NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 17178.

K výkladu § 8 zákona č. 20/1920 Sb. z. a n. o vyvlastnění pozemků pro stavbu obytných nebo veřejných budov.
Byl-li vyvlastňovací nález zrušen, poněvadž se stavbou nebylo započato ve lhůtě stanovené v § 4 dotč. zák., má vyvlastněný proti vyvlastňovateli nárok na náhradu škody, jež mu vzešla provedením vyvlastňovacího řízení a zrušením vyvlastňovacího nálezu, a to i tehdy, když vyvlastňovatel nemá žádné viny a později bylo dosaženo účelu zamýšlené stavby. Doba rozhodující pro určení uvedeného náhradního nároku. Nároku na vydání zisku, jehož vyvlastňovatel dosáhl směnou vyvlastněného pozemku s jiným pozemkem, může se vyvlastněný domáhali na vyvlastnovateli pro bezdůvodné obohacení (§ 1435 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 13. ledna 1939, Rv I 2727/37.)
Srov. rozh. č. 14880 Sb. n. s. Co do skutkového děje se poukazuje na v podstatě obdobný děj vylíčený v rozh. č. 14880 Sb. n. s. Žalobce se domáhá žalobou zaplacení 3127184 K 82 h, žádaje 1. z důvodu zvýšení ceny pozemku 544191 K 35 h, 2. z důvodu obohacení směnou pozemků 163530 K 67 h, 3. z důvodu znemožnění stavby domů s podkrovím bez státní subvence 2384283 K, 4. z důvodu výloh správního řízení 312100 K, 5. z důvodu zaplacení dávky z přírůstku hodnoty 3937 K 80 h. Soud prvé stolice uznal podle žaloby co do částky 1835901 K 67 h, přiznav žalobci nároky uvedené pod č. 4, 5 a zčásti nároky z důvodů uvedených pod č. 1 až 3, a v otázkách, o něž tu jde, uvedl v důvodech: Byl-li vyvlastňovací nález zrušen, jest vyvlastněný podle §§ 5 a 8 zák. č. 20/1920 Sb. z. a n. oprávněn domáhati se náhrady škody. Vyvlastňovacím nálezem nabyl žalovaný vlastnictví k nemovitostem, ale jeho právo bylo omezeno nárokem žalobce žádati za zrušení nálezu, kdyby žalovaný nezapočal se stavbou v určené lhůtě. Poněvadž vyvlastňovací nález byl vydán pod výslovnou sankcí § 8 uved. zák., musili si žalovaný resp. jeho orgánové býti vzhledem na uvedené omezení vlastnického práva vědomi toho, že další držba po 29. červenci nebyla již držba poctivá (bonae fidei possessio). Je proto žalobce podle § 335 obč. zák. oprávněn Žádati náhradu škody, a to plné dostiučinění, jak je o něm řeč v § 1323 obč. zák. Chtěla-li vojenská správa míti ohled na plánovanou regulaci, měla si zavčas vyžádali prodloužení lhůty k započtení stavby. Co se týká toho, že soud přihlížel ke dni 10. července 1925 jako ke dni rozhodujícímu pro výši škody, budiž řečeno: Lhůta, za níž mělo býti se stavbou započato, se končila 29. července 1921. Stavěli začal stát po lhůtě v letech 1922 a pozdějších. Žádost o zrušení vyvlastňovacího nálezu podal žalobce 6. prosince 1927. Žádost vyvlastněného za zrušení vyvlastňovacího nálezu není podle zákona č. 20/1920 Sb. z. a n. vázána určitou lhůtou, avšak z toho, že zákon neurčil lhůtu, do které vyvlastněný měl žádati o zrušení, neplyne, že by to, že žalobce podal žádost za zrušení vyvlastňovacího nálezu teprve 6. prosince 1927, bylo pro rozsah náhrady škody bezvýznamné. Příčilo by se obecnému právnímu přesvědčení a poctivému styku (§ 7 obč. zák.), kdyby žalobce směl proto, že žalovaný stát nežádal o prodloužení lhůty, jež mu byla dána k započetí stavby, a že se stavbou nezapočal, požadovati k zřejmé škodě žalovaného státu náhradu škody, počítanou k době, kdy si vymohl zrušovací nález po případě kdy onen nález nabyl právní moci, anebo ke dni žaloby, ač přece věděl po případě věděti musil, že škoda se bude zvětšovali, a ač bylo v jeho moci, aby o ono zrušeni zakročil a domohl se ho dříve, než škoda vzrostla na tolik, kolik činí v době zrušení vyvlastňovacího nálezu resp. v době žaloby. Nelze srovnali s obecným právním cítěním a poctivým stykem, aby směl žalobce libovolně posunouti základnu pro výpočet své škody ,na zřejmou újmu svého odpůrce. To by se stalo, kdyby se měla žalobci přiznati náhrada podle doby, kdy si vymohl zrušení vyvlastňovacího nálezu, ač tak mohl učinili dříve. Soud je toho názoru, že se žalobce mohl při náležité dbalosti (§ 1297 obč. zák.) včas dověděli o tom, že vojenská správa nezačala se stavbou včas, a to tím spíše, když žalobce v místech těch měl jiné reality a jistě místa ta navštěvoval. Bylo proto na žalobci, aby po 29. červenci 1921 bez zbytečného odkladu (§ 904 obč. zák.) žádost za zrušení vyvlastňovacího řízení podal. K tomu stačila doba do 1. října 1921. Podle toho měl podali žalobce žádost nejpozději toho dne, připočte-li se pak k tomuto datu doba, po kterou trvalo správní řízení o žádosti za zrušení vyvlastňovacího nálezu, čítajíc v to i řízení před nejvyšším správním soudem, vyvolané stížností žalovaného státu, tedy připočte-li se k 1. říjnu 1921 doba od 6. prosince 1927 do 15. července 1931, dospěje se k 10. červenci 1925 jako ke dni v té příčině rozhodujícímu. Lze proto přiznati žalobci náhradu škody ze vzestupu cen vyvlastněných pozemků jen ke dni 10. července 1925. Odvolací soud k odvolání obou stran potvrdil napadený rozsudek jen co do částky 144441 K 95 h s přísl., t. j. co do nároků uvedených shora pod 1, 2, a co do přiznané částky 109268 K 27 h z důvodů uvedených pod č. 3, jinak žalobu zamítl.
