NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2826.

I činy a výrazy, jež o sobě nejsou urážlivé, může podle okolností býti spáchána urážka na cti.
Skutková povaha § 488 tr. zák. předpokládá čin, jednání nebo zachování se, byť i jen opomenutí, povahy v zákoně vytčené.
»Uvádění ve veřejný posměch« (§ 491 tr. zák.) předpokládá posměch pro tělesné nebo duševní vady nebo nedostatky, nebo takové svou formou sesměšňující, svou podstatou hanlivé uvádění v nevážnost, jež je způsobilé vésti ku snížení vážností a úcty napadeného v očích jiných lidí; nespadá sem označení osoby slovem »jakýsi«.
(Rozh. ze dne 17. června 1927, Zm I 695/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku zemského trest- ního soudu v Praze ze dne 30. září 1926, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin urážky na cti tiskem podle §§ 488, 491 a 493 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.
Důvody:
Dispositivní část obžaloby spatřovala v tom, že psáno bylo v pozastaveném článku o soukromém obžalobci jakožto o jakémsi občanu L-ém, sesměšňování ve smyslu §u 491 tr. zák., a v ostatním obsahu článku vyjevování smyšlených a převrácených skutků, jimiž byl soukromý obžalobce křivě viněn z jednání nepočestného a takového nemravného, které jest způsobilým uvésti ho ve veřejném mínění v opovržení, nebo snížiti, tedy ve smyslu §u 488 tr. zák. V odůvodnění obžalovacího spisu bylo to ospravedlňováno tvrzením, že článkem, jejž pojímati je jako celek, obviňován byl soukromý obžalobce, jakoby byl měl nějaký nemravný vliv na rozdělování remunerací železniční správou, že prý neprávem dostal 100 Kč remunerace na důvěrné výplatní listině, ačkoliv prý mu náleží méně, a že jest personál přesvědčen, že jen z toho důvodu, že občan J. měl se státi poslancem a postoupiti soukromému obžalobci místo tajemnické. Se stalo, že železniční ředitelství poskytlo soukromému obžalobci onu částku. Obžalovaný, jak rozsudek uvádí, popřel, že článek směřoval, proti soukromému obžalobci, tvrdě naopak, že jej zahrotil proti železniční správě, totiž proti ředitelství a že jím kritisoval postup při udílení remunerací, chtěje v tom směru docíliti nápravy. Kmetský soud zjišťuje smysl pozastaveného článku, pokud se týká soukromého obžalobce. Nalézá v něm jen dvě místa, dotýkající se osoby soukromého obžalobce: tvrzení, že ředitelství přiřklo L-ému 100 Kč remunerace na důvěrné výplatní listině, ačkoliv mu náleží méně, a zmínku o jakémsi občanu L-ém. Došel pak ku přesvědčení, že výklad článků soukromým obžalobcem, jakoby soukromý obžalobce měl nějaký nemravný vliv na udělování remunerací železniční správou, nemá ve článku samém opory, takže se článkem tím cti soukromého obžalobce nijak nebylo dotčeno, a v použití slova »jakémusi« neshledává rozsudek sesměšňování, nepokládaje obrat ten než za obvyklý způsob označování osob, jež nejsou všeobecně známy. Zmateční stížnost uplatňuje proti rozsudku důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., shledávajíc, že výrokem sprošťujícím a jeho odůvodněním porušen byl zákon. Dovozuje především, jakož i na dalším místě svých vývodů, že bylo tu po stránce subjektivní vědomí obžalovaného, že se dotýká cti soukromého obžalobce, ba přímo že tu byl úmysl urážlivý. V tom směru není stížnost provedena po zákonu, neboť rozsudek výroku takového neobsahuje a stěžovatel není oprávněn o své újmě sestrojovati si skutkový podklad pro právní posouzení věci. Stížnost dále po stránce objektivní doličuje, že článek zakládá skutkovou podstatu urážky na cti soukromého obžalobce. Tvrdí — a to jistě právem — že jsou činy a výrazy, jež o sobě nejsou urážlivé, jimiž však přes to podle okolností může býti spáchána trestná urážka na cti. Tak prý tomu bylo i v souzeném pří- padě. Soukromý obžalobce byl prý v článku nařčen z toho, že se mu dostalo takřka potají a neprávem určité neoprávněné výhody se strany zaměstnavatelovy, a to jakožto členu určité odborové organisace; tím prý byl snížen v očích svých kolegů, poněvadž jest prý ctí zaměstnanců, by neměli z určitých důvodů před ostatními zaměstnanci od zaměstnavatele výhod nedůvodných.
