Čís. 1170.

§ 6 opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky československé podle §u 54 ústavní listiny ze dne 4. srpna 1920, čís. 480 sb. z. a n. o změně některých ustanovení trestního práva nestanoví nové trestní sazby.
Přípustnost odvolání veřejného obžalobce a obžalovaného co do trestu dlužno posuzovati dle ustanovení §u 283 tr. ř.
(Plenární usnesení ze dne 21. března 1923, čís. pres. 1197/22.)
V nálezech Nejvyššího soudu byla nejednotným způsobem řešena otázka, zda a pokud jest přípustno odvolání obžalovaného, pokud se týče veřejného obžalobce, navrhlo-li státní zastupitelství v obžalobě dle §u 6 opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 4. srpna 1920 čís. 480 sb. z. a n. trest na svobodě do 6 měsíců. V zájmu jednotnosti nálezů Nejvyššího soudu předložil jeho první president věc sesílenému sboru soudců, jenž k otázce odpověděl, jak shora uvedeno.
Důvodу:
Účinnost opatření Stálého výboru ze dne 4. srpna 1920, čís. 480 sb. z. a n. skončila se dle §u 10 (1) tohoto opatření uplynutím 31. prosince 1921, dnem 1. ledna 1922 došel účinnosti zákon ze dne 22. prosince 1921 čís. 471 sb. z. a n., jenž do slova převzal ustanovení §§ů 1 až 8 opatření, takže otázka, k řešení předložená, se vztahuje i na zákon z 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. Komu a za jakých podmínek přísluší právo odvolací do výroku o trestu, ustanovuje § 283 tr. ř., dle něhož v neprospěch obžalovaného jest odvolání pouze tehdy přípustno, když nastalo mimořádné zmírnění nebo záměna trestu, třebas i bez výslovného vztahu na dotyčná ustanovení zákona (srov. rozhod. vídeňského kass. soudu Nowackova sbírka č. 3503), ve prospěch obžalovaného pak jen tehdy, když soud tohoto jemu příslušejícího práva nepoužil: jinými slovy v neprospěch obžalovaného jest odvolání přípustno pouze tehdy, když soud při výměře trestu sešel buď co do způsobu trestu pod sazbu zákona, ve prospěch obžalovaného pak, když soud tohoto zákonného rámce trestního neopustil. Závisí tedy přípustnost odvolání obžalovaného nebo veřejného obžalobce v případech, v nichž bylo pokračováno dle §u 6 opatření Stálého výboru (pokud se týče zákona z 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n.), od rozřešení otázky, zdali tímto §em 6 byla stanovena nová trestní sazba. Právě v této otázce se objevil v praxí nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího rozpor; rozhodnutí ze dne 11. března 1922, Kr I 954/21 hájí stanovisko, že § 6 nové trestní sazby neobsahuje, téhož názoru jsou rozhodnutí ze dne 9. května 1922 Kr II 126/22 a ze dne 23. května 1922 Kr II 216/22, kdežto rozhodnutí ze dne 8. října 1922 Kr I 610/22 zastává mínění, že §em 6 byla stanovena nová trestní sazba, a na témže stanovisku jest i rozhodnutí ze dne 28. února 1922 Kr I 230/22 a ze dne 12. září 1922 Kr I 620/22. Z vývodů, jimiž rozhodnutí Kr I 954/21 odůvodňuje názor, že § 6 nové trestní sazby neobsahuje, budiž uvedeno toto: »Z důvodové zprávy (tisk čís. 560 А) k opatření Stálého výboru N. S. ze dne 6. srpna 1920 čís. 480 sb. z. a n. vyplývá, že účelem ustanovení §u 6 tohoto opatření bylo výhradně ulehčiti přetíženým sborovým soudům trestním, nikoli však změniti materielní právo trestní stanovením nové sazby trestní pro trestné činy, které, náležejíce ku příslušnosti sborového soudu prvé stolice, se mají projednávati před samosoudcem; nová trestní