustanovení odhadce, jak ji mají na mysli §§ 835, 841, 842, 1056, 1057 a 1092 obč. zák. Pouhé přečtení uvedené dohody vede nutně k úsudku, že se v souzeném případě strany nedohodly na tom, aby advokátní komora rozřešila sporné otázky, týkající se důvodů žalobcova nároku a všech námitek žalovaného. Jest to také patrno z odpovědi advokátní komory ze dne 30. října 1936, že není jejím úkolem rozhodovati dotčené sporné otázky. Nelze tudíž schvalovati právní názor prvého soudu, že šlo v souzeném, případě o smlouvu o rozsudím (rozh. č. 6723 Sb. n. s.). Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobcovu. Důvody: Odvolací soud správně vystihl podstatu projevu stran učiněného při ústním jednání dne 4. září 1936. Z obsahu projevu toho jasně plyne, že strany rozepře se dohodly na tom, aby žalobcův účet, jenž je předmětem sporu, byl se spisy dán advokátní komoře k upravení, a prohlásily, že se jejímu rozhodnutí podrobují. Tím byla vůlí stran pověřena třetí osobnost určením jistých skutečností, to jest určením odměny advokátské za účtované práce, jakožto osobnost odborná, která měla co do výše stanoviti přiměřenost palmárního účtu. Z dotčeného projevu však neplyne, že by advokátní komora měla mezi stranami rozepře rozhodovati s konečnou platností též sporné právní otázky, zejména rozhodovati o odůvodněnosti námitek uplatněných žalovaným ve sporu. Slovům » že se podrobují rozhodnutí této komory«, nelze jinak rozuměti než tak, že se strany spokojí v příčině určení výše palmárního účtu advokátní komorou, že tedy se námitka jeho přemrštěnosti stává zbytečnou, nedotýkají se však ani právního nároku stěžovatelova na odměnu, tedy důvodu žalobního, ani ostatních námitek žalovaného, který se jich nevzdal; opak neplyne ze zápisu o veřejném ústním jednání, při němž k sporné dohodě došlo. Z doslovu onoho projevu nelze také usuzovati na to, že by tu bylo uzavřeno narovnání ve smyslu § 1380 obč. zák., podle něhož se sporná a pochybná práva určují tak, že každá strana se vzájemně zavazuje něco dáti, učiniti nebo opominouti a že by tím tedy byly odklizeny veškeré námitky, uplatněné žalovaným, jak míní stěžovatel. K výkladu sporného projevu nebylo potřebí stěžovatelem postrádaného důkazu svědkem H., a není proto ani výtka kusosti řízení odůvodněna.

Citace:

č. 2154. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 610-615.