NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 8294.

Okolnost, že někdo byl přítomen, když zůstavitel pořizoval, ještě o sobě nestačí, by byl považován za svědka ústní poslední vůle a by jako takový byl slyšen, nýbrž za svědky ústního posledního pořízení jest považovati jen osoby, které byly k poslednímu pořizování přivzaty jako jeho svědci. Je-li tato vlastnost přítomných osob pochybnou, jest na nesporném soudci, by postupoval podle § 2 čís. 5 nesp. říz. Rozhodnutím o tom, zda ta která osoba má býti slyšena jako svědek ústního posledního pořízení, nepředbíhá se nijak případnému sporu o platnost posledního pořízení.
(Rozh. ze dne 13. září 1928, R I 654/28.)
Žádost Zdeňka K-a, by okresní soud v S. opětně byl dožádán, aby Annu H-ovou vyslechl jako svědkyni o ústním posledním pořízení Bohumily K-ové v případě, že by odpírala vydati svědectví, ji k tomu donutil, byla soudem prvé stolice zamítnuta proto, že Anna H-ová při svém výslechu dne 5. dubna 1928 u okresního soudu v S. udala, že nebyla přizvána jako svědkyně, když zůstavitelka pořizovala, že byla přítomna jen nahodile a že zůstavitelka ji nepožádala, by byla svědkyní její poslední vůle. První soud podotkl, že podle výsledku konaného šetření je také pochybno, zda Anna H-ová vůbec s vědomím zůstavitelky při projevu její poslední vůle byla přítomna. Za tohoto stavu věci prý nutno pokládati Annu H-ovou za svědkyni nanejvýše nahodilou, neb aspoň vzchází vážná pochybnost o tom, že byla obřadnou svědkyní úkonu. Rekursní soud návrhu Zdeňka K-a vyhověl, a v odůvodnění svého usnesení oproti opačnému seznání Anny H-ové dovodil, že jest ji považovati podle § 65 nesp. říz. za svědkyni tvrzené poslední vůle, a tento názor opodstatnil tím, že zůstavitelka, pronášejíc poslední vůli před ní jakožto osobou přítomnou, způsobilou býti svědkem poslední vůle, činila ji tak svým důvěrníkem, svěřila jí svou poslední vůli a že Anna H-ová jsouc tomuto úkonu dobrovolně a bez odporu zůstavitelky přítomna, dala tím na jevo, že tento úkol důvěrníka pořizovatelky přijímá. Anna H-ová prý svou přítomností dala na jevo, že chce býti svědkyní poslední vůle, a pořizovatelka prý za takovou ji pokládala již proto, že odstranění její si nevyžádala, neboť zákon nežádá, by svědkové byli zůstavitelem sami povoláni neb aby byli povoláni výslovně jako svědkové poslední vůle, a z výpovědi svědka Dr. Josefa L-a je prý zřejmo, že jí bylo známo, že jde o ústní pořízení, poněvadž svědek ten nejen dosvědčil přítomnost Anny H-ové, nýbrž i vyloučil, že pořizovatelku přemlouvala, by jmenovala dědicem svého nevlastního syna Zdeňka, z čehož prý patrno, že Anně H-ové bylo oznámeno, že jde o poslední pořízení. Rekursní soud měl dále za to, že ostatně již skutečnost, že Anna H-ová uvedenému úkonu byla přítomna, sama o sobě stačí k tomu, by byla podle § 65 nesp. říz. považována za svědkyni a by jako — Čís. 8294 —
