Čís. 15797.

Poštovní vozka, je-li ve služebním poměru se státem (poštovní správou), podléhá pojištění podle stanov fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců, aniž jest k tomu potřebí jeho souhlasu; je-li samostatným podnikatelem, řídí se jeho pojištění podle smlouvy, kterou o tom uzavřel se státem a již stát nemůže měniti jednostranným prohlášením, že pojištěnce převádí do pojištění ve fondu pro invalidní a starobní pojištění veřejných zaměstnanců.
(Rozh. ze dne 4. února 1937, Rv I 2999/36.)
Žalobce přednesl, že obstarával od července 1914 do 31. ledna 1930 poštovní dopravu mezi poštovním úřadem L. a nádražím V. Dne 1. května 1920 přistoupil k provisnímu fondu pro poštovní posly a dřívější služební doba 5 roků, 9 měsíců, 14 dnů mu byla započítána do účastnické doby. K tomuto provisnímu fondu byl žalobce přijat jako listonoš a tudíž jako zaměstnanec žalovaného státu, neboť v roce 1915 byla zrušena poštovním ředitelstvím jedna poštovní jízda a zavedena pěší pochůzka. Členem provisního fondu byl žalobce až do 1. července 1926, kdy musel přistoupiti k fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců, což se stalo neprávem. Žalobce, jenž jest dle svého tvrzení nyní invalidním, opírá svůj nárok na placení provisní renty o své členství v pro višním fondu po případě vyvozuje svůj nárok z členství ve fondu pro invalidní a starobní pojištění z důvodu nastalé invalidity. Proti žalobě namítl žalovaný stát, že žalobce byl samostatným podnikatelem poštovních jízd, nikoli listonošem (zaměstnancem poštovní správy) a že nepodléhal proto sociálnímu pojištění. Ministerstvo pošt a telegrafů, aby takovýmto malým podnikatelům zajistilo zabezpečení pro případ stáří a neschopností k zaměstnání, povolilo jim, aby se stali členy provisního fondu poštovního a telegrafního ústavu. Na základě tohoto povolení se žalobce stal účastníkem tohoto fondu, zakoupiv si k tomu účelu 5 let, 9 měsíců a 14 dnů. Žalobce byl by měl po desetiletém členství nárok na členskou provisi ve výši 40% provisní základny 1200 Kč jen tehdy, kdyby se stal k svému zaměstnání, t. j. k výkonu služby poštovního vozky neschopným. Když nabyl účinnosti zákon z 9. října 1924 č. 221 Sb. z. a n., zřídila poštovní správa nový fond nazvaný fondem pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců za tím účelem, aby dosáhla vynětí těchto svých zaměstnanců ze zákonného invalidního a starobního pojištění. Členy provisního fondu poštovního a telegrafního ústavu převedla pak poštovní správa výnosem ze dne 30. června 1926 č. 33156/V-1926 do nového fondu, mezi nimi i vozky a také žalobce, který proti tomuto svému převedení do invalidního fondu nic nenamítal a platil řádně vyměřené členské příspěvky. Žalobce zažádal si o přiznání »pense«, čímž myslel invalidní důchod, jenž mu nebyl přiznán proto, že žalobce nebyl invalidním ve smyslu § 13 stanov, proti čemuž žalobce stížnosti nepodal, nýbrž zažádal znovu o přiznání zaopatřovacích požitků. Tato nová žádost byla opětně zamítnuta s odůvodněním, že již uplynula ochranná lhůta 18 měsíců a oznámeno mu, že mu bylo zcela výjimečně prominuto zmeškání lhůty k placení uznávacího poplatku, zaplatí-li jej dodatečně ihned. Žalobce prohlásil pak, že uznávací poplatek 10 Kč bude předem platiti. Byl pak prohlédnut úředním lékařem, který uznal, že je schopen toho času ke každé práci a také k práci kočího a že proto nemůže býti uznán za invalidního. Se zřetelem na tento lékařský posudek byla, pak žádost žalobce zamítnuta a stížnost jeho k ministerstvu pošt a telegrafů, když byl opětně vyšetřen úředním lékařem ministerstva pošt . a telegrafů byla opětně, zamítnuta se zřetelem na posudek úředního lékaře ministerstva pošt a telegrafů. Nižší soudy žalobu zamítly, prvý soud z těchto důvodů: Žalobce byl členem provisního fondu čs. pošty, byl převeden do členství fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců výnosem z 30. června 1926 č. 33156/V-1926, proti němuž nečinili námitek, a platil do nového fondu členské příspěvky. Jest tudíž posuzovati jeho nároky podle stanov »Fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců«. Podle stanov řečeného fondu, měl by žalobce podle § 12 nárok na, invalidní rentu, kdyby byl invalidním. Že by byl invalidním podle § 13 těchto stanov, žalobce neprokázal.