Nejvyšší soud k dovolání žalobcovu uložil soudu prvé stolice další jednání a nové rozhodnutí co do nároku na náhradu stran zisku ze směny (pod č. 2 uvedenému), jinak žalobcovu dovolání ani dovolání žalovaného nevyhověl.
Důvody:
Především jest se vypořádati s těmi námitkami žalovaného, které jsou rázu zásadního, totiž že žalobcův nárok není odůvodněn proto, že prý tu není vůbec protiprávního jednání (§ 1295 obč. zák.) žalovaného, které by zkracovalo žalobcovo právo (§ 1297 obč. zák.), že žalovanému svědčí právní domněnka, že se škoda stala bez jeho zavinění (§§ 1296, 1298 obč. zák.); dále že k odůvodnění nároku na náhradu škody nestačí pouhé porušení nějaké normy samo, nýbrž že musí býti porušeny právě ony zájmy, které jsou dotčenou normou chráněny, že účelem zákona č. 20/1920 Sb. z. a n. bylo, aby byly pro obývací nebo veřejné potřeby zužitkovány pozemky, kterých nebylo dosuď k těmto účelům využito, a že tento účel byl v souzeném případě splněn. Uvedené námitky neobstojí.
§ 8 zák. ze dne 17. prosince 1919, č. 20 Sb. z. a n. na rok 1920 o vyvlastnění pozemků pro stavbu obytných nebo veřejných budov zní takto: »Nebude-li ve lhůtě § 4 stanovené započato se stavbou, pro niž vyvlastnění se stalo, může býti vyvlastňovací nález na žádost vyvlastněného zrušen úřadem, který vydal nález. V tom případě zůstává vy vlastněné mu vyhrazeno uplatniti náhradu škody pořadem práva;. Nelze přisvědčiti dovolání žalovaného, že vzpomenutý § 8 positivně nic neustanovuje. Zmínka o pořadu práva jest hledíc k § 1338 obč. zák., k čl. I úvoz. zák. k j. n. a k § 1 j. n. zbytečná, poněvadž nárok na náhradu škody podle § 8 zák. č. 20/1920 Sb. z. a n. jest občanskou věcí právní. Kdyby zbývající část druhé věty § 8 podle stanoviska hájeného žalovaným byla bez právního významu, byla by rovněž zbytečná, neboť by vyvlastněnému zůstaly »vyhrazeny« nejen nárok na náhradu škody, výslovně uvedený v řečeném § 8, nýbrž i jiné nároky, které mu příslušejí podle předpisů obč. zák., na př. nároky z bezdůvodného obohacení. Má-li se dospěti k správnému úsudku o významu § 8 zák. č. 20/1920 Sb. z. a n., jest nutno si uvědomiti, že bezprávným činem ve smyslu obecných ustanovení obč. zák. o náhradě škody není ani vyvlastnění (vždyť vyvlastňovací nález jest podle své povahy právním aktem úřadu správního), ani výměr správního úřadu, kterým byl vyvlastňovací nález zrušen. Skutkový základ § 8 nelze vůbec zařaditi pod žádný z případů sedmidílné skupiny skutečností, s kterými občanský zákoník v 30. kapitole (§§ 1293 a násl.) spojuje povinnost k náhradě škody.
