NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 3670.

Odškodnění podle §u 1328 obč. zák. Není svedením pod slibem manželství, slíbil-li před souloží muž ženě, že si ji vezme »když se něco stane«.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1924, Rv I 46/24.)
Žalobě ženy o odškodnění podle §u 1328 obč. zák. oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Nižší soudy zjistily, že žalovaný tělesně obcoval se žalobkyní dvakrát, po prvé v měsíci září 1921 a po druhé v lednu nebo v únoru 1922, a že před první souloží jí slíbil, že si ji vezme, »když se něco stane,« kdežto druhá soulož, kterou teprve nastalo otěhotnění žalobkyně, udála se bez tohoto slibu. Oba nižší soudy spatřují v této skutkové podstatě svedení po rozumu §u 1328 obč. zák. a soud odvolací uvádí v důvodech svého rozsudku, že žalovaný ani netvrdí, že dříve daný slib odvolal, důsledkem čehož platí prý i pro soulož druhou. Žalovaný napadá tento právní názor nižších soudů s hlediska §u 503 čís. 4 c. ř. s.; činí tak právem, neboť ve vylíčeném jednání nelze, jak to činí nižší soudy, shledati skutkovou podstatu trestného činu, v tomto případě §u 506 tr. zák., který jedině mohl by podle §u 1328 obč. zák. opodstatniti závazek žalovaného k odškodnění žalobkyně. Podle §u 506 tr. zák. dopouští se přestupku proti veřejné mravopočestnosti, kdo k pohlavní souloži svede a zneuctí pohlavně a mravně neporušenou ženu slibem manželství. Předpisem tím chrání se důvěra mravně počestné ženy ve slib manželství, jenž jí byl dán, a jímž dala se pohnouti k souloži, při čemž se ovšem předpokládá, že jedině tento slib jako zvlášť působivý a podmanivý svod a nikoli jiná pohnutka byl toho příčinou, že žena, mravně počestná, dala se jím utlumiti ve svém mravním odporu a v soulož svolila. Chrání-li zákon tuto důvěru i trestními následky přes to, že dovolení pohlavní soulože děje se z volného rozhodnutí a s rozvahou, dlužno dosah této zákonné normy posuzovati s přísností, přiměřenou zákonodárnému jejímu účelu. V tomto případě byl učiněn slib manželství s výhradou »jestli se něco stane«, tedy jen pro tu případnost, oběma stranám zajisté a nežádoucí a jimi nezamýšlenou, že žalobkyně obtěžká, kdežto pro pouhé zneuctění (zmrhání) bez takového následku manželství slíbeno nebylo. Slib, takto podmíněný, učiněný jen pro tento, oběma stranám nevítaný případ lze podle přísných mravních názorů, z nichž ona zákonná norma vzešla a jež pro její výklad jsou směrodatny, stěží pokládati za ujištění poctivě a vážně míněné pro ženu, která své ženské cti jest přísně dbalá, a lze tedy právem usuzovati, že osoba ženská, která již na takový slib se muži poddá, jedná lehkovážně a nemůže právem tvrditi, že jedině pod vlivem tohoto slibu a v ubezpečené důvěře v něj svou dívčí čest muži jako svému příštímu manželu v oběť přinesla. V takovém případě nelze mluviti o překonání mravního odporu, jež především § 506 tr. zák. na mysli má; působily-li při tom jiné vedlejší úmysly a pohnutky, jsou tyto dle zřejmého úmyslu zákona z právní ochrany vyloučeny. K tomu přistupuje ještě okolnost, že první soulož, jež zůstala bez následků, jest pro rozhodnutí právně nezávažnou a že k druhé souloži došlo beze všeho slibu teprve po několika měsících, aniž bylo zjištěno, že chování žalovaného v tomto mezidobí mohlo žalobkyni utvrzovati v důvěře ve sňatek se žalovaným.

Citace:

č. 9040. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 827-828.