NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2908.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
Poškození věřitele (úmysl ho poškoditi) není znakem a složkou přestupku § 3 zákona; právním statkem, ustanovením tohoto §u chráněným jest výhradně vážnost vrchnosti; nezáleží na tom, že pachatel nahradil odstraněné věci jinými téže hodnoty; přestupek promlčuje ve 3 měsících.
(Rozh. ze dne 26. září 1927, Zm I 162/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 25. února 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a věc přikázal místně příslušnému soudu okresnímu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost není — i když se ponechá stranou, že nevychází výhradně ze skutečností v napadeném rozsudku zjištěných — v právu, namítajíc (§ 281 čís. 9 písm. a) tr. ř.), že souzený skutek nezakládá přestupek § 3 zákona o maření exekuce, proto, že 1. stěžovatel zaplatil věřiteli v době od zabavení věcí jím prodaných do doby, kdy je prodal, více, než činila cena těchto věcí, 2. prodané věci podléhaly zkáze, takže by byl stěžovatel dalším jich držením utrpěl škodu, kdežto věřitel prodejem věcí škodu utrpěti nemohl, poněvadž ostatní majetek stěžovatelův stačil ku krytí věřitelových pohledávek. Obava stěžovatelova ze škody hrozící mu z dalšího uschování zabavených věcí vylučovala by zlý úmysl trestným činem předpokládaný a trestní zodpovědnost stěžovatelovu jen kdyby byla intensity a rázu neodolatelného donucení, což stížnost ani netvrdí. Ostatní skutečnosti stížností namítané poukazují jen k tomu, že věřiteli ze závadného jednání žádná škoda nevzešla a vzejíti nemohla, a nemají vůbec významu pro skutkovou podstatu přestupku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, ježto poškození věřitele (úmysl ho poškoditi) není znakem a složkou tohoto přestupku. Neboť právním statkem, chráněným ustanovením § 3 zákona o maření exekuce, jest výhradně vážnost vrchnosti, které jest na újmu, znemožňuje-li se jí nakládání (opatření) s věcmi, jichž obstávkou nebo zabavením byla — vrchností nebo z jejího rozkazu — zjednána (zabezpečena) účinnost případných dalších opatření vrchnosti k věcem těm se vztahujících. Lze nanejvýše připustiti, že vážnost vrchnosti není porušena, když ke případným dalším opatřením, která měla vrchnost při zabavení neb obstavení věcí na zřeteli, dojiti nemůže, protože osoba (věřitel), v jejíž prospěch a k jejímuž podnětu byly věci obstaveny nebo zabaveny, s činem pachatelovým, jinak svémocným, souhlasila, po případě i protože bylo konečného účele obstávky nebo zabavení beztak dosaženo, na př. tím, že celá pohledávka věřitele byla zapravena. Než stížnost nic takového ani netvrdí a nemůže ani tvrditi, protože skutečnosti ty nejsou ani rozsudkem zjištěny ani výsledky hlavního přelíčení napovězeny. Zapravení toliko části pohledávky, z níž se přece vztahoval kterýkoliv díl ke všem věcem zabaveným, opravňovalo by pachatele toliko k návrhu na omezení exekuce na část zabavených věcí; vrchnosti nesmí býti znemožňováno rozhodnutí pachateli nepříznivé ani tím, že pachatel odstraní věci, jichž odstranění vyhovuje jeho zájmům nejlépe, a nahradí je jinými věcmi třebas téže hodnoty. Pokud obhájce obžalovaného teprve při zrušovacím líčení poukazem na předpis § 256 ex. ř., podle něhož zástavní právo zanikne, neučiní-li se návrh na povolení prodeje do roka po dni zabavení, s hlediska § 281 čís. 9 b) tr. ř. namítal, že čin obžalovaného byl beztrestným již proto, že se rozprodej zabaveného zboží obžalovaným stal teprve po roce po zabavení, tedy v době, kdy zástavní právo již zaniklo, nelze k této námitce vůbec přihlížeti, poněvadž vychází ze skutečností v napadeném rozsudku nezjištěné a není tedy provedena po zákonu. Mínil-li však obhájce uplatňovati touto námitkou důvod formálně právní, dlužno ji odmítnouti jako opožděnou, jelikož nebyla uplatňována v písemném provedení zmateční stížnosti.
Naproti tomu nelze stížnosti upříti důvodnost, pokud namítá dále podle § 281 čís. 9 písm. b) tr. ř., že se souzený skutek stal beztrestným promlčením. Skutek byl podle rozsudečného zjištění spáchán počátkem roku 1926, přesněji (podle spisů) před 16. březnem 1926. Prvním soudcovským úkonem bylo, že soudce nařídil dne 10. listopadu 1926, by byl stěžovatel obeslán k výslechu jako obviněný. Uplynula tedy doba více než tříměsíční, která platí podle § 532 tr. zák. vzhledem na trest v § 3 zákona o maření exekuce stanovený pro přestupky podle tohoto §, a byl by tedy čin obžalovaného za předpokladů § 531 tr. zák. promlčen. Bylo tedy na soudu prvé stolice, by zkoumal, zda tyto předpoklady tu byly. Neučinil-li tak a uznal-li přes to obžalovaného vinným, spočívá výrok ten po případě na nesprávném použití zákona, i bylo jej z důvodu § 281 čís. 9 písm. b) tr. ř. zrušiti a věc pro nedostatek skutkových zjištění přikázati k novému projednání a rozhodnutí soudu prvé stolice, jímž bylo určití místně příslušný soud okresní, jelikož jde podle stavu věci již jen o přestupek.

Citace:

č. 2908. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 677-679.