Čís. 17321.

Došlo-li mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem k úmluvě o odměně za veškeré konané práce, jest tím rozuměti i práce přes čas, a to i takové, které byly konány v noci nebo v neděli.
(Rozh. ze dne 1. června 1939, Rv I 121/39.)
Podle služební smlouvy zavázal se žalobce žalované firmě, že bude pro ni pracovati, bude-li toho vyžadovati zájem firmy, případně i mimo zákonnou pracovní dobu, při čemž při stanovení mzdy bylo již přihlédnuto k úplatě za tyto případné práce přes čas. Tvrdě, že musil pracovati z příkazu firmy v Iranu 10—12 hodin denně, a to také v neděli a ve svátek, ba dokonce i v noci, domáhá se žalobce náhrady za práci přes čas, pokud ji konal v neděli a v noci a dovozuje, že byl žalovanou firmou uveden v omyl, pokud jde o jeho povinnost k »případným pracím přes čas«.
Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Bylo dolíčeno již v plenárním rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. června 1937, Pres. 398/37 (č. 16217 Sb. n. s.), k němuž se pro stručnost odkazuje, že úmluva stran o odměně za práce přes čas není zakázána a že lze také platně paušalovati odměnu za takové práce bez zřetele na to, zda příslušné správní úřady práci přes čas povolily, či nikoliv. V souzené věci není sporu o tom, že se sporné strany, uzavírajíce služební smlouvu, dohodly též na tom, že pracovní doba jest zákonná, že však žalobce jest povinen podle potřeby věnovati se zájmu žalované firmy i mimo tuto dobu a že při stanovení výše ročních požitků bylo již přihlíženo k úplatě za případné práce přes čas, jež jest v nich obsažena. Právem uznal odvolací soud toto ustanovení smluvní za jasné a vyložil je tak, že podle něho jsou veškeré práce přes čas, t. j. veškeré úkony, které nelze provésti v normální době pracovní, obsaženy ve služebních požitcích, resp. dietách. Mezi práce takové jest počítati též práce přes čas, které žalobce konal v noci nebo v neděli (v Iranu v pátek), neboť služební smlouva neobsahuje ani nelze z obsahu jejího vyvozovali nějaká obmezení nebo výjimku v tomto směru. Nebylo třeba, aby služební smlouva výslovně stanovila, že paušalování odměny za veškeré práce se vztahuje také na odměnu za práce přes čas konané v noci nebo v neděli (v pátek). Neprávem poukazuje dovolání, tvrdíc opak, k rozhodnutím č. 16242 a 14200 Sb. n. s., neboť v onom rozhodnutí nebyl takový opačný právní názor vysloven, ač se tam jednalo o paušalování odměny za práce přes čas, v tomto rozhodnutí se pak nejednalo vůbec o paušalování takové odměny. Protože, jak bylo dolíčeno, došlo k výslovné úmluvě sporných stran o paušalování odměny za veškeré práce, tedy i práce přes čas, jimiž jest rozuměti i práce přes čas, konané v noci nebo v neděli (pátek), netřeba se již zabývati otázkou, zda mohlo dojíti a došlo k jejímu paušalování mlčky a zda se vůbec zákon č. 91/1918 Sb. z. a n. vztahuje také na práce přes čas konané v cizině. Že služební smlouva sporných stran, tedy i úmluva o paušalování odměny za veškeré práce, nebyla uzavřena jen pro služební poměr v tuzemsku, neplyne z nesporného ustanovení jejího, kterým si žalovaná firma vyhrazuje právo přeložiti žalobce do jiného služebního sídla, třeba v cizině, přiděliti ho v tuzemsku nebo v cizině některé jiné firmě, patřící do okruhu jejích zájmů, a že toto přeložení nebo přidělení může býti provedeno podle potřeby kdykoliv a na jakoukoliv dobu.

Citace:

č. 17321. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 351-352.