taková byla slyšena, poněvadž tento § výslovně nařizuje výslech všech svědků o obsahu posledního pořízení, nevylučuje ani svědky v §§ 591 až 596 obč. zák. uvedené z této povinnosti, neboť nespornému soudci přísluší jen zkoumati, zda zachována byla předepsaná vnější forma, zda poslední pořízení na venek vyhovuje předpisu § 585 obč. zák. a spornou otázku, zda Anna H-ová byla svědkyní podle § 585 obč. zák., lze prý řešiti jen pořadem práva.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Rekursnímu soudu nelze přisvědčiti, pokud pokládá pouhou skutečnost, že Anna H-ová byla přítomna, když zůstavitelka pořizovala, již o sobě za postačitelný důvod, by Anna H-ová byla podle § 65 nesp. říz. považována za svědkyni poslední vůle a by jako taková byla slyšena. Z doslovu § 65 nesp. říz. (nesp. p., § 65) ve spojení s doslovem § 66 nesp. pat. (nesp. p., § 66) nutno dojíti k závěru, že tyto předpisy nařizují jen výslech takových osob jako svědků ústního posledního pořízení, o nichž dlužno míti za to, že jako svědci posledního pořízení k tomu byly přivzaty v tom smyslu, jak to odpovídá správnému výkladu zákona, tedy zejména, když tato jejich vlastnost jest nepochybnou nebo nespornou, nikoli však osob přezvědných při ústním prohlášení poslední vůle toliko nahodile přítomných neb osob takových, které podle vůle zůstavitelovy svědky posledního pořízení býti neměly. Je-li dotyčná vlastnost té které osoby pochybnou a zejména, byla-li výslovně popřena, jest na nesporném soudci, by po rozumu § 2 čís. 5 nesp. říz. vyšetřil všecky okolnosti a poměry pro soudcovské opatření rozhodné a by podle toho zjistil, zda tu jsou předpoklady, za nichž § 65 (66) nesp. říz. nařizuje výslech určitých osob jako svědků ústního posledního pořízení. Z toho zároveň plyne, že není třeba a není ani přípustno zjištění to odkazovati k řízení spornému, neboť nesporný patent obsahuje zvláštní předpisy o tom, kterak se zjišťuje ústní poslední pořízení, takže nelze otázku, o niž tu jde, pokládati za takovou, která podle § 2 čís. 7 nesp. říz. jest vyhražena pořadu práva sporného, třebaže účastník popřel tvrzení o ústním posledním pořízení, pokud se týče vlastnost té které osoby jako jeho svědka. To platí ovšem jen potud, pokud jde o zjištění předpokladů § 65 (66) nesp. říz., které pro obor pozůstalostního řízení jedině přichází v úvahu, neboť zkoumání vnitřní platnosti ústního pořízení mimospornému soudci nepřísluší, nýbrž jest vyhraženo soudci rozhodujícímu spor, takže se rozhodnutím o tom, zda ta která osoba má býti slyšena podle uvedených předpisů nesp. říz. jako svědek poslední vůle, nijak nepředstihuje případnému sporu o platnost nebo neplatnost posledního pořízení v celku nebo v jednotlivých částech (§ 67 nesp. říz.). Z toho, co dosud uvedeno, vychází na jevo, že jak zamítavé rozhodnutí prvního soudu, tak i usnesení soudu rekursního návrhu vyhovující, spočívají na řízení vadném a neúplném, jak dovolací stížnosti právem vytýkají, neboť soud prvé stolice opírá své rozhodnutí v podstatě jen o seznání Anny H-ové, jež samo o sobě nemůže býti jediné rozhodujícím, a ani soud rekursní nepřičinil se o to, aby byly přesně vyšetřeny a zjištěny okolnosti, za nichž Anna H-ová byla tehdy přítomna, když zůstavitelka ústně pořizovala, by pak bylo lze s hledisek tuto naznačených spolehlivě posouditi, zda tu jsou předpoklady žádaného výslechu podle § 65 nesp. říz. Nezbylo proto, než k oprávněným dovolacím stížnostem usnesení obou nižších soudů zrušiti a uložiti prvnímu soudu, by v uvedeném směru doplnil řízení a pak znovu rozhodl o žádosti Zdeňka K-a, při čemž mu bude přihlížeti též k okolnostem předneseným ve stížnostech, pokud jsou pro posouzení věci podstatné.

Citace:

č. 8294. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 184-186.