NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 9047.

Ručení za škodu z provozu silostrojů.
Zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., se nevztahuje na automobilové stříkačky a jiné silostroje, jež neslouží k dopravě osob nebo věcí. Řidič automobilové stříkačky jest »třetí osobou« ve smyslu § 2 zák.
(Rozh. ze dne 20. června 1929, Rv II 7/29.)
Žalobkyně utrpěla úraz pří srážce auta žalovaného, jež si k jízdě najala, s automobilovou stříkačkou. Žalobě, jíž se domáhala na žalovaném a na jeho řidiči náhrady škody, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Pravoplatným trestním rozsudkem ze dne 24. ledna 1928 jest zjištěno, že řidič osobního auta Václav W. zavinil škodnou událost a tím poranění žalobkyně. Nepřichází tu tedy ohledně něho vyviňovací důkaz podle § 2 aut. zák. vůbec již v úvahu, an jest civilní soud pravoplatným odsuzujícím trestním rozsudkem podle § 268 c. ř. s. vázán. Žalovaní ručí tedy za škodu podle § 1 aut. zák. Leč bylo uvážiti, zda nepochází škoda nebo její rozsah alespoň částečně i ze zavinění řidiče autostříkačky střetnuvší se s osobním autem (§ 2 poslední odstavec aut. zák.) Nižší soudy pochybily potud, pokud přihlížely k ustanovení § 3 aut. zák. a zabývaly se otázkou, zda jde o solidární ručení řidičů, pokud se týče vlastníků obou vozidel, osobního auta a hasičské automobilové stříkačky, neboť se zákon o povinném ručení z provozu silostroje vůbec nevztahuje na auto-
Civilní rozhodnutí XI. 52 mobilové hasičské stříkačky a jiné silostroje, jež neslouží k dopravě osob nebo věcí, jak bylo v rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1928 č. j. Rv II 337/28 čís. 8545 sb. n. s. zevrubně odůvodněno a na kteréžto rozhodnutí se poukazuje. Nelze tedy použíti ani ustanovení § 3 aut. zák. o ručení za náhradu škody třetím osobám, která vznikla střetnutím se několika různých automobilových provozů, a jest pokládati řidiče autostříkačky proti žalovaným za »osobu třetí« ve smyslu § 2 aut. zák. Avšak nižší soudy se zabývaly otázkou, zda nepochází škoda alespoň částečně ze zavinění řidiče autostříkačky Aloisa K-a, učinily potřebná skutková zjištění i po této stránce, odvolací soud uvažoval i o tom, zda se nemá uznati jen na část nároků uvedených v § 1 aut. zák. a odpověděl právem k této otázce záporně, zjistiv, že autostříkačka jela těsně vedle překážkových kamenů, takže nemohla již více do leva vyhnouti a že srážka vznikla jen nedostatečným vyhnutím žalovaného řidiče W-a. Tato zjištění nelze již v dovolacím řízení napadati. Odvolací soud tudíž právem potvrdil rozsudek prvého soudu, jímž bylo uznáno, že je žalobní nárok na náhradu škody proti žalovaným důvodem po právu.

Citace:

č. 9047. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 841-842.