Ustanovení § 8 zák. č. 20/1920. Sb. z. a n. o náhradě škody není v zákonodárství o vyvlastnění nikterak nové, neboť již podle § 38 zák. ze dne 18. února 1878, č. 30 ř. z. o vyvlastnění k účelům vybudování a provozu drah musí železniční podnik nahradí ti škodu, která vzejde z toho, že nedal vykonati vyvlastnění, a může na náhradu této škody býti žalován pořadem práva. Vychází-li se ze směrnic vytčených v § 6 obč. zák., jest § 8 zák. č. 20/1920 Sb. z. a n. vyložiti tak, že byl-li vyvlastňovací nález zrušen, poněvadž se stavbou nebylo započato ve lhůtě stanovené v § 4, má vyvlastněný nárok na náhradu škody, jež mu vznikla provedením vyvlastňovacího řízení a zruštěním vyvlastňovacího nálezu, a to i tehdy, nemá-li vyvlastňovatel žádné viny. Kdežto podle obecných zásad se k vzniku nároku na náhradu škody vyžadují zpravidla čtyři náležitosti, totiž čin objektivně bezprávný, subjektivní vina a příčinná souvislost, odpadá podle § 8 první a druhá náležitost.
Hledíc na doslov § 8 zák. č. 20/1920 Sb. z. a n. odpovídá žalovaný žalobci za škodu, nezapočal-li se stavbou ve lhůtě stanovené v § 4, tudíž jest zavázán k náhradě škody, i když snad později bylo dosaženo účelu zamýšlené stavby.
Žalobce se domáhá:
1. náhrady za vzrůst hodnoty vyvlastněného pozemku ve stavu nezastavěném;
2. vydání zisku ze směny pozemku;
3. náhrady za znemožnění stavby;
4. náhrady obecní dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti;
5. náhrady nákladů právního zastoupení ve správním řízení. Co do nároků uvedených pod č. 1, 3, 4 a 5 neshledal dovolací soud zákonného důvodu, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn nebo zrušen (§ 510, odst. 3 c. ř. s.).
Dovolání žalovaného nebylo proto vůbec vyhověno. Dovolání žalobce nebylo v uvedených směrech rovněž vyhověno.
Jinak se však věc stran nároku uvedeného pod č. 2. Podle § 1323 obč. zák. nahrazuje se škoda tím, že se vše uvede do předešlého stavu, nebo, není-li to dobře možno, že se nahradí cena odhadní. Má se tudíž při náhradě škody především obnoviti předešlý stav, tedy kdyby nebylo došlo k směně pozemku žalobci vyvlastněného, byl by žalovaný povinen vrátiti žalobci vyvlastněný pozemek, předpokládajíc, že by to i jinak bylo možno. Již z toho je zřejmo, že z důvodu náhrady škody se žalobce nemůže v souzeném sporu domáhati vydání zisku ze směny pozemku. Rovněž nepřísluší žalobci řečený nárok ani podle § 335 obč. zák., poněvadž žalovaný byl podle správního závěru vysloveného odvolacím soudem v době směny, t. j. dne 5. dubna 1925, držitelem poctivým. Odvolací soud zamítl v tomto směru žalobu, poněvadž tu není podkladu pro úsudek, že by se byl žalovaný obohatil na újmu žalobcovu (§§ 1431 a násl., § 1447 obč. zák.). Právem brojí proti tomu žalobcovo dovolání. Obohacení předpokládá výhodu na straně jedné, vykoupenou škodou na straně druhé, čili že ze jmění žalobcova přešlo něco do jmění žalovaného (rozh. č. 10406 Sb. n. s.). V souzeném sporu nutno při řešení otázky zisku ze směny vycházeti z toho, že zrušením vyvlastňovacího nálezu — nehledíc ovšem na to, že obnova dřívějšího stavu není dobře možná — pominul u žalovaného právní důvod podržeti vyvlastněný pozemek (§ 1435 obč. zák., rozh. č. 12806 Sb. n. s.). Náhrada škody byla v tomto sporu správně promítnuta ke dni 10. července 1925. Právě uvedený den jest pokládati za rozhodující i v otázce zisku ze směny, neboť veškeré dílčí nároky žalobcovy tkvějí v jediném společném skutkovém základě, totiž v tom, že vyvlastněním přešel pozemek žalobcův č. kat. 210/77 v P. do jmění žalovaného. Poněvadž k směně došlo již dne 5. dubna 1925, nebylo pro majetkový přesun u žalovaného z této směny plynoucí žádného právního důvodu. Otázku, zda by bylo došlo k směně pozemků, kdyby nebyly vyvlastněný, nelze se obírati, a to proto, že nelze přejíti přes skutečnost, že žalobcův pozemek byl směněn, a to v době, která předcházela dni, který jest rozhodující pro výpočet nároků žalobcových.
Odvolací soud se důsledkem svého nesprávného názoru neobíral blíže nárokem na vydání zisku ze směny pozemku. Bylo proto důvodnému dovolání žalobcovu v té příčině vyhověti a usnésti se, jak se stalo (§§ 510, odst. 1, 496 č. 2 a 513 c. ř. s.).

Citace:

č. 17178. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 50-54.