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Odvolací soud zamítl žalobcovo odvolání již proto, že ministerstvo pošt a telegrafů zamítlo výměrem ze dne 4. ledna 1933 jeho žádost o vyplácení invalidního důchodu a že se žalobce až do podání žaloby, t., j. dne 29. prosince 1934 neucházel znova o poskytnutí invalidního důchodu. Měl-li odvolací soud v této části odůvodnění napadeného rozsudku na mysli ustanovení posledního odstavce § 30 stanov fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců, jest tento jeho právní názor pro rozhodnutí sporu bezvýznamný, ježto toto ustanovení určující způsob uplatnění zamítnutého nároku pojištěncova podle stanov svrchu uvedeného fondu, nikterak nebránilo žalobci, aby se svého nároku na invalidní důchod, který nebyl správou fondu uznán, nedomáhal žalobou na příslušném soudě. Neprávem tudíž odvolací soud odmítl obírati se zjišťováním invalidity žalobcovy. O této invaliditě nabídl žalobce již na soudě prvé stolice důkaz soudními znalci a trval na provedení tohoto znaleckého důkazu, i když žalovaný předložil a dovolával se lékařských nálezů o povaze žalobcovy choroby, a domáhal se tedy žalobce novým znaleckým důkazem přezkoumání lékařských nálezů žalovaným předložených a jejich správnosti. Poněvadž ani odvolací soud, ani první soud neprovedl znalecký důkaz nabídnutý žalobcem o jeho invaliditě a důkaz ten nemůže býti nahrazen lékařskými nálezy, žalovaným předloženými, jest již, řízení prvého soudu neúplné a bylo věc vrátí ti prvému soudu k novému projednání a rozhodnutí. V novém jednání bude se především obírati otázkou, zda jest správné tvrzení žalobcovo, že byl od roku 1915 zaměstnancem žalovaného, či zda jest správné tvrzení žalovaného, že žalobce obstarával pro žalovaného poštovní jízdy, což původně tvrdil v žalobě i žalobce. Kdyby byl žalobce zaměstnancem žalovaného, byly by u něho splněny předpoklady pojistné povinnosti podle § 1 zákona č. 221/1924 v doslovu zákona č. 185/1928 Sb. z. a n. a pro jeho pojištění platila by ustanovení stanov fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců jako náhradního zařízení privilegovaného zaměstnavatele podle § 6 a) právě uvedeného zákona. Pojištění podle stanov tohoto fondu by podléhal žalobce, ať již s ním souhlasil čili nic, ježto založení pojistné povinnosti bylo závislé jediné na tom, že byl ve služebním poměru k žalovanému, kdežto jeho souhlasu k pojištění ve fondu zřízeném podle § 6 a) zákona č. 185/1928 Sb. z. a n. nebylo třeba. Nárok žalobce jako zaměstnance žalovaného bylo by tudíž posuzovati podle stanov fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců. Kdyby však žalobce byl samostatným podnikatelem poštovních jízd, šlo by o pojištění dobrovolné, a nároky z něho pro žalobce plynoucí a jím uplatněné by bylo posuzovati podle smlouvy sjednané o žalobcově pojištění. Kdyby byl žalobce podle této smlouvy členem provisního fondu a nedošlo by k jeho platnému převodu k pojištění Ve fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců, nebylo by lze jeho nároky posuzovati podle stanov posléze jmenovaného fondu, neboť jednostranným projevem žalovaného nemohl býti žalobce převeden do pojištění ve fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců Žalobce tvrdil v žalobě, že musil přistoupiti k pojištění ve fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců, a dále, že tento přestup se nestal platným způsobem. Jest proto třeba doplniti přednesy obou stran o způsobu, kterým se stal přestup žalobcův k pojištění v posléze uvedeném fondu, a podle výsledků o tom provedených důkazů posouditi, zda žalobce, kdyby ho bylo pokládati za podnikatele poštovních jízd a nikoli za zaměstnance žalovaného, přestoupil platně k pojištění ve fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců. I kdyby žalobce byl členem jen provisního fondu, nebylo by pro rozhodnutí o důvodu jeho nároku důležité ustanovení § 13 stanov provisního fondu, ježto dotčené ustanovení jedná jen o výši invalidního důchodu a neposkytuje nárok na invalidní důchod bez průkazu této invalidity. Pro vznik nároku na invalidní důchod bylo by závažné jen ustanovení § 12 stanov provisního fondu, které poskytuje účastníku fondu nárok nejen na invalidní důchod pro trvalou invaliditu, ale i pro invaliditu dočasnou.

Citace:

Čís. 15797. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 139-142.