Než tyto vývody zmateční stížnosti ztroskotávají jednak o zjišťovací výklad článku kmetským soudem, podle něhož článek vůbec nebyl zahrocen proti soukromému obžalobci a neměl ani objektivně toho smyslu, že by soukromý obžalobce byl měl nějaký nemravný vliv na udělování remunerací železniční správou, jednak o doslov a smysl zákona samého. Neboť ani ze zmateční stížnosti neplyne, že by soukromý obžalobce mohl poukazovati na nějaký čin, jednání nebo zachování se, byť i jen opomenutí povahy vytčené v §u 488 tr. zák., z něhož byl soukromý obžalobce v článku viněn. Není přece činem soukromého obžalobce, že ředitelství dráhy udělilo jemu — jako i jiným — remuneraci. Tak daleko pak nejde ani zmateční stížnost, by tvrdila, že takovým činem bylo, že soukromý obžalobce neodmítl udělené mu remunerace, alespoň pokud přesahovala nejmenší míru remunerace, přiznané jiným zaměstnancům. To se mu ostatně také v článku nevytýká. Zajisté pak po rozumu soukromého obžalobce samého nemůže býti činem povahy vytčené v §u 488 tr. zák. členství jeho v »Jednotě zaměstnanců československých státních drah«. Ať se článek obrací na líc nebo na ruby a kdyby i bylo lze přiznati, že v očích spoluzaměstnanců může na podkladě jednak závistivosti, jednak špatně pochopeného poměru ke správě úřadu nebo neznalosti důvodů jejího zařízení buditi podezíravé zaujetí ke kolegovi okolnost, že mu byla přiznána vyšší remunerace, přece jen nelze obejíti zjištěnou skutečnost, že se v článku ani nepřímo soukromému obžalobci nevytýká vlastní nečestné, mravně znehodnocující zachování se. A poněvadž tyto úvahy platí obdobně také s hledisek §u 491 tr. zák. (prvá část), nemůže zmateční stížnost vésti k úspěchu. Stejně je tomu také co do výtky nesprávného právního posouzení slůvka »jakýsi« při jméně soukromého obžalobce, jež, jak zdůrazněno již v rozsudku, není v textu článku opatřeno uvozovkami. Stížnost se ani nepokouší o to, by dovodila, že naplněn byl slůvkem tím onen znak, jenž vyjádřen byl zákonným výrazem »uvádění ve veřejný posměch«, spadajícího pod širší hledisko hanění. Vskutku, i když je připustiti, že s použitím příklonného zájmena může býti spojena příchuť projevu osobní nevážnosti pisatelovy k tomu, k jehož označení bylo ono zájmeno připojeno, přece čin sám zůstává daleko za tím, co chce postihnouti zákon: posměch pro tělesné nebo duševní vady nebo nedostatky, nebo takové, svou formou sesměšňující, svou podstatou hanlivé uvádění v nevážnost, jež je způsobilé vésti ku snížení vážnosti a úcty napadeného v očích jiných lidí. Nic takového nelze přece v souzeném případě tvrditi. Stížnost sama praví v té příčině pouze, že byl-li soukromý obžalobce, předák odborového hnutí soustředěného v Jednotě zaměstnanců československých státních drah, označen slůvkem »jakýsi«, stalo se to právě za tím účelem, by byl sesměšněn a snížen v očích spoluzaměstnanecké veřejnosti. Ani se však nepokouší o dolíčení, že by takové označení soukromého obžalobce bylo způsobilým v očích jiných lidí soukromého obžalobce sesměšniti nebo znehodnotiti, a nelze se též takového účinku domysleti. Ani tu tedy nalézací soud sproštěním obžalovaného právně nepochybil. Zmateční stížnost jest tudíž bezdůvodná a byla proto zavržena.

Citace:

Čís. 2826.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 508-511.