sazba byla pro činy tam uvedené stanovena jen v §§ 1 a 2, poněvadž bylo změny materielního práva trestního zapotřebí, by tyto činy po případě mohly býti odňaty pravomoci poroty, před níž dle dosavadního práva (posl odst. čl. 6. zák. ze dne 23. května 1873 čís. 119 ř. zák.) výhradně příslušely. Změna materielního práva trestního o trestních sazbách tedy §em 6 zmíněného opatření nenastala; samosoudci jest v trestních věcech, jím projednaných, vyměřiti trest dle zákonů jinak platných; jediným jeho omezením jest dle §u 7 čís. 2 opatření, že nesmí jako hlavní trest uložiti ztrátu na svobodě vyšší 6 měsíců. Dle názoru odvolatelova byla by v §u 6 opatření obsažena nová trestní sazba pro veškeré činy trestné samosoudcem souzené vůbec, jež nemá dolní hranice a končí nejvýše 6ti měsíčním trestem na svobodě; takto bylo by bývalo opatření Stálého výboru změnilo značnou řadu ustanovení trestního zákona, kde trest buď vůbec nedosahuje 6ti měsíců (na př. přečiny §u 282, 283, 284 tr. zák.), anebo kde tento trest jest vůbec nejvyšší sazbou (na př. přečin §u 279, 280 tr. zák.). Ustanovení §u 6 nic takového neobsahuje a nemělo také nic takového obsahovati ... Při ostatních trestných činech, kde trestní sazba převyšuje 6 měsíců, naskýtá se ovšem otázka, zda § 6 ustanovil novou trestní sazbu, či zda takto omezil pouze trestní pravomoc samosoudcovu. Slova opatření nasvědčují správnosti tohoto poslednějšího názoru. §§ 1 až 5 opatření mluví o trestní sazbě, nýbrž praví, se, by čin trestný, náležející ku příslušnosti by byl po případě odňat důvod pro příslušnost porotního soudu. Zde tedy běží o novou trestní sazbu ... V §u 6 není však již řeči o trestní sazbě, nýbrž praví se, by čin trestný, náležející ku příslušnosti sborového soudu prvé stolice, byl přikázán jedinému členu tohoto soudu jako samosoudci, navrhl-li veřejný obžalobce jako hlavní trest ztrátu svobody do 6ti měsíců. Také § 7 opatření nemluví o trestní sazbě; stejné mluvy se používá i v §u 8, který v posledním odstavci mluví jen o obdobných podmínkách uvedených v §u 6 a 7, ač v předešlých odstavcích používá výrazu »trestní sazba« ... Z toho jde, že u trestných činů, u nichž trestní sazba převyšuje 6 měsíců, záleží změna právě jenom v tom, že jsou souzeny jedním členem sborového soudu prvé stolice, omezeným v trestní pravomoci, nikoli však v tom, že by § 6 ustanovoval zcela všeobecnou novou trestní sazbu«. Rozhodnutí Kr I 610/22, jež hájí názor opačný, totiž že § 6 opatření ustanovuje novou sazbu trestní, bylo vyvoláno zmateční stížností dle §u 33 tr. ř. Do rozsudku samosoudce krajského soudu, jímž byl obžalovaný pro zločin krádeže dle §§ 171, 174 II a), 175 II a) a 176 II a) tr. zák. odsouzen použitím §u 55 tr. zák. do těžkého žaláře na deset dní, podalo státní zastupitelství odvolání, jež rozhodnutím vrchního soudu zemského bylo odmítnuto s odůvodněním, že státní zastupitelství navrhlo v obžalobě dle §u 6 opatření trest na svobodě do 6ti měsíců, v opatření tom nejnižší hranice sazby trestné určena není, byť i soud nalézací užil při výměře trestu mimořádného práva zaměňovacího dle §u 55 tr. zák., vyměřil trest v sazbě dle opatření, a není tudíž dle §u 283 tr. ř. odvolání přípustno. Generální prokuratura ve stížnosti dle §u 33 tr. ř. ohledně sporné otázky uvádí toto: »Jak z materialií vyplývá, byla opatřením stanovena nová sazba pouze v §§ 1 a 2 tím