NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 9202.

Účinnosti mimosoudní nájemcovy výpovědi, obsahující údaje § 562 c. ř. s., není na závadu, že byla doručena manželi pronajímatelky, pakli se pronajímatelka o výpovědi zavčas dozvěděla. Byl-li nájemní poměr zrušen výpovědí, nelze pronajímateli přisouditi nájemné za dobu, po kterou bývalý nájemce najaté místnosti přes to dále užíval.
Z toho, že nájemce nevyklidil včas úplně vypovězené místnosti, nebe ještě usuzovati, že mlčky uzavřel novou nájemní smlouvu po výpovědní lhůtě.
(Rozh. ze dne 25. září 1929, Rv I 1483/28.)
Žalovaný najal od žalobkyně skladiště. Proti žalobě o zaplacení nájemného za poslední čtvrtletí 1927 namítl žalovaný, že zrušil smlouvu tím, že žalobkyni doporučeným dopisem ze dne 11. července 1927 dal písemnou výpověď s tím, že najaté místnosti do 1. října 1927 vyklidí a odevzdá, že žalobkyně proti výpovědi nevznesla námitky u soudu, takže se výpověď stala platnou a tím nájemní smlouva v září 1927 byla zrušena. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: První otázkou jest, zda dopisem žalovaného ze dne 11. července 1927 byla dána účinná výpověď z najatých místností. Tuto otázku jest rozřešiti kladně. Z obsahu dopisu jest zřejmo, že nájemce skladiště v domě žalující strany vypovídá je s tím, že je od 1. října 1927 vyklidí. Jest tu označena přesně místnost, jíž se výpověď týče, an jiné místnosti vypovídající v domě strany žalující neměl, a jest přesně udán i čas, kdy nájemní poměr měl skončiti. Obsahoval tudíž dopis žalovaného ze dne 11. července 1927 náležitosti, jež pro výpověď jsou § 562 c. ř. s. předepsány a jež ve smyslu § 565 c. ř. s. úplně stačí pro výpověď mimosoudní, která ne-
72* musí obsahovati návrhy uvedené v § 562 prvý odstavec c. ř. s., jak mylně za to má prvý soudce. A poněvadž mimosoudní výpověď netřeba doručiti podle předpisů o doručování žalob do vlastních rukou a stačí, dověděl-li se ten, komu výpověď svědčí, o ní včas odjinud, — neboť vztahovati ustanovení §§ 564 a 108 c. ř. s. na případy jiné než tam uvedené nemá zákonného podkladu a jest nepřípustné, — jest úplně lhostejno, že v souzeném případě byl doručen dopis ze dne 11. července manželu žalobkyně, ana se žalobkyně o výpovědi, jak sama v žalobě doznává, dozvěděla. Při tom jest ještě zdůrazniti, že manžel žalobkyně vedl správu majetku své manželky a jako takový i proti žalovanému vystupoval již při uzavření nájemní smlouvy. Z toho vyplývá, že bylo na žalující straně, by, chtějíc, by se výpověď nestala proti ní účinnou, podala včas proti ní námitky. Ježto tak neučinila, nabyla výpověď účinnosti, i když nájemní smlouva byla uzavřena na určitou dobu, na tři leta, jelikož i taková nájemní smlouva může býti z důvodu § 1117 obč. zák. zrušena a zrušení to se může státi i výpovědí. Byla-li tudíž dána účinná výpověď, byla nájemní smlouva zrušena a nemůže žalobkyně teprve ve sporu o zaplacení činže namítati to, co měla uplatňovati včas námitkami proti výpovědi. Neprávem se tudíž prvý soud s těmito námitkami žalující strany obíral a i po právní stránce nesprávně věc posoudil, dospěv k závěru, že nájemní smlouva nebyla výpovědí zrušena. Jinou však jest otázka, zda přes to není žalobní nárok odůvodněn, ana žalobkyně tvrdila, že žalovaný najaté místnosti do 1. října 1927 nevyklidil a jich dále používal. Prvý soud zjistil, že žalovaný najaté místnosti do 1. října 1927 nevyklidil, nýbrž že tam některé své věci ponechal, že dokonce 20. listopadu 1927 celou fůru různých věcí z místností těch odvezl a že i pak tam zůstaly ještě jiné