způsobem, že pro určité činy a se zřením k určitým okolnostem na místě zákonné sazby těžkého žaláře od 5 do 10 let užiti lze sazby sazby těžkého žaláře od 1 do 5 let. Aby však nebylo pochybnosti, že sejíti lze za daných podmínek i pod novou nejnižší sazbu, pod kterou trest vyměřiti nebylo možno při dřívější sazbě ani za užití §u 338 tr. ř., stanoveno bylo §em 3., že užití uvedené sazby trestní nevylučuje práva soudu, trest dle §§ 54 a 55 tr. zák. zmírniti nebo přeměniti. Nová sazba nebyla však stanovena §em 6, jenž neobsahuje změny práva hmotného, nýbrž upravuje toliko právo formální v ten smysl, že dáno jím státnímu zástupci právo, spokojiti se v řízení před samosoudcem trestem »do 6 měsíců« i tam, kde zákonná sazba sahá daleko výše. Tímto prohlášením není však vázán ani soud (§ 7 (4) a § 5), shledá-li, že navrhovaná sazba není dostatečnou pro čin, který jest předmětem obžaloby, ani obžalovaný (§ 6 (1), jenž pouhým svým neb obhájcovým odporem proti spisu nebo návrhu obžalovacímu přivoditi může řízení před soudem sborovým a to bez všelikého omezení platnosti sazeb zákonných. Není-li však v §u 6 stanovena nová trestní sazba, plyne z toho důsledek, že jakékoli vyměření pod nejnižší sazbu zákonnou dává státnímu zástupci dle §u 283 tr. ř. právo odvolání, stejně jako by náleželo obžalovanému, kdyby samosoudce nesešel při nižších sazbách pod nejnižší míru zákonnou«. Rozhodnutí uvedené nesdílí však názoru, hájeného generální prokuraturou, a praví: »V §u 6 opatření jest obsažena trestní sazba, zákonem nově stanovená místo sazeb trestního zákona, sahajících od 6ti měsíců výše; to plyne z ustanovení čtvrtého odstavce §u 7 opatření, v němž poukázáno jest na § 5, který mluví výslovně o sazbě navrhované; rovněž to plyne z druhého odstavce §u 6, dle něhož trest podle prvého odstavce tohoto §u navrhnouti jest vzhledem ku povaze činu a po případě též ke znehodnocení peněz, tedy nikoli vzhledem ku polehčujícím okolnostem, jež by odůvodňovaly užití §u 54 tr. zák.; plyne to konečně i z úvahy, že podle §§ů 6, 7 a 5 opatření jest samosoudci již předem uloženo, by buď užil trestu dle §u 6 anebo se prohlásil nepříslušným ...« Ostatní důvody tohoto rozhodnutí, jež přes vytčené stanovisko přiznává státnímu zastupitelství právo odvolací, nemají pro řešení otázky, zda §em 6 opatření stanovena nová sazba trestní čili nic, důležitosti a mohou proto zde býti pominuty. Ostatní rozhodnutí spokojují se zodpověděním otázky buď kladným nebo záporným, aniž pro výrok svůj uvádějí podrobnějších důvodů. Literatura, pokud je zde známo, se s otázkou tou nezabývala, vyjímajíc článek Dra Biacha, uveřejněný v Juristenzeitung 1920, ročník 1. na str. 181 a 182, jenž zasluhuje povšimnutí pro důsledky, jež vyvozuje ze svého názoru, že § 6 stanoví novou trestní sazbu, která nezná minima, a že dle této trestní sazby, a nikoli dle paragrafů trestního zákona jest v rozsudku trest vyměřiti. V tom právě shledává Dr. Biach zjednodušení, které má přinésti trestním soudům žádanou úlevu a vrchní soudy aspoň od odvolání státního zastupitelství ušetřiti. Dr. Biach vyvozuje, že trestní sazba §u 6 opatření nastupuje na místo sazby zákonné nejen v případech, kde jde o zločiny, na něž trestní zákon stanoví trest na svobodě, šest měsíců převyšující, nýbrž i v případech, kde předmětem trestního řízení jest přečin, ohrožený v zákoně trestem na svobodě nejvýše 6ti měsíčním, anebo kde jest spolu zažalován přestupek a ohledně zločinu, pokud se týče přečinu dojde k osvobození; nemá důsledkem toho státní zástupce odvolacího práva ani při takových přečinech a argumentem a majori ad minus: při odsouzení pro pouhý přestupek a to přirozeně ani v tom případě, když trest byl vyměřen pod nejnižší sazbou, kterou zákon na přestupek stanoví. Pro výklad zákona jest rozhodným v prvé řadě jeho doslov. V té příčině jest důležito, že § 6 opatření o sazbě nemluví, slova »sazba« vůbec neužívá, naproti tomu však § 1 a 2 opatření výslovně zavádí novou trestní sazbu těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let pro zločiny, tam uvedené, za podmínek, tam uvedených. Z toho nutno souditi, že si zákon jest dobře vědom toho, co »trestní sazba« znamená, jak také dosvědčuje ustanovení §u 3 opatření, a že tedy rozdíl doslovu §u 1 a 2 oproti §u 6 není nikterak náhodným, a že zákonodárce, kdyby i v §u 6 byl chtěl stanoviti sazbu trestní, byl by tak výslovně a jasně prohlásil, tak jak to učinil v §§ech 1 a 2. Ani obsah ustanovení §u 6 není takovým, aby se z něho dalo vyvozovati, že stanoví trestní sazbu. Pojem »sazby trestné« není již vyčerpán stanovením výměry doby, trvání trestu na svobodě; má-li se mluviti o sazbě trestní, musí ustanovení zákona obsahovati také způsob trestu na svobodě, poněvadž trestní zákon zná různé způsoby trestu na svobodě (vězení, tuhé vězení, žalář, těžký žalář, pokud se týče vězení, žalář, státní vězení, káznice). V §u 6 však způsob trestu na svobodě stanoven není; i tu dlužno povšimnouti si rozdílu mezi §em 6 a §em 1, kterýžto poslednější stanoví trest těžkého žaláře, tedy způsob trestu, kdežto § 6 mluví všeobecně o trestu »ztráty svobody«. Mělo-li by se ustanovení §u 6 považovati za sazbu trestní, musel by i odsuzující rozsudek zníti na »ztrátu svobody« na př. 3 měsíční, a netřeba zajisté dokládati, že výkon takového výroku by byl nemožným pro neurčitost ohledně způsobu trestu. Bylo by však možno dojíti k dalším důsledkům, jež beze zvláštního odůvodnění právem by bylo označiti za nemožné: tak na př. mohl by zníti trest pro zločin krádeže na 2 měsíce vězení, a opačně trest pro přečin §u 335 tr. zák. na 3 měsíce těžkého žaláře, aniž by trest ten byl dle §u 281 čís. 11 tr. ř. odporovatelným, poněvadž jak vězení tak i těžký žalář jsou trestem ztráty svobody, a o překročení pravomoci trestní by nebylo lze mluviti, když § 6, stanovil-li by novou trestní sazbu, uvádí toliko všeobecně trest »ztráty svobody«. Proti této argumentaci může se arciť namítnouti, že ohledně způsobu trestu nutno hleděti k příslušným ustanovením trestního zákona, ale právě tato námitka dokazuje nejlépe, že trestní sazbou i při užití §u 6 opatření jest a zůstane příslušné ustanovení trestního zákona, k němuž se vždy nutno vraceti právě proto, že § 6 způsobu trestu, nutné to náležitosti sazby trestní, neobsahuje, že se tedy trest vyměřuje podle ustanovení trestního zákona a § 6 opatření má pouze ten význam, že pravomoc samosoudce obmezuje směrem nahoru hranicí nejvýše 6ti měsíční ztráty na svobodě, kterou samosoudce pod sankcí §u 7 (2) opatření nesmí překročiti. Názor, hájící zásadu ustanovení nové sazby trestní §em 6 (shora uvedené rozhodnutí Kr I 610/22), odvolává se na to, že §u 7 (4) se vztahuje k §u 5, jenž výslovně mluví o »sazbě navrhované«; než neprávem. Důkaz