předměty patřící žalovanému. Na základě těchto zjištění dospěl prvý soud k závěru, že žalovaný sporné místnosti v posledním čtvrtletí 1927 měl v držení a používání a že tudíž nájemní poměr i v tomto čtvrtletí dále trval. Závěr prvého soudu, že trval nájemní poměr dále, není sice správný, an byl poměr ten, jak shora dolíčeno, výpovědí již zrušen. Přes to však nelze pochybovati o tom, že nájemník, jenž má podle výpovědi místnost vykliditi, avšak tak neučiní a dále v užívání místnosti pokračuje, musí platiti nájemné, neboť nelze připustiti, by jí užíval zadarmo. Ovšem podle přísného práva by nevyklizení včas nezakládalo vlastně závazek k placení nájemného, nýbrž k náhradě škody, jejíž výše by se mohla po případě od nájemného různiti, býti větší neb menší, avšak žalovaný se v prvé stolici nijak proti tomu nebránil, že se žádá nájemné, nikoli náhrada škody, nýbrž jen tvrdil, že se vystěhoval z místností a že tudíž není povinen nájemné platiti. Záleží proto jen na zjištění, zda se žalovaný skutečně vystěhoval. Odvolatel, napadaje ocenění výpovědi svědků, vytýká, že ani svědci udali, že se žalovaný vystěhoval dne 1. října 1927 a že zanechal v místnosti různé předměty, nelze z toho rozumně usuzovati, že používal místností na dále. Výtka ta však není odůvodněna. Prvý soud zjistil jen to, co svědci také skutečně udali, a z jich výpovědí je oprávněn názor, že žalovaný, i když se dne 1. října 1927 z najatých místností vystěhoval, používal jich i na dále, zanechav tam až do 20. listopadu 1927 celou fůru věcí a ponechav i pak tam některé své věci. Povinností žalovaného bylo nejen, by se sám vystěhoval, nýbrž i, by najaté místnosti úplně vyklidil; dokud tak neučinil, jest jasno, že místností těch užíval přes to, že poměr nájemní byl výpovědí dnem 1. října 1927 zrušen. Je-li tomu tak, právem prvý soud žalobě vyhověl a uznal žalovaného povinným, by nájemné za čtvrté čtvrtletí 1927 žalující straně zaplatil.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání z dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci jest opodstatněno. Odvolací soud dal si správně otázku, co je rozhodným při právním posouzení této věci. První rozhodnou otázku, zda výpověď žalovaného z 11. července 1927 byla proti žalobkyni účinná, rozřešil správně a stačí v tomto směru odkázati na důvody jeho rozsudku. Je nutno míti na mysli, že jde o výpověď nájemcovu, a proto se na tento případ nemohou vztahovati úvahy o neúčinnosti mimosoudní výpovědi uvedené v rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 6076 sb. n. s. Uznal-li však odvolací soud, že nájemní poměr byl zrušen výpovědí, nemohl žalobkyni přisouditi nájemné za dobu, kdy ho již nebylo. Z jiného důvodu, než z důvodu nájmu se žalobkyně nedomáhala zažalované pohledávky, zejména netvrdila skutkové předpoklady pro nárok na náhradu škody. Zda by tento nárok byl z toho důvodu ospravedlněn, nelze v tomto sporu řešiti. Odvolací soud má za to, že nájemník, který má podle výpovědi nájemní místnost vykliditi, ale neučiní tak, musí platiti nájemné. K tomuto názoru nelze přistoupiti, vždyť ani odvolací soud neuznal, že by žalovaný tím, že vypovězené místnosti včas úplně nevyklidil, mlčky uzavřel novou nájemní smlouvu po výpovědní lhůtě, a ani dovolací soud nemůže k tomuto názoru dojíti na základě skutečností ve sporu zjištěných a uvedených v rozsudku odvolacího soudu. Ano nájemního poměru po 1. říjnu 1927 nebylo, není odůvodněn nárok na placení nájemného za dobu po tomto dni.

Citace:

č. 4493. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 810-811.