spočívá na slovu »obdobně«, ustanovení to vztahuje se pouze na postup, jaký má zachovati samosoudce, má-li za to, že trest nejvýše 6ti měsíční, k jehož uložení má právo, a jejž překročiti nesmí, pro čin, tvořící předmět obžaloby, není dostatečným. Ani § 6 (2) neposkytuje názoru tomu nijaké opory. Jest arci správné, že trest dle prvého odstavce §u 6 nelze navrhovati vzhledem ku polehčujícím okolnostem, jež by odůvodňovaly použití §u 54, jinými slovy vyjádřeno: není správné vykládati návrh dle prvého odstavce §u 6 v ten rozum, že obsahuie mlčky návrh na použití §u 54 nebo 55 tr. zák., neb aspoň projev souhlasu veřejného obžalobce předem daný k použití těchto §§ů 54 a 55 tr. zák., pokud se týče §§ 266 a 260 b) tr. zák. Z toho však nenásleduje, že by § 6 stanovil novou sazbu trestní, neboť nelze logicky říci, že z té okolnosti, že státní zástupce, podávaje návrh dle §u 6 (1), nemá přihlížeti k tomu, zda dle jeho názoru jsou tu okolnosti, jež by odůvodňovaly použití uvedených §§ 54, 55, pokud se týče §§ 266 a 260 b) tr. zák., nýbrž jen ku povaze činu a po případě též ke znehodnocení peněz, plyne, že § 6 stanoví zvláštní novou trestní sazbu. To však konečně neplyne ani z úvahy, že podle §§ 6, 7 a 5 jest samosoudci již předem uloženo, by buď použil trestu dle §u 6 anebo se prohlásil nepříslušným. Praví-li § 7 (2), že samosoudce smí uložiti jako trest hlavní jen trest, zmíněný v §u 6, vyjadřuje tím, jak z věty hned následující plyne, toliko, že samosoudce jest vázán nejzažší hranicí šestiměsíční ztráty na svobodě, které pod zmatečností nesmí překročiti; tím však není ničeho řečeno na prospěch výkladu, že § 6 obsahuje novou trestní sazbu. Z toho, co uvedeno, jde na jevo, že ani z doslovu opatření ani z jeho obsahu nelze ničeho vyvoditi, co by odůvodňovalo názor, že § 6 zavádí novou, zvláštní sazbu trestní. Proti názoru tomu mluví však i další úvahy shrnuté v rozhodnutí Kr I 954/21 a v návrhu generální prokuratury Kr I 610/22. Z důvodové zprávy (tisk čís. 560 A) plyne, že účelem ustanovení §u bylo výhradně ulehčiti přetíženým sborovým soudům trestním; neobsahuje tedy ustanovení to změny práva hmotného, nýbrž upravuje toliko právo formální, přikazujíc delikty, o nichž by bylo rozsuzovati jinak sboru soudců, za jistých podmínek soudci jedinému. Podle souvislosti §§ 6 a 7 podává veřejný obžalobce návrh tam zmíněný jen za tím účelem, aby trestní věc mohla býti přikázána samosoudci, tedy z důvodů čistě procesní hospodárnosti. Změna oproti stavu, jenž byl před vydáním opatření, záleží jedině v tom, že obžalovaný stojí nyní před jediným členem sborového soudu jako samosoudcem, kdežto dříve o něm rozhodoval sbor soudců. V úlevě sborovým soudům prvé stolice spočívá tendence zákonodárce a nikoli, jak na místě shora uvedeném Dr. Biach míní, v tom, že »vrchní soudy mají býti ušetřeny aspoň od odvolání státního zástupce«, což by ostatně, mimochodem řečeno, vzhledem k poznatkům praxe vrchních soudů bylo úlevou dosti pochybnou. Názor, že §em 6 jest zavedena nová trestní sazba na miste dosavadních sazeb zákonných vede ostatně k důsledkům povážlivým. Rozhodnutí Kr I 610/22 zdá se míti na zřeteli toliko ony trestné činy, jež v trestním zákoně jsou ohroženy tresty od 6 měsíců výše; než § 6 vztahuje se na veškeré trestné činy, které náležejí ku příslušnosti sborového soudu prvé stolice, tedy nejen na zločiny, na něž jest stanovena sazba žaláře, pokud se týče těžkého žaláře od 1 roku do 5 let a sazba žaláře nebo těžkého žaláře od 6ti měsíců do 1 roku po případě do 5 let, nýbrž i na veškeré přečiny, mezi nimiž jest celá řada takových, u kterých zákonné maximum jest nižší než 6 měsíců (§ 282, 283, 284, 289, 290, 291, 292, 304 tr. zák., § 24 tisk. zák., § 89 zák. o společenstvech, § 17 zák. o obilních termínových obchodech, § 8 zákona o ochraně voleb). Je-li §em 6 stanovena nová sazba, platí stazba, an zákon nerozeznává, pro veškeré činy trestné, spadající do příslušnosti sborového soudu prvé stolice, a trest v případech shora uvedených nutno vyměřiti dle §u 6 a nikoli dle svrchu citovaných ustanovení trestného zákona. Znamenalo by to tedy rozšíření, pokud se týče zvýšení trestních sazeb v případech těch, důsledek to, ke kterému zákon (§ 6 opatř.) zajisté dospěti nezamýšlel. Daleko povážlivějším jest důsledek, který z nauky o nové trestní sazbě vyvozuje Dr. Biach (na místě shora uvedeném) ohledně přestupků, jež z důvodu souběhu s jinými trestními činy jsou předmětem řízení před sborovými soudy prvé stolice; nesprávnost názoru dra Biacha v tomto směru jest příliš zřejmá, než aby potřebovala zvláštního odůvodnění; nejdeť tu o trestný čin, který pro svoji povahu náleží ku příslušnosti sborového soudu prvé stolice, nýbrž o čin, jenž toliko z důvodu spojitosti se projednává před soudem sborovým. Z uvedených úvah plyne, že § 6 opatření nestanoví nové trestní sazby, že pro vyměření trestu i při užití §u 6 jsou základem trestní sazby trestního zákona. Tím jest vyřešena i otázka přípustnosti odvolání; pro ni jest směrodatným ustanovení §u 283 tr. ř., které opatřením nebylo nijak změněno, a jest tedy přípustno odvolání v mezích §u 283. Z toho plynou pro praktické použití tyto výsledky: Je-li v zákoně nejnižší sazba nižší 6 měsíců, platí tato na dále, právo samosoudce dle §u 6 jest obmezeno tím, že nesmí použíti trestu vyššího 6ti měsíců; má-li soud za to, že jsou zde podmínky §§ 54 a 55 tr. zák., pokud se týče §u 260 a 260 b) tr. zák. (92 uh. tr. zák.), může vyměřiti trest i pod nejnižší sazbu trestního zákona, v tom případě má státní zástupce právo odvolací právě tak jako obžalovaný v případě, že trest by byl vyměřen v mezích sazby zákonné. Jde-li o činy, na něž v trestním zákoně jako nejnižší trest jest stanoven žalář pokud se týče těžký žalář 6měsíční, tu, vyměří-li samosoudce trest 6ti měsíci, má právo odvolání toliko obžalovaný, poněvadž trest byl vyměřen v mezích sazby zákonné, třeba mírou nejnižší, chce-li však samosoudce vyměřiti trest nižší, může tak učiniti jen, jsou-li zde podmínky §§ 54 a 55 tr. zák., (§u 92 uh. tr. zák.), v tomto případě má právo odvolací toliko státní zástupce. Stejně přísluší právo odvolací pouze státnímu zástupci, když samosoudce při činu, ohroženém v zákoně trestem od 1 roku do 5 let, vyměřil trest nižší 6ti měsíců, uzná-li však samosoudce v takovém případě na trest 6ti měsíční, nemá ani státní zástupce práva odvolácího, poněvadž návrhem dle §u 6 opatř. se prohlásil spokojeným s výměrou nejvýše 6ti měsíčního trestu. Samozřejmě zůstává státnímu zástupci právo odvolání ve všech případech, kde samosoudce, pokud mu zákon právo to poskytuje, zaměnil způsob trestu, v zákoně určený, za mírnější způsob trestu.

Citace:

č. 